Když jsem se před nedávnem rozhodl psát o svých zážitcích z taxíku, uvědomil jsem si, že jsou to hlavně pasažéři, kdo je vytváří. Jsou to jejich příběhy, v nichž většinou hraji jen vedlejší roli. Tady jsou další scénáře psané životem za jízdy během nočních směn...
Někdy se směna za volantem táhne jako med a vy nevíte, jestli máte postávat na pumpě s kelímkem kávy a poslouchat nářky ostatních kolegů, nebo se raději vydat do ulic a doufat, že se vaše střešní svítilna s nápisem TAXI bude případnému zákazníkovi líbit o tolik víc než desítky jiných a že se rozhodne využít vašich služeb. Já jsem většinou volil druhou možnost. A během oné srpnové noci, kdy jsem už myslel, že nudou ukoušu kožený potah volantu, se mi moje taktika vyplatila. A následující zakázka se navíc změnila v zážitek nasáklý směsí adrenalinu a benzinu. Tedy, pravověrní prominou, adrenalinu a nafty.
„Prosím vás, honem,“ křičela na mě skoro hystericky drobná (a ne nepohledná) brunetka, zatímco se snažila připoutat.
„Kam, kam?“
„Za tím taxíkem, ale ať vám neujede!“
Výborně, honička jako z filmu, pomyslel jsem si a na tváři se mi bezděky vytvaroval úsměv, za který by se nemusel stydět ani Disneyho Mickey Mouse. Neříkám, že jsem během soukromých jízd nikdy nepřidal plyn a nepopohnal ručičku tachometru nad povolený limit, ale když spěchá zákazník, dá se říct, že prohřešky proti zákonu o provozu na pozemních komunikacích nabývají alespoň částečné legitimity. Když jsem se na nerovné dlažbě Dlouhé třídy otáčel, blikla na mě po dlouhé době kontrolka protiprokluzu, podzimní oranžovou, jak kolegové nazývají první vteřinu červeného světla na semaforech, jsme se vyřítili do Revoluční a o minutu později už jsem svého superba hnal noční magistrálou. Po chvíli jsme kýžený vůz pochopitelně dostihli a na dalších světlech, kde se ze zadního okénka pronásledovaného taxíku vyklonil předpokládaný přítel zákaznice, si začal pár vyříkávat své spory. Provoz ale nepočká, takže po pár vteřinách se už obě drožky hnaly směrem k Pankráci. Od této chvíle se z jízdy stala zábavná hra. Zákazník ve druhém voze již pravděpodobně nechtěl v započaté hádce pokračovat, takže kolega na jeho pokyn sjel z magistrály, projížděl uličkami Michle, aby se o kousek dál opět napojil na dálnici, projel Průhonicemi a následně se začal vracet do několik kilometrů vzdáleného hlavního města.
„Držte se ho, já ho zabiju, šmejda,“ nenechala se dívka odradit.
Já jsem jejímu přání rád vyhověl. Zaprvé mi běžel taxametr, ale hlavně to začínala být neskutečná zábava. Když jsme konečně zastavili, vyběhlo to drobné stvoření z mého vozu a hystericky se vrhlo na svého ujíždějícího přítele. Ani mě nepřekvapilo, když jsem v pronásledovaném poznal jednu z českých „celebrit“.
Ve zpětném zrcátku jsem pak stačil zahlédnout, jak mladý muž odráží jeden dívčin útok za druhým, a já si uvědomil, že jsem udělal dobře, když jsem zákaznici vyhověl, protože jak vidno, odporovat emocemi ovládané ženě může být nebezpečné...
Jindy jsem čekal na zákazníka před vyhlášeným holešovickým klubem Sasazu. Najednou se otevřely dveře a dvoumetrový vyhazovač v obleku mi začal ukládat společensky znavenou blonďatou princeznu v krátkých šatičkách na zadní sedačku.
„Odvezete slečnu na Floru, tohle by mělo stačit,“ strčil mi nekompromisně do ruky bankovku chlápek, kterému se neodporuje. Koneckonců, když jsem zjistil, jakou částku držím v ruce, odporovat se mi ani moc nechtělo.
