Česko jako živitel národů?

Řešíme obchodní vztahy s Čínou, ale možná by to chtělo občas se zeptat, s čím má smysl skutečně přes půl planety obchodovat. Chceme mít z poloviny naší země rozorané lány, abychom pak vozili vypěstované potraviny až do Asie?

Diskuze kolem vítání Dalajlámy, omluvných dopisů do Číny a následně zrušených schůzek čínských diplomatů s ministrem zemědělství Mariánem Jurečkou byly jiskřivé a plné morálních výzev. Tak se ovšem poněkud zapomnělo na to, řešit celou záležitost ve věcnější rovině. Zeptal se například někdo, proč by měla Česká republika vlastně toužit po vývozu svých potravin do Číny?

Evropa je aktuálně z pohledu produkce potravin, nebo jak se dnes říká velmi nadneseně „potravinové bezpečnosti“, ve velice komfortní situaci. Zemědělství je tak výkonné, že necelá 3 % ekonomicky aktivních obyvatel dokáže vyprodukovat v prvovýrobě tolik potravin, že je jí pro samotné Evropany nadbytek. EU se snaží přebytek produkce mimo jiné řešit kvótami omezujícími zemědělskou produkci, nicméně i přesto se zemědělci ocitají v těžkém konkurenčním boji. Těm českým se tak mnohdy jen těžko daří prosazovat se na celoevropském trhu se svými produkty.

A tak zde přichází naše vláda s nápadem – exportovat potraviny na druhou stranu planety! Kvůli tomu je třeba navazovat jakási strategická partnerství, možná že se celý proces ještě podpoří prostřednictvím nějaké státní exportní agentury či zajišťovacího fondu. Otázku ekologie a udržitelnosti takového způsobu hospodaření samozřejmě nikdo neřeší. Napadla ale někoho varianta prostě zemědělskou produkci postupně utlumovat?

Na jednu stranu trpí Evropané obezitou a potravinami se plýtvá. Na druhou stranu jsou mnohá naše města obklopena širokými lány orné půdy.  Z pohledu bohatosti rostlinných či živočišných druhů jde de facto o pouště, to samé z pohledu estetiky a možnosti rekreovat se v takové krajině. Pro základní orientaci – z celkové rozlohy ČR, tedy ze 7,9 mil. hektarů, je 4,2 mil. hektarů zemědělské půdy, z toho bezmála 3 mil. hektarů orné půdy. Znamená to, že skoro 40 % území využíváme pro intenzivní zemědělskou produkci. Vlastně se dobrovolně obklopujeme obrovskou továrnou, a to proto, abychom produkovali potraviny, které nejdou prodat. Nebo možná jdou, ale je potřeba napsat několik dopisů do Číny a vozit je 20 000 km daleko.

V tomto světle by se možná měla naše národní politika trochu zamyslet o prioritách. Nyní udržuje jakési bizarní status quo, tedy nadprodukci potravin a následně křečovitou snahu o jejich uplatnění na trhu. To všechno v zájmu hospodářského odvětví, které se podílí na českém HDP cca 3,5 %, a to jde o součet zemědělství i s potravinářstvím. Namísto toho se nabízí postupný útlum intenzivního zemědělství, zakládání přírodně a rekreačně hodnotných zelených pásů kolem našich měst, popř. rozvoj šetrnějších forem zemědělství. Když to bude někdy v budoucnu nutné, odpočinutou půdu lze vždy zase zpět do zemědělského režimu vrátit. V tomto okamžiku by ale naším programem mělo být spíše vytváření příjemné a zdravé krajiny. A není vůbec nutné zde propočítávat, že by taková krajina mohla třeba přinést nějaké zisky z cestovního ruchu. Bohatě stačí, že se nám v ní bude žít příjemněji.