Srdce do hry! Zlaté mistrovství světa v hokeji 2024. Slzy neskutečné hrdosti.

Tak jo, tady je. Shrnutí šampionátu. Vlastními slovy, od srdce, tak jak jsem to cítil, viděl, několik zápasů pozoroval přímo v O2 Areně, a nezapomenutelný zlatý finálový večer prožil na Staroměstském náměstí v Praze.

Davy v metru, davy čekající před fanzónou, davy před halou, dresy různých jmen, barev a národností. Narvané hospody, v každé druhé domácnosti v televizi hokej. Česko opět žilo tou krásnou hrou. Doma. Devět let, uteklo to jako voda. Ale připadá mi to jako včera. Mistrovství světa v hokeji v České republice. Tehdy v roce 2015 jsme byli na zápase naší reprezentace s Francií a ten zážitek v nás stále přežívá, protože ta atmosféra, euforie, společná radost z toho, že můžeme fandit naší reprezentaci...o tomhle se můžeme s úsměvem bavit dlouhé hodiny. Česko, to už je takové synonymum ke slovu hokej.

Tehdy v roce 2015...

A teď jsme tu zase, v roce 2024. Když jsem sháněl lístky, nebudu lhát, že jsem trošku zaspal, a logicky české zápasy už byly fuč, teda pokud bych nechtěl koupit vipko a sdílet prostory s Jardou Jágrem. K něčemu se ale přeci jen dostanu v dalších řádcích. Pak jsem si ale řekl, proč to ještě nezkusit a sehnat prostě nějaký jiný zápas. Nakonec z toho těch zápasů bylo několik, i díky prodeji balíčků několika zápasů. A vidět Kanadu nebo Finsko, to se už nikdy nemusí opakovat. A prožít to v klidu, bez větších emocí, z pohledu neutrálního fanouška, zkrátka kouknout na hokej světových kvalit.

Jsem strašně vděčný, že jsem viděl hrát Kanadu na vlastní oči, vycházející hvězdu v osobě Connora Bedarda nebo slavnějšího Johna Tavarese. Atmosféra domácího šampionátu, to je jedinečnost, i protože organizace je na špičkové úrovni, a tam to všechno začíná. Všichni se tu cítí v klidu. I když mi teda mírně vadilo to, že fanzóna před halou otevírala hodinu před prvním zápasem, který se ten hrál ve 12:20. A ty davy, to bylo o tom vystát frontu u vstupu, a mezitím už jsme mohli čekat na vstup do haly. Ale to je jen takový detail s ohledem na skutečnost, že jsme tam nešli vyloženě do fanzóny, ale přímo na zápas do haly. Viděli jsme i to, jak Finové deklasovali outsidera turnaje Velkou Británii 8:0.

Měli jsme lístky na zápas našich s Rakouskem. Původně lístky byly dárkem k Vánocům babičce z manželčiny strany, která se moc těšila. A že půjde se mnou. Jenže pak jsem se tak zamyslel a uvažoval jsem, že na zápas nepůjdu, ale že pošlu manželku s babičkou a že to klidně odstojim ve fanzóně. Aby si to spolu užily. Přeci jen léta plynou a podobných zážitků už nemusí být hodně. Jenže co čert nechtěl. Osud prostě rozhodl tak, že na Rakousko půjdu s manželkou.

Hokejový den začal už ve fanzóně, kde ku mému překvapení nebyla zdaleka taková fronta jako v sobotu, kdy jsme tu byli s tátou. Takže i vzhledem k dostatku času jsme zamířili do fanzóny naladit se na dvojzápasové dobrodružství, které za dvě hodinky začne zápasem Velké Británie proti Dánsku. Dánsko uvidím hrát už podruhé, vlastně i Británii, ale to nevadí, pořád je to hokej a kvůli němu jsme teď a tady. Ta pestrost fanoušků, mnozí něčím originální. To i člověk, který hokeji nefandí, alespoň na chvíli zbystří a i když borce s čírem v dánském dresu potká na druhém konci Prahy, musí vytušit, že se tady něco děje. Asi tak jako když z nás byli hotoví obyvatelé Kodaně před šesti lety, kterým jsme vysvětlovali, že se u nich hraje mistrovství světa v hokeji. Fanzónu jsem musel pochválit. Máme i vzpomínkouvou fotku s hokejovou výstrojí. Prostorná, velká obrazovka, možnost pro fanoušky si hokejově zařádit, dát si dobré jídlo, pivo, nakoupit si merch ve velkém stanu. Samozřejmě to dopadlo tak, že jsme s prázdnou neodešli. Ale taková mikina s oficiálním logem mistrovství světa, to když někdy otevřu skříň, tak jen pokývu hlavou, nahodím úsměv, vzpomenu si na všechny ty zážitky, a budu všem moc vyprávět, že jo, tady jsem tehdy v roce 2024 byl.

