Pobřežní cesta z Irunu do hlavního města baskické provincie Guipuzcoa kopíruje část severní trasy po stopách poutníků na jejich cestě do města Santiago de Compostela (česky svatojakubská pouť). Pro mě byla tato etapa logickým pokračováním dlouhodobějšího projektu - Costa Vasca, neboli projít celé baskické pobřeží od pláže ve francouzském Angletu až za městečko La Arena nedaleko Bilbaa.
Do Irunu jsem dorazil krátce po poledni a intuitivně se vydal směrem k letišti v Hondarribia a dál po žluté směrem vzhůru. První zastávka naskytla dechberoucí pohled na Španělsko na straně jedné, Francii na straně druhé, to vše s prvním Pyrenejským kopcem - Larrun - v pozadí a Atlantikem za zády. Tento obraz se opakoval ještě několikrát, až jsem si po hodině chůze říkal, že stojím na místě. Pokračoval jsem dál, jak mě vedla turistická značka, ale bohužel jsem v jednu chvíli zapomněl odbočit a následně jsem si uvědomil, že se už podezřele dlouho pohybuju po široké lesní cestě. Ale oceán nikde! Pohlédl jsem vzhůru a v tu chvíli mi to došlo. Zvolil jsem trasu nikoli po hřebeni, ale po úbočí svahu. A ještě po jeho špatné straně. Vracet se a přiznat chybu? Nikdy, jsem chlap! Takže jsem se stezka-nestezka vydal strmě vzhůru. Kapradiny vystřídaly popadané větve stromů a trní! Trní mě za chvíli obklopovalo, kam jsem se jen podíval. A najednou jsem zjistil, že není kam dál pokračovat. Poškrábaný a od krve jsem potlačil bolest a nehostinnou flórou, která mi sahala po kolena, jsem se vyškrábal na vrchol. Heuréka, povzdychl jsem, když jsem spatřil výpravu francouzských důchodců na vyšlapané stezce. Následující cestu bych se nebál nazvat mariconadou (cesta pro baleťáky). Krásné výhledy na oceán, pobřeží a útesy vpravo a několik set metrů pode mnou se na druhé straně klikatila silnička, po níž jezdívám do sladké Francie. A samozřejmě podhůří pyrenejského masívu v dáli. Tato část cesty, kdy jsem vystoupal k vysílačům a rozloučil se s pohledem na hraniční městečko Hondarribia, předčila všechna moje očekávání. A hlavně - kromě občasného stoupání bych terén označil za přívětivý a mírný a to já rád. Konečně se moje cesta protnula se vedlejší úzkou silnicí, kterou jsem doteď sledoval spíše zvrchu a slíbil si, že jednou se po ní projedu a vychutnám si blízkost mořské hladiny i jinak než pěšmo. Nemohl jsem přehlédnout poutač s překříženými příbory a informační tabulkou s nápisem 200 m. Doplnil jsem zásoby vody a káva přišla taky vhod. Úžasné místečko s mexickou hudbou uprostřed ničeho. Ochotná barmanka mi navíc ukázala cestu, abych se nemusel vracet a přiblížila mi, co mě v následujících kilometrech čeká. V tuto chvíli jsem jich měl asi patnáct za sebou a podobná vzdálenost mě ještě čekala. Zrovna ve chvíli, kdy jsem dorazil k ohradě s dobytkem a jeden z býků (možná to byla kráva s rohy, kdo to má poznat, že?) se odněkud vynořila další skupinka důchodců, tentokrát baskických, takže jsem je taktně pustil před sebe v dobré víře, že pokud onen kus hovězího nezaútočí na ně, můžu i já v klidu projít. Cesta se začala pomalu měnit v terénní výšlap. Směrovky s klesajícím číslem udávajícím vzdálenost do přístavu Pasajes mě utvrzovaly, že jdu dobře. A to i ve chvíli, kdy se hluboko pode mnou v mírném větříku zmítaly špičky vzrostlých smrků a já děkoval tomu dobrému člověku, který zde umístil ocelové lano, které je zde poutníkům k dispozici, aby se na úzké cestě měli čeho přidržovat. Nemám rád výšky, takže jsem se křečovitě držel lana a nedíval se dolů. To byla ale chyba. Krása ústí přístavu Pasajes se nedá popsat slovy. Tento přírodní vlnolam připomíná lagunu jako z filmu o pirátech. Když jsem konečně sestupoval dolů k hladině, zaslechl jsem dětský křik. Uvítala mě plážicka, hospůdky a po pár minutách chůze klikatou cestičkou i živé centrum