Mezi námi Bohy

„My jim taky nevnucujeme náš ateismus, tak proč bychom si od nich měli nechat vnucovat jejich islám?“ Tak zněl jeden z internetových příspěvků na téma uprchlíků. 

Pomineme-li skutečnost, že k nám migranti v drtivé většině utíkají kvůli válce, a nikoli proto, aby tu konali misijní činnost, ten příspěvek nese jednu zajímavou informaci. Naše hluboké přesvědčení, že je naše společnost ateistická. Je tomu skutečně tak?

Lidé po celou dobu své historie měli svá náboženství. Ať se jednalo o primitivní kultury, které nikdy neutvořily civilizaci nebo vyspělé národy, které ovládaly jiné. Lidé zkrátka vždy věřili. Náboženství zde jednoduše odnepaměti existovala a bylo by naivní se domnívat, že je to dnes jiné. Člověk je k víře naprogramovaný a týká se to i nás. Víra v Boha je něčím samozřejmým, a to do té míry, že si ani nemusíme uvědomovat, že věříme.  A to je i případ autora úvodní věty.

Naším aktuálním náboženství už ale není křesťanství, ze kterého jsme udělali pouhou kulturní tradici. Je jím demokracie. Demokracie a víra v osobní svobody, které jsou pro nás nedotknutelné a posvátné, stejně jako Korán pro muslimy. Jsme přesvědčeni, že se jedná o to nejlepší, co pro naši společnost může být. Demokracie je pro nás nezpochybnitelná a nedovedeme si představit (stejně jako stoupenci jiných věrouk), že by pro nás existovalo něco dokonalejšího, vhodnějšího a správnějšího. Politické zřízení jsme povýšili na náboženství a jsme si jím natolik jisti, že ho neváháme v rámci šíření „pravdy, dobra a svobody“ násilně vnucovat i jiným zemím. Ať to je Irák, Afghánistán nebo Libye.

Zpět ale k tvrzení, nad kterým můžeme kroutit hlavou, a které nám nemusí připadat logické. Proč by měly být osobní svobody a demokracie náboženstvím? Zdůvodnění je prosté - nese totiž všechny atributy, které náboženství mají. Jak křesťanství, judaismus, islám, tak i spousta ostatních. Zkrátka, demokracie je pro nás jediná možná a správná. Žít bez ní nebo mimo ni považujeme za zcela nemožné. Neváháme za ni bojovat, importovat ji do jiných kultur a s jejím šířením máme stejný spasitelský syndrom jako ostatní.

Novodobými církvemi se pak staly politické strany. A aby vyjádřily svoji legitimitu, dávají si název našeho společného náboženství do svých názvů. A tak jen u nás máme Občanskou demokratickou stranu, Českou stranu sociálně demokratickou, Liberální demokraty, Křesťanské demokraty nebo Úsvit přímé demokracie… I když některé rozhodně nefungují na principu demokracie, ale spíš na ideologické diktatuře jedince, žádná z politických stran by si do svého názvu nedala označení totalitní, diktátorská nebo nedemokratická… jednoduše, s těmito názvy by neuspěly. Byly by mimo výseč a odtrženi od většiny věřících.

Demokracie a osobní svobody mají samozřejmě i to nejpodstatnější, bez čeho se žádné náboženství neobejde - své Bohy. Není jím ale Jahve, Trojjediný Bůh nebo Alláh. Těmi Bohy jsme my sami - lidé. Každý z nás. Jsme totiž neomylní, přesvědčeni o své pravdě, výjimečnosti a nadřazenosti. Zatímco pro naše předky byl autoritou kněz zprostředkovávající slovo Boží, Ježíš, svatí nebo Písmo, my autority nepotřebujeme, neboť jimi jsme. Nepochybujeme o sobě, jsme si jisti sami sebou, svými názory. Jsme prostě Bohy, kteří jsou dostatečně moudří na to, aby věřili na něco, jako je Duch svatý, Otec či Syn. V tomto ohledu jsme se dokonce povýšili nad tradiční náboženství. Nepotřebujeme morální autority, aby nám říkaly, co je etické a vhodné, protože si s definicí vystačíme sami. Ostatně, i já přiznávám, že bych nedokázal říci, kdo je pro mě v naší společnosti mravním vzorem. Jednoduše, všichni jsme se v našem náboženství stali Bohy. A není to nic nového. Vždyť i v dobách antické demokracie jimi mohli být obyčejní lidé, a nemuseli být ani vládci - stačilo být úspěšným sportovcem. Pro nás tedy nic překvapivého. Dokonce máme i své zázraky, které jsou pro většinu z nás nepochopitelné, přestože jsme jejich tvůrci. Dokážeme klonovat jedince, létat do vesmíru, komunikovat napříč planetou nebo utvářet umělé tkáně a lidské orgány.

Jako Bozi jsme samozřejmě nadřazení všem ostatním, a snad proto s takovou zuřivostí nahlížíme na uprchlíky, kteří se na náš evropský Olymp chtějí dostat. Jsou prostě konkurenty, nikoli lidmi, kteří v prvé řadě trpí. Dobře patrné to bylo v okamžiku, kdy bylo v Paříži zastřeleno dvanáct novinářů. Dvanáct Bohů svobody slova. Tehdy jsme se semkli a nemluvili o ničem jiném, než o zákeřném útoku na naše přesvědčení, na naše náboženství. To, že ve stejném čase umírali v zemi „nevěřících“ tisíce jiných jsme ani nevnímali. Nevnímáme to ani nyní, protože to pro nás Bohy prostě není podstatné.