Velká Británie - Dánsko, 16:20. Do haly vstupujeme s předstihem, abychom si v klidu našli místa, koupili pití, jídlo. Už teď je to plné českých dresů, ale i ty britské či dánské byly vidět. Je krásné, že se sem sjíždí lidé z celého světa, do aktuálního centra světového hokeje. Už jen ta atmosféra před zápasem dokáže člověka příjemně naladit, o to víc se pak těší na zápas našeho nároďáku. Ten první zápas měl všechno, krásné góly, akce. Od začátku do konce vyrovnaný zápas a je opravdu škoda, že si z něj Britové neodnesli alespoň bod, protože by si ho plně zasloužili. Fandilo se jim, protože jak to tak bývá, neutrálně se více fandí papírově slabším. Opravdu hráli sympaticky, bohužel po tomto zápase byli odsouzeni k tomu spadnout do nižší divize.

Nevýhodou prodeje balíčku na zápasy je to, že i když jdete hned na následující zápas, musíte z organizačních i provozních důvodů opustit halu a pak znovu přijít. Přeci jen musejí halu uklidit, a při dalším příchodu fanoušků počítat vstupenky na konkrétní zápas. Vyhnali nás ven, kde pršelo, takže všichni se sešikovali pod úzký prostor kolem haly, kde jsme čekali na vstup. Jak se stálo, tak se začalo skandovat, počítali jsme minuty, než otevřou brány k zápasu naší milované repre. No, trochu chaos, už jsem se bál, že nestihneme začátek zápasu, ale vše nakonec dobře dopadlo a jde se fandit. Máme stejná místa sedaček, takže už tam jdeme jako domů. Z nostalgie jsem pohlédl do sektoru, ve kterém jsme před devíti lety byli na zápase s Francií, a jen si přál, aby to bylo stejně úžasné a nezapomenutelné. Bylo. Udělal jsem si i vzpomínkové fotky, videa, na která se mi dokonce podařilo zachytit dva české góly a naplno bouřící O2 arénu. Fandilo se, skákalo se, řvalo se. Ve vší slušnosti, to je potřeba vzpomenout.

Jeden člověk něco zaskanduje, během pár vteřin to rozjede celý sektor, a pak to projede celou halou. Kotel za bránou? Kdeže? Neexistoval, protože v kotel se proměnila celá O2 Arena, od dolních pater přes vip sektory až po ty místa nejvyšší, kde jsme byli my. Ke konci zápasu, dvě minuty před koncem, všichni stojíme, všichni ví, že to dnes bude za naprosto zasloužené tři body, že nás tato výhra posouvá do čtvrtfinále, dva zápasy před koncem základních skupin. Není nic lepšího, než si užít vítězný zápas po jednoznačně lepším výkonu, z celého srdce si zafandit, dát zabrat hlasivkám, pozorovat naše hráče, jak se rvou za české barvy na domácím šampionátu, zazpívat si hymnu. Respektovat ostatní fanoušky, zasmát se s fanoušky soupeře, pobavit se s lidmi, kteří fandí hokeji. Zafandit si ještě před halou, po vítězném zápase tomu přidat hodnotu. Fandí se i u vstupu do metra. Rakouský fanoušek si se mnou plácl. Tenhle sport je prostě nádherný.

Čtvrtfinále s Amerikou. Asi jediný soupeř, kterého jsem si do tohohle zápasu nepřál. Celý den mi hlavou běhala myšlenka na rok 2004. Stejná hala, tehdy nově otevřená. My jsme všechno vyhráli, a pak nás Američané ve čtvrtfinále vyřadili. Dneska, to je symbolikum, po dvaceti letech jsme jim to vrátili. A já si upřímně nepamatuji úroveň obětavosti národního týmu. Kristovy rány, to byly neskutečné nervy. A Lukáš Dostál v brance, to byla železobetonová zeď. Zasloužili jsme si to, o nervy jsem asi ten večer přišel. Ale prostě si ze srdce říct, že jsme postoupili, to je neskutečný pocit. Jdu si dát další pivo na vítězství, dalšího panáka. Mám prostě radost a jsem strašně pyšný, slza ukápla. Nechali jsme tam srdce. A jsem rád, že dal gól Pavel Zacha. Budeme hrát o medaili. Doma. Díky, kluci. Teď už je možné všechno. Pojďme si pro finále.

