Deník začínajícího nekuřáka

Po třinácti letech jsem se rozhodl típnout poslední cigaretu. A tady je můj příběh začínajícího nekuřáka. 

Předem bych rád avizoval, že mé rozhodnutí nikterak nesouvisí s regulací kouření. Jsem velkým bojovníkem za svobodu jednotlivce, ať už se jedná o možnost dobrovolně vdechovat jedy, nebo nakupovat na Štědrý den o půlnoci.

Moje rozhodnutí vyplynulo z mnohem vznešenější podstaty - čekáme potomka. Manželka s kouřením přestala takřka okamžitě, když se na kousku papíru objevily dvě čárky a mně bylo jasné, že mě to samé dříve nebo později čeká taktéž.

Svou ženu upřímně obdivuji. Kouří stejně dlouho jako já, většina našich přátel, zaměstnanců, kolegů i obchodních partnerů jsou vášniví kuřáci a ani já se nechtěl vdechování kouře jen tak vzdát. Přesto, ani když jsme během dlouhé cesty s přáteli bafali nedaleko auta, nezapálila si.

Mně to trvalo další dva měsíce, než jsem se ke stejnému kroku odhodlal. Nikotin sám o sobě není ta nejhorší droga na světě. Ale cigareta, se všemi těmi rituály a kuřáckou soudružností, s cinknutím benzínového zapalovače, potáhnutím a výdechem šedomodrého kouře, vytvoří takovou závislost, že se pervitin může jít bodnout.

Na kouření je kus něčeho dobrého. V dnešní době zákazů, příkazů, omezování a regulací je zapálená cigareta symbolem vzdoru. Když si zapálím, jako bych na chvíli systému vztyčil prostředníček před obličejem. Zvlášť, pokud člověk kouří tabák zdaněný jinde, než v Česku.

Mezi kuřáky, navíc vzniká mnohem pevnější vazba. U cigarety se řeší problémy, s cigaretou v puse se schůzuje, cigareta uklidňuje, cigareta spojuje a sbližuje. Cigareta je fantastická.

A já se jí měl teď, ve třiatřiceti letech vzdát. Ale proč, když je tabák tak boží? Protože každá mince má dvě strany. V první řadě, jak jsem zmínil, čekáme dítě. Samozřejmě bych nedopustil, aby moje žena pasivně kouřila, když sama přestala. Takže moje chvilka s cigaretou již nebyla tak dostupná, jako před pár týdny. Již nešlo kouřit na balkóně, když jsou otevřená okna, na procházce, v autě, v restauraci. To vše skončilo. A postávat někde v povzdálí mě prostě nebaví. Cigareta je sociální nástroj. A teď přestal fungovat. Alespoň doma. Navíc jsem cítil morální povinnost nesmrdět. Jsem chlap, když nekouří ona, zvládnu to taky.

A když se potomek narodí, je samozřejmé, že z něj od prvních dní nebude pasivní kuřák. Jestli se jednou rozhodne kouřit, je to jeho volba. Ode mě se mu dostane maximálního množství informací, ale rozhodnutí bude v dospělosti na něm. Do té doby chci, aby vyrůstal v nekuřáckém prostředí.

A pak zdraví. Celou moji rodinu provází úmrtí spojená s rakovinou. Pravda, takřka nikdo nekouřil, ale proč pokoušet štěstí. Navíc mě již pět let provází den co den, několikrát denně, kuřácký kašel, podle něhož prý kolegové poznají, že jsem již v práci. Teď mohu do své kanceláře přicházet inkognito. Další výhoda. A nyní k samotnému odvykání kouření.

První dny jsou nejtěžší, ale určitě mnohem snazší, než bych kdy čekal. V mé brašně přibylo šidítko - nikotinový sprej. Má tak hnusnou chuť, že po jeho aplikaci nemám chuť jíst, pít a už vůbec ne kouřit. Ještě včera jsem pálil krabičku denně, první den nekouření jsem to zvládl se dvěma. Sprej jsem použil asi třikrát, ale spotřeba sladkostí stoupla o 300 %.

Druhý den proběhl stejně jako ten první. Mám za sebou víkend. Tu snazší část.

Pondělí, třetí den odvykání. Tady je to složitější. Kuřárna sousedí s mou kanceláří. Kolegové si za ta léta zvykli, že se vše řeší u cigarety. Pět pozvání odmítám, dvě přijímám. Je poledne. Odpoledne mě rozčílí dodavatel, odcházím do kuřárny, zapaluji cigaretu, ale nekouřím. Jen ji držím v ruce, přiložím k ústům, ale kouř nevdechnu. Zvláštní je, že se tímto rituálem cítím uspokojen. Do konce dne jednou aplikuji sprej a opakuji rituál s cigaretou, ale bez vdechování kouře.

