Volte mě, všechny nesnáším!

Před volbami se kandidáti předhánějí v deklaracích, s kým nebudou spolupracovat, a běda když k někomu projeví vstřícnost. Tento absurdní nešvar naší politické kultury se teď trochu vymstil Pavlu Fischerovi. Jenže je čas na změnu.

Václav Havel po celou dobu své prezidentské funkce zásadně nevyjednával s komunisty. Nikam je nezval, a už vůbec ne do Lán. Vzhledem k tomu, co si s nimi zakusil, to byl pochopitelný postoj, v atmosféře rodící se svobody i nutný. Jenomže utekla tři desetiletí a komunisté mají stabilní podporu zhruba desetiny národa, které asi nevadí, že se jejich strana jmenuje stejně jako ta, která tu kdysi organizovala rudý teror. Myslet si o nich (politicích i voličích) můžeme všelicos, ale jen tak je po havlovsku ignorovat už dost dobře nejde.

Dnes je zdejší politická atmosféra o fous vyzrálejší, takže někdejší šíbři občas končí za mřížemi, a jestli má za sebou trestnou minulost Andrej Babiš, jistě se na to dříve nebo později přijde - nebo přesněji řečeno, nezvratně se to prokáže. Prozatím je to stále ještě charismatický vůdce, s nímž sympatizuje třetina českého národa, která je mu ochotna za koblihu odpustit máslo na hlavě. A takovouto masu lidí už tuplem nelze ignorovat.

Pavel Fischer se v jinak brilantním rozhovoru, kde se kvalifikovaně vyjádřil k řadě podstatných témat, dopustil jedné věty, která mu zajistila "nevolitelnost" u "antibabišovců". Řekl, že by s Babišem spolupracoval. A pardon, něco takového se u nás trestá zavržením. V našem kašovitém rybníčku je totiž bráno jako pozitivní hodnota pouze to, že se někdo vůči někomu kategoricky vymezí, nikoli to, že je ochoten se s ním dohodnout. A tak se tleská těm, kdo by v životě nešli do koalice s komunisty, s Babišem, s Okamurou a jinou lůzou, ergo kdo by byli ochotni se ziskem pěti nebo dvanácti procent hlasů vládnout sami proti všem, kdežto za politický realismus, který zkrátka vyžaduje kompromisy, se pyká.

A tak se pravidelně před volbami všichni chvástají, komu všemu za žádnou cernu nepodají smířlivou ruku (počítajíce jaksi samozřejmě se ziskem kolem osmdesáti procent), a tváří v tvář povolební situaci pak slizkými slovy odpovídají novinářům, jak je možné, že tak rychle změnili názor.

Kdyby byl Fischer řekl, že si s Babišem v životě nesedne k jednomu stolu, protože je to starý estébák a podvodník, asi by byl více potěšil voličskou kastu božích bojovníků, kteří z televize a facebooku přesně vědí, kdo je v téhle zemi gauner, avšak nijak by tím nepojmenoval svou vizi politického směřování. Budiž, kolem Andreje Babiše bzučí podezření jako much kolem lejna, ale přiznáním vůle ke spolupráci přece není řečeno, že se tím nad všemi hříchy automaticky mávne rukou.

Odmítat spolupráci s tím a oním je sice vděčné propagační gesto, ale o smyslu pro politickou realitu mnoho nevypovídá. Stejně tak rozhodnutí o tom, zda volit nebo nevolit Pavla Fischera na základě pozitivního vyjádření na adresu Andreje Babiše, je spíše dokladem krátkozrakosti nežli kultivované občanské morálky. Protože vítěz parlamentních voleb chtě nechtě opravdu je profesionál, a představitelem třetiny národa bude tak dlouho, dokud mu to shromážděné důkazy neznemožní. 

Je čas na změnu, shoduje se osm prezidentských kandidátů se svými voliči. Pro mne osobně tato změna spočívá ve zvyšování politické kultury a vůle k dohodě. Současný i předchozí prezident jsou představiteli radikálního dualismu, u nichž se vůle ke smíření a sjednocení odehrávala vždy nanejvýš ve slovech. Naproti tomu Václav Havel se nevyznačoval jen svou protikomunistickou zaujatostí, ale i obdivuhodnou měrou státnického nadhledu. Když přijel prvně do Spojených států a před Kongresem pronesl svůj epochální projev o tom, že je především potřeba pomoci Rusku - ve chvíli, kdy všichni odkojenci kovbojek čekali, že bude pomstychtivě vyzývat, aby se mu zakroutilo krkem - projevil právě takovou smířlivost a šíři ducha, díky nimž vstoupil do dějin. Zato každý jeho současník, který dokázal jenom jízlivými slovy vyjmenovat, s kým vším se nekamarádí, zapadl do břečky politického dualismu a zapomnění. Dualismus je nám sice všem vlastní, takže současný prezident v tomto ohledu opravdu reprezentuje velkou část národa, ale budoucnost by mu už patřit neměla.