„Je to hokej Davide!“ Nejen tahle hláška bude legendární. Robert Záruba řekl Kubovi Voráčkovi Davide. Sedm sekund před koncem zápasu s Amerikou. Gudase udělali školníkem, přes kterého bez přezůvek nikdo neprojde. „Já to řeknu Roberte! Už můžu?“, chtěl Jakub Voráček slovy stvrdit postup. „Ještě ne, ještě ne, je to hokej Davide“. „Teď už můžeš Jakube. Česko postupuje do semifinále!“ Ten přiblblý výraz, který má člověk ráno po probuzení, když ví, že jeho tým postoupil, to je k nezaplacení. Pořád si opakujete, že jste postoupili, jste pyšní, opakujete si hlášky komentátorů, v autě naplno hraje píseň „Nechte vlajky vlát“ a radujete se stejně jako při tom vstřeleném gólu.

Semifinále se Švédy? Když jsem odcházel z práce, venku byla bouřka. To bouřila O2 Arena. Vedeme 6:3. Sedal jsem do auta, měl to puštěné na mobilu, a když Lukáš Sedlák dal nájezd na 7:3, musel jsem být slyšet i v okolních autech na dálnici. Budeme hrát finále. Doma, v Česku, před nejlepšími fanoušky na světě, v nádherné aréně. Zaslouženě, naprosto zaslouženě. Stupňujeme výkony, jsme nezastavitelný expres, který skončí ve stanici, na které vystoupíme se zlatými medailemi na krku. Jsme blízko, strašně blízko. Píšeme historii, a není to sen. Tenhle tým si prostě zaslouží zlatou medaili. Po čtrnácti letech jsme otevřeli obrovská vrata s nápisem finále. Dokořán

Radost, emoce, nervy, to všechno se posledních pár desítek hodin dá doslova krájet. 14 let od památného šampionátu v Německu, tam jsme naposledy hráli finále. A vyhráli jsme. Den po tom jsem udělal maturitu. Ty vzpomínky teď naplno ožívají. Zítřek bude dnem, na který český hokej nikdy nezapomene. Stejně tak na ten den dnešní, kdy jsme zničili dosud stoprocentní a suverénní Švédy. Bože jak tohle byl fantastický výkon. Teď už zbývají na šampionátu jen dva zápasy a my budeme hrát ten úplně poslední. Jdeme si za tím, rveme se o každý centimetr na ledě, kluci nevypustí jediný souboj. Nádherně se na to kouká. Je tam obrovské srdce a hmatatelná vůle vyhrát. Cítím obrovskou hrdost, která se pojí s tím, že jsem prostě srdcař a že mám z hokeje radost, radost z hráčů, kteří hrají hokej, který baví fanoušky, jsou poháněni nezlomnou motivací a vůlí vyhrát. Vyhrát pro Českou republiku. Zítra to musíme zakončit zlatou tečkou, před fantastickými fanoušky, jejich počet je již po dnešku nejvyšší v historii hokejových šampionátů. Ne, není to sen. Česko naplno propadlo hokejovému šílenství. Pojďme si to užít až do konce.

Já to věděl, věděl jsem to. Že ta chvilka přijde. Chvilka, díky které si budu moci ze srdce zařvat gól a zajít k pokraji infarktu. Vítězný gól ve finále domácího mistrovství světa. Na Staroměstském náměstí v Praze, mezi dalšími patnácti tisíci fanoušky. David Pastrňák si ten gól nechal na finále a stal se nesmrtelným. Jaromír Jágr, který byl během turnaje uveden do Síně slávy IIHF, to předpověděl. Kluci celý turnaj odehráli fantasticky, a proto teď slaví, my slavíme s nimi, slaví český národ, slaví Česká republika. Už teď je to legenda a událost, na kterou budeme s hrdostí navždy vzpomínat. Tenhle turnaj se povedl se vším všudy. Jsme mistři světa. Po čtrnácti letech, to je skoro půlka mého života. Díky za to! Díky za ty všechny nefalšované emoce, kterými jsme vyjádřili radost, protože radost takových rozměrů se nikdy neokouká. „JSME MISTŘI SVĚTA“. Kuba Voráček nemohl své učinkování za mikrofonem vedle Roberta Záruby zakončit lépe.

