Znamenají profesionálové v politice soumrak demokracie?

Počty členů politických stran klesají, do politiky se tak dostávají zcela jiné systémy rozhodování. Prosazují se praktiky vyzkoušené v soukromém sektoru, strany začínají být spíše firmami než zástupci lidu. Mohou strany přežít?

Razantní nástup hnutí ANO spojený s jeho manažerským způsobem vedení vyvolává otázky, co takový model vlastně znamená pro dnešní politiku. Andrej Babiš na posledním sjezdu hnutí upravil jeho stanovy tak, aby mohl škrtat v kandidátkách i pro komunální volby. Mnozí mluví o diktátorských praktikách, osobně mi však přijde přiléhavější označení ze sféry podnikové – jde o prostý human resource management. Stejně jako chce Babiš stát řídit jako firmu, přistupuje tak i ke svému hnutí. A žádná firma se bez profesionální personalistiky samozřejmě neobejde.

Konec masivních politických hnutí

Pryč jsou doby, kdy jednotlivé společenské skupiny byly zastoupeny svojí politickou stranu, která identifikovala zájmy této skupiny a snažila se za ně bojovat. Agrárníci zastupovali vlastníky půdy a podnikatele, lidovci zastupovali katolíky, socialisti a komunisti zastupovali dělníky. Počty členů stran se počítaly ve stotisících. Dnes je v ČR přibližně 160 000 členů stran, což jsou necelá 2 % z počtu občanů disponujících volebním právem.

Mohli bychom tak celou debatu uzavřít s tím, že za Babiše si mohou lidé sami. Nevstupují do stran a neangažují se ve veřejném životě, ve výsledku tak moc přebírají marketingové politické projekty, které zastupují zájmy pouze svoje vlastní. Přičemž využívají standardních obchodních praktik k tomu, aby občanům, v tomto smyslu možná lépe řečeno zákazníkům, dokázaly svou nabídku předložit co nejúčinněji. Tak jednoduché to ovšem nebude.

Podíváme-li se na počty členů stran napříč Evropou, zjistíme, že situace v Česku se nikterak neliší od celoevropského trendu. Průměr ze všech 27 států EU je sice oproti ČR dvojnásobný, ani 4 % členů stran ovšem zdaleka nepředstavuje stav, který by se dal označit za všelidovou politickou angažovanost. Čísla z ČR odpovídají ostatním východoevropským státům, kde je politická angažovanost oproti západu mírně nižší.

Další graf nám prozrazuje, že v tomto nám Evropa nijak neutíká, naopak by se dalo říct, že západní evropské země dohánějí v politické pasivitě ty východní. Údaje o počtu členů v roce 1980 jsou relevantní jen u zemí západní Evropy a u jejich čísel vyčteme razantní pokles. Např. v Norsku se snížil počet členů stran z 15 % na 5 %.

Specializace jako znak moderní společnosti

Výše prezentované výsledky výzkumu ukazují, že tu máme co do činění s všeobecným společenským trendem, který je možné dát do souvislosti s obecnými znaky moderní společnosti. Jedním z nich je specializace. V technologicky vyspělejší společnosti dochází k intenzivnější dělbě práce, která je přirozeně spojena se specializací jednotlivých pracovníků.

Přijde nám asi už přirozené, že s člověkem pracujícím na pozici „MAINFRAME Z/OS Network Engineer“ si o práci příliš nepohovoříme. Jenže prohrabat se profilem zadavatele obce, prostudovat zadávací dokumentace, naučit se zákon o veřejných zakázkách a související judikaturu, tak i to je úkol, který je pro amatéra značně obtížný. Přitom jde ale o činnost, která je pro opozičního komunálního politika jednou z nejdůležitějších. Specializace se ve veřejné sféře projevuje ve formě tzv. byrokratizace, kdy jsou taktéž jednotlivé politické procesy roztříštěny do specifických odborných postupů. Pochopitelně tak tento stav příliš nepovzbuzuje občany, aby se do politických bojů sami zapojovali, neboť pochopení jednotlivých diskuzí a kauz vyžaduje stále větší čas na studování materiálů a hledání informací. Pokud pracujete celý den, abyste zaplatili nájem či hypotéku, na tenhle druh „zábavy“ už vám tolik nadšení pochopitelně nezbývá.

Politika na rozcestí

Stojíme tak před zásadním rozhodnutím, jakým směrem se při řízení veřejných záležitostí vydáme. Varianta první je, že se podřídíme danému trendu a přenecháme věci veřejné profesionálům. Podle vzoru ANO se stanou strany de facto podnikatelskými subjekty zaměřenými na vyhledání a výchovu kádrů a jejich následné zpeněžení tím, že budou dosazeni do rozhodujících pozic. Zdroje zpeněžení mohou být čistší (samotný legitimní příjem za výkon veřejné funkce a odvody do stranické kasy), ale i temnější (využití pozic k rozhodování zvýhodňující členy strany a jejich spřízněnce). Strany budou získávat podporu marketingově, ty nejmocnější budou stále méně vyhraněné, budou se nám snažit namluvit, že pravo-levé dělení politiky už ztratilo smysl. Vládnout se má správně, tak proč by měl mít dělník odlišné požadavky na vládu než velkopodnikatel...? Zástupci takových stran to budou dělat „prostě dobře“. Vedle hnutí ANO je typickým zástupcem takového přístupu hnutí Starostů – nevyhranění rutinéři, protřelí zkušeností z obecních úřadů, slibují nám, že spravovat zem budou pro nás pro všechny. A jestli půjde víc peněz na silnice nebo na sociální služby? Všechno bude!

Druhá varianta je, že tento trend se budeme snažit tlumit. Přes veřejné rozpočty jde v ČR 45 % HDP, tedy bezmála polovina všech peněz, která se tu vydělá. V tomto není ČR ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi žádnou výjimkou. Je proto v našem bytostném zájmu, aby se o tomto ohromném balíku peněz rozhodovalo v opravdové politické soutěži. Voliči v takovém případě nesmí být pouze zmanipulovaní spotřebitelé zkratkovitých hesel, ale občané orientující se ve veřejném životě. Občané schopní kontrolovat svoje politiky a kvalifikovaně se rozhodovat o tom, jaké řešení jim nejlépe vyhovuje. Je jim tak třeba uvolňovat ruce od práce a podporovat jejich činnost ve veřejné sféře. Pracovat celý den s tím, že polovina vydělaných peněz se potom ve veřejných rozpočtech poztrácí, zjevně nedává moc smysl. Podpora politických stran, ale i dalších neziskových subjektů zabývajících se veřejnými záležitostmi, musí být ze strany veřejných rozpočtů mnohem intenzivnější. Jen tak budou skutečně politická hnutí konkurenceschopná hnutím politicko-podnikatelským.

Článek byl dne 10.3. publikován v Deníku Referendum.