Jako s pokladem jsem vyrazil směrem k Žižkovu, za několik okamžiků ale slečna ožila a než jsem se nadál, snažila se překonat opěradlo sedačky, které jí bránilo v pohybu dopředu. Když se jí to konečně podařilo...
„Slečno, jestli chcete sedět vepředu, můžete tady vedle, a ne mně na klíně,“ snažil jsem se dívce taktně naznačit, že mi její pozice za volantem brání v řízení vozidla.
Když se konečně přesunula a já znalecký ohodnotil její tvary, stáhla okénko a do letní noci vystrčila své dlouhé nohy.
„A sakra,“ pronesl jsem polohlasem v momentě, kdy jsem ve zpětném zrcátku spatřil modré majáky společně s červeným nápisem STOP.
„Co ty nohy, pane řidiči?“ vystartoval na mě mladičký policista hned poté, co jsme zastavili u krajnice.
„No, moje nejsou,“ odpověděl jsem pohotově s pobaveným úsměvem a uniformovaného může, k němuž se mezitím přidal jeho kolega, vyvedl z míry.
Do situace se mezitím vložila pasažérka, která stěží stála na nohou.
„Slečno, co to má znamenat? Co ty nohy?“ snažil se policista nasadit autoritativní tón. Bez úspěchu, nutno podotknout.
„A tebe to nevzrušilo?“ přiblížila se blondýnka na vysokých podpatcích k příslušníkovi policie, který už situaci zdaleka neměl pod kontrolou, a jeho parťák se začal nepokrytě smát.
„Jeďte!“ zavelel a za chvíli nám zmizela rozblikaná policejní oktávka z dohledu.
„Jé, to byla bomba. Proč nás jako stavěli?“ hihňala se zákaznice.
„No, asi... To neřešte...“
„Vy jste kvůli mně mohl mít problémy, co? Mužů vás někam pozvat, máte čas?“
Čas jsem měl a pozvat se jsem se nechal, ale zbytek příběhu už sem nepatří.
Pravdou je, že pro mladého muže, který prahne po seznámení, je vysezená sedačka taxíku překvapivě tím pravým místem. Ale nejen ženy mají zájem o bližší kontakt...
„Jaj, vy jste mi ale krásně plešatej,“ ozvalo se ze zadní sedačky a o několik vteřin později už jsem cítil zákazníkovy prsty na svém zátylku. S lehkým úlekem jsem ucukl a přidal plyn, aby dlouhá jízda z centra do Modřan byla co nejdříve za mnou.
„A nezajdete pak na kávičku?“ nenechal se odbýt alkoholem posilněný mladík doufaje, že naše setkání neukončí zvuk tisknoucí se účtenky. Podobné okamžiky vyvedou z míry i protřelého taxikáře. Nic proti homosexuálům nemám, ale od útlého dětství jsou mi děvčata přece jen bližší.
„Já myslím, že ne,“ vykoktal jsem ze sebe.
Seznámení chtivý pasažér sice po zbytek cesty mlčel, ale i tak kabinu naplňovala dusná atmosféra a já se upínal ke chvíli, kdy s pískáním pneumatik budu se svým prázdným taxíkem opouštět cílovou destinaci.
„Dvě stě osmdesát korun, prosím,“ zahlásil jsem, když jsme zastavili před domem nedaleko modřanské polikliniky.
„To je v pořádku a stavte se někdy na čaj,“ pohodil mladík bankovku na sedadlo spolujezdce a než jsem stačil cokoliv říct, držel jsem v ruce tisícovku s vloženým telefonním číslem, jehož majitel zatím zmizel v nedalekém vchodě.
Kromě časové nezávislosti a skutečnosti, že vás živí řízení, jsou zábavné historky jedním z důvodů, proč jsem za volant sedával noc co noc po dobu čtyř let. Bude mi potěšením se s vámi o další z nich podělit zase příště.
Další zajímavé texty z taxikářského prostředí na nových stránkách autora.
Tento článek byl zveřejněn na motoristickém serveru DRIVERSWEB.CZ
-inosh-