Ta euforie, která se s tímto národem táhla posledních čtrnáct dní, jako by se v těch chvílích celá zhmotnila. To by žádný scénárista nevymyslel. To, co všechno se na tomhle šampionátu stalo, co jsme měli možnost prožít. Zbývalo pár vteřin do konce, to už ta zlatá česká brána byla naplno otevřená. Pak jsem pohlédl do nebe a marně potlačoval slzy radosti a hrdosti. Nikdy jsem takhle u hokeje neřval radostí. I když šampionát z roku 2010, ten taky nezapomenu, ale ten má svůj příběh. To letošní mistrovství bylo v Praze, v O2 Areně, pokud se budeme bavit o učinkování českého týmu. A když člověk stojí na tom náměstí, nebo fandí kdekoliv jinde v Česku, je tam prostě ta skutečnost, že se všechno odehrává tady a teď, na našem území, v našem případě pár kilometrů od nás.

Vyhrát domácí mistrovství světa, to je legendární zápis do historie. A navíc tím, jakým způsobem ho bylo dosaženo! Nikdo nás neporazil v základní hrací době. Vždy jsme byli týmem, který měl větší vůli tam jít, bojovat, a vyhrát. Vždycky když jsme prohrávali, oklepali jsme se a nakonec soupeře převálcovali, a jedno, jestli to byl zápas s Norskem nebo se Švédy v semifinále. Čert vem ty smolné prohry po nájezdech se Švýcarskem či po prodloužení s Kanadou, které jsme se vzepřeli dvěma góly v závěru základní hrací doby. Šli jsme za zlatem poháněni energií, která se valila ze všech koutů republiky. Hráčské formace si náramně sedly, a nebylo ani znát, co je první, co je čtvrtá lajna. Kluci makali, rvali se, jeden za všechny, všichni za jednoho. Proto tady nechci příliš rozebírat jednotlivce, protože tohle byl TÝM, TÝM S OBROVSKÝM SRDCEM. S famózní neměnnou taktikou, která platila na všechny soupeře. A když už pohrozil soupeř, držel nás fantastický Lukáš Dostál, který soupeřům kradl klíče od zámku své branky. Ten klid, který z něho po celou dobu turnaje vyzařoval. Prostě tam šel, pochytal vše co pochytat mohl. A navždy se zapsal do české hokejové historie jako brankář, který obrovskou měrou přispěl k fantastickému úspěchu národního týmu na domácím šampionátu.

Rekord v návštěvnosti byl pokořen. Nakročeno k tomu bylo už v polovině turnaje, kdy bylo využito hned o několik desítek tisíc víc vstupenek, než v roce 2015. Bezmála 800000 fanoušků, to je prostě fantastické číslo. A je mi obrovskou ctí být těchto statistik součástí, být součástí čísel hokejové historie. Tohle půjde překonat velmi složitě. A jak řekl Robert Záruba - Mistrovství světa je tu doma a daří se mu tak dobře, jako nikde jinde na světě. Klobouk dolů před pořadateli. My ten hokej prostě dělat umíme, a je jedno, jestli zrovna hraje v O2 aréně Sparta nebo národní tým.

Srdce do hry, to bylo heslo šampionátu. A to srdce, srdce nezměřitelných rozměrů, do toho naši hokejisté dali, dali ho i všichni fanoušci a organizátoři, celá zem. Šampionát v Česku, v zemi, která naprosto propadla fenoménu jménem hokej, se povedl se vším všudy. Byly to dny, kdy nám hokej dal možnost zapomenout na problémy všedních dnů. Dny, díky kterým jsem ještě více rád, že můžu fandit týmu České republiky. A až to u nás bude někdy příště, tak to může být ještě lepší. Možná zase vyhrajeme, s velkou pravděpodobností pokoříme rekord v návštěvnosti, ale hlavně zase zorganizujeme takový turnaj, na kterém se všichni hráči i fanoušci budou cítit jako doma. Prostě hokejové prostředí takové, jaké má být.

Při dopisování tohohle všeho otírám slzy neskutečné hrdosti. DOKÁZALI JSME TO!!! A máme na co vzpomínat. Byl to životní zážitek a zlatě neuvěřitelný turnaj. A ten nedělní večer, 26.květen 2024, navždy vstoupil do dějin, nikdy na něj nezapomeneme, a bude se o něm mluvit i za dalších mnoho let. Ať žije český hokej!

fotografie: Jindřich Kraus

videa: Jindřich Kraus