Úterý, čtvrtý den. V zásadě se opakuje pondělní situace. Několik pozvání na cigaretu. Přijímám tři, z toho pouze jednu cigaretu vykouřím.

Do čtvrtka jsem jel podle stejného scénáře. Tři až čtyři cigarety denně, z toho pouze jedna až dvě vykouřené. Zvýšil se příjem cukrů. S ohledem na mou nadváhu nemám odvahu se vážit. Nejdříve přestat kouřit, pak se pustím do hubnutí. Na druhou stranu mám pocit, že absence kouření mě dohnala k pravidelnému stravování. Snídaně, oběd, svačina, večeře. A mezi tím snad třicet deka sladkého.

V pátek, sedmý den, jsem si už nezapálil. Spotřeba sladkého neklesá, nikotin si formou spreje dopřávám dvakrát denně.

V sobotu, osmý den, přichází těžká zkouška. Snídaně. Káva, croissant. Uvědomil jsem si, že s odstraněním rituálu ranní cigarety jsem zanevřel na kávu. Po několika dnech si dopřávám první doušky kafe, sedím venku, v kavárně, na sluníčku a světě div se, nic. Cestou ze snídaně jsem raději aplikoval dávku spreje. Odpoledne mě čeká delší cesta autem. První delší cesta za volantem od začátku odvykání. Cigareta patří k řízení, stejně jako ke kávě. I tentokrát jsem odolal. Dvacet deka sladkostí a dvě dávky nikotinu.

Po dlouhé době na sobě pozoruji únavu. Jak v sobotu, tak v neděli jsem část odpoledne prospal. U mě naprosto nevídané. V neděli přišla další zkouška. Oběd s manželkou na zahrádce venkovské restaurace. Dojedli jsme, dopili a překvapivě mi nic nechybělo. Obvykle bych vykouřil dvě až tři cigarety. Pro jistotu jsem si objednal moučník. Dorazili jsme domů a já usnul. Večer jsem s údivem zjistil, že můj sprej zůstal celý den nepoužitý.

V pondělí, desátý den, mě již kolegové nezvou na cigaretu a vše se mnou řeší v kanceláři. Kuřárnu již nenavštěvuji a pokud ano, kouř mi nevadí, ani mě neláká k zapálení cigarety. Jsem zásoben velkým množstvím čokolády a sladkostí. Několikrát denně řeším v práci mírně stresové situace, které bych v minulosti mírnil cigaretou.

Mozek ještě nezapomněl, takže když se dozvím o pozdní dodávce materiálu, první myšlenka směřuje k zapálení cigarety. Nejedná se však o nic nepřekonatelného. Podobných situací jsem zažil několik a buď jsem je přešel, dopřál si pár bonbonů a myslím, že snad jen dvakrát za poslední tři dny jsem použil sprej.

Zvláštní stav nastal, když začalo pršet, žena otevřela dokořán balkónové dveře a já po parném dni nasál ten božsky chladný vzduch. V tu chvíli, jako by mi něco chybělo. Určitě ne nikotin, určitě ne kouř. Chyběla mi ta chvíle pohody se zapálenou cigaretou. Vyřešil jsem to čokoládou. Občas se něco podobného dostaví při sledování televize, obvykle se znělkou reklamy. Ale dá se to překonat.

Dnes je středa, den dvanáctý. Tři stovky služebních kilometrů, oběd na zahrádce restaurace a večer pivečko s kamarády - kuřáky. Za celý den jsem dostal chuť na cigaretu jen jedinkrát a to po skončení jednoho hovoru, po němž jsem se vytočil do běla. Ustál jsem to. Vetší překvapení bylo, když jsem opakovaně chodil na balkón s kamarádem, který za večer stáhl asi půl krabičky. Nic. Žádná závist, nesnesitelný pocit ani touha si zapálit. Navíc mi kouř nesmrdí a kuřáci mi nevadí.

Doufám, že jsem na dobré cestě. K částečnému zvládnutí situace mi zbývá devět dnů, k úplnému prý dva a půl měsíce. Zatím ustoupil nesnesitelný kašel a moje chrápání ubralo na intenzitě. Co se lepšího dýchání nebo pocitu lepšího zdravotního stavu týče, nic podobného zatím nepozoruji.