historického městečka. Upřímně řečeno jsem nic podobného nečekal. Když jsem poprvé před sedmi lety Pasajes projížděl autem, nechtěl jsem věřit, že toto špinavé místo je předměstím luxusního San Sebastianu. Od té doby jsem myšlenky na návštěvu Pasajes vytěsnil z hlavy. Teď, po dvaceti kilometrech chůze, si uvědomuju, o co jsem ty roky přicházel. Abych se vyhnul obcházení doků, zaplatil jsem šedesát centů převozníkovi a za pár minut už jsem na druhé straně. Pořád mám dost sil a chuť běžet. Ptám se na cestu a místní mě posílají po schodech nahoru a pak prý zase nahoru. To se mi příliš nelíbí a když vyběhnu snad stovky schodů a vidím silninci, mám chuť sejít dolů a pokračovat jako chodec, nikoli jako turista. Šipka s obrázkem poutníka však ukazuje nekompromisně vzhůru. Nedá se nic dělat, jako poutník do Santiaga, pomyslím si. Oceán po pravici už nevnímám, stejně jako změnu krajiny. Pastviny, které jsou pro baskické pobřeží tak příznačné, byly vystřídány lesíkem a já šlapu stále vzhůru. Občas prohodím pár slov s místními, kteří jsou nápadem projít pobřeží Euskal Herria (území, které si Baskové nárokují a sahá do sousední Navarry i Francie, proto naše série zahrnuje i etapu z Anglet) nadšení a ukazují mi pramen "nejlepší vody na světě". To vítám, jelikož mi opět došla zásoba vody, což vzhledem k teplotám přesahujícím třicet pět stupňů na slunci, není překvapivě. Potkám dva sourozence na kolech - Poláky, kteří výlet po okolí vzdali a nemají ani sílu na návrat, takže piknikují v lese a dostávám radu, abych sešel k silnici, že cesta do Sebastianu bude snazší. Já však pokračuju po žluté. Potkávám lidi venčící psy, pár běžců a cítím, jak se přibližuju k cíli dnešní cesty - pláži Gros. Procházím parkem, cesta se už zdá být nekonečná. Dochází mi síly, ale nevzdávám to. Stále je horko jako v pekle a já sestupuju parkem jako robot. Najednou pod sebou spatřím město. To je sice povzbudivé, ale přijde mi, že je až příliš "hluboko". Prudký sešup po zpevněné cestě, pak schody. Našlapuju pomalu, rychleji už to nejde. Vypadám tady - ve městě, které sloužilo jako letní sídlo i generálů Frankovi a byty na hlavní třídě pod milión eur neseženete - jako vandrák. Vlastně nic jiného nejsem. Neznačkové ušmudlané šortky, neznačkové tričko bez límečku a boty z místního e-shopu, které jsem našel v sekci "Andar y caminar". Rozhlížím se kolem sebe a znovu si uvědomuju, že mít na sobě polokošili s krokodýlem je tu skoro povinnost. Šourám se do nejbližšího supermarketu nakoupit čokoládu a ten nejsladší nápoj, co seženu. Cítím, že potrebuju cukr. Moje tělo už mi umí dát lecos vědět a tentokrát se dovídám, že jsem to trošku přehnal a kromě dehydratace jsem spálil víc energie, než jsem mu během cesty dodal. Na nádraží, kde se na mě barman v černé nažehlené košili dívá trošku nedůvěřivě, si dám ještě kávu, a o chvíli později už si užívám jízdy v klimatizovaném vagónu místní lokálky. Slunce pomalu zapadá, ale venku je pořád ještě dvacet sedm stupňů. Jsem utahaný a s příjemným pocitem, že mám další etapu za sebou, prohlížím fotky z dnešního dne. Stálo to za to! O autorovi Ještě před rokem byl líný dojít si ze svého taxíku pro krabičku cigaret, kterých denně vykouřil přes padesát. Do Baskicka přiletěl se značnou nadváhou a cílem změnit svůj život. Ačkoli se cigaret nevzdal úplně a příležitostně si zapálí, snaží se s tímto nešvarem skončit zcela. Přestal jíst maso, zbavil se takřka dvaceti kilogramů nadváhy, připravuje se na marathon a kromě běhání po pobřeží a zdolávání místních kopců dokončuje knihu o svém předešlém životě, kde poodhalí část tajemství, kterým je zahalena taxikářská profese. Zároveň svou sérii osobitých cestopisů, které připravuje, chce dodat lidem sílu ke změně, protože sám ví, že to jde. A možná snáze, než byste čekali.
