Představte si, že za nemalé peníze vybavíte prodejnu, platíte nekřesťanský nájem v obchodním centru a pak zaměstnáte tři sabotéry, kteří místo toho, aby se věnovali zákazníkům, zevlují za pokladnou a hlasitě se baví nad obsahem svých mobilů. Jedinou útěchou vám může být pouze fakt, že ve vedlejším obchodě bude situace obdobná, možná stejná.
V průběhu uplynuvších několika dnů jsem se svou drahou polovičkou absolvoval nákupní maratón, který čítal tři nákupní centra a čtyři desítky obchodů, především s obuví, konfekcí a doplňky. Dobrovolně, podotýkám, jelikož mě nákupy baví.
Mnohem spokojenější bych však byl, kdyby prodavačky dělaly svou práci - prodávaly. Prodej face-face má oproti ostatním způsobům obchodování nespornou výhodu. Prodejce má možnost se zákazníkem hovořit, zjistit jeho potřeby a následně (a to je v jakémkoliv byznysu nejdůležitější) prodat.
Zkušenosti z pražských obchodních domů mě však přesvědčily, že přidaná hodnota, určitý servis, který by člověk v kamenné prodejně očekával, se jaksi nedostavuje. Milé dámy prodavačky zákazníka mnohdy ani nepozdraví a zatímco si hrají se svými telefony nebo přerovnávají zboží, zákazníka nechávají odejít ke konkurenci, aniž by se pokusily poradit, nabídnout nebo pomoci.
Ten nezájem personálu mě velice překvapil. Obklopuji se (většinou) lidmi, kteří touží být nejlepší, jsou soutěživí a snaží se dosáhnout lepších výsledků, než jejich okolí. A najednou jako bych se ocitl v paralelním vesmíru neochoty, rezignace, úpadku a absence jakýchkoliv ambicí.
Po tomto zážitku jsem ještě větším odpůrcem minimální mzdy, než jsem kdy býval. Myslím, že dámy za pulty butiků by urychleně změnily svůj přístup, pokud by jistotu stálého výdělku nahradil čistě provizní systém.
Spousta lidí, s nimiž diskutuji, argumentuje právě nízkou mzdou a postavením prodavaček. Často slýchávám, že prodavačka nemůže vést kvalitní život, že si lidé zaslouží více peněz, více jistot a větší solidaritu při dělení bohatství společnosti.
Já mám opačný názor. Ne každý si zaslouží luxus, zajištění a jistoty. To nejsou žádná základní práva, ale privilegia těch, kteří pro jejich získání usilovně pracovali! A pokud budou všechna odvětví královsky zaplacena, kde je motivace (třeba právě pro prodavačky), aby se člověk dostal v kariérním žebříčku co nejvýše?
Já osobně, pokud bych musel snášet za mrzký peníz dlouhé šichty v obchodě s oblečením, dělám každou minutu něco proto, abych se měl co nejdříve lépe. A nemějte mě, prosím, za idealistu, protože mluvím z vlastních zkušeností - aby se měl člověk lépe, musí se snažit. Musí pracovat, budovat, ale především ukázat, že jste lepší než ostatní. Ale dámám v prodejnách s ošacením jsou tyto pojmy a životní postoje evidentně cizí. Jejich věc. Ale ať si, prosím, nestěžují na svou životní situaci. Ta je totiž jen a pouze v jejich vlastních rukou.
