Život s nejhorším psem na světě?

Měli jsme dva psy. Oba zlatí retrívři. Mánie po psovi začali před deseti lety. Rozhodla jsem se psát o tom druhém, o Čertovi, protože deset let je deset let. Tomík ale zůstane navždy pes č. 1 a nejlepší pes na světě.

Čerta jsme pořídili dva roky zpátky, týden po tom, co nám umřel Tomík. Doma bylo nesnesitelně ticho a nuda, protože jsme nemuseli chodit na procházky a on se nepotuloval po bytě. Celá rodina ležela v posteli a smutnila. Měli jsme ho tak rádi, patřil k nám a myslím, že jsme si ani nepřipustili, že nás může někdy opustit. 

Původně jsme se jeli JEN podívat na štěňátka. Pár se jich tam batolilo, většina už byla zamluvena. My jsme z nich samozřejmě byli na větvi a nakonec jsme si jednoho chlapečka odvezli. ,,A bude se jmenovat Čert?" ptala jsem se mamky a od té doby to byl Čert. 

Skoro celou cestu v autě kňučel. Bylo to štěně, jak má být. Občas visel na zácloně, něco zničil nebo se v bytě ztratil. Mně se ztratil jednou a já jsem už panikařila a pak jsem ho našla spícího pod židlí. Celý se mi vešel do klína a tam pravidelně usínal. Když s ním někdo hýbal, začal mručet a přitahovat si zadní nohy k tělu. Na chatě byla záhada, protože nežral, nakonec jsme zjistili, že se jí mrtvé škeble na břehu přehrady. Pán je gurmán. 

Když vyrostl, občas připomínal velkou žlutou chlupatou kouli vystřelenou z děla. Fakt. Samozřejmě honil svůj ocas a podobně. Naučil se spát v posteli. Spí se sestrou, už jsme si zvykli nechávat otevřené dveře, aby mohl k nám nebo ven. Je to spíš jeho postel než postel mojí sestry. Kolikrát je sestra namáčknutá u zdi a Čert rozvalený na zbytku. Občas spí na zádech. Taky chodí spát k rodičům a místo na gauči je samozřejmost. Je rozmazlený, ale z některých chyb jsme se poučili. Tom třeba štěkal, dokud nedostal, co chtěl. Taky dostával zbytky od oběda. Čert má svoje a víc nic, ale rodiče to rádi porušují. S Čertem taky trávíme víc času, takže si zvykl a je radši s námi než sám. Čert chodí na cvičák. Cvičí s ním sestra a je multifunkční, umí samořejmě sedni a lehni, taky počká před obchodem, jezdí autobusem a vlakem, taky ukazuje bříško na povel a dává "ahoj". Může s námi skoro všude a to je velká výhoda, protože Tomík byl většinou doma, což byl velká škoda. Většinou ho všichni psi přeperou. Čerťula si lehne i před jorkšírem. Je to trouba. Je to moc hodná trouba. Občas naštve, když nechce přijít a pak se začne bát, že dostane a nepřijde už vubec. Moc dobře ví, že dělá věci, které by neměl a pak se tváří...Umí "lovit". Vždycky se přikrčí a jde a jde a brzo se rozběhne a kosa vyplaší. 

Koupání je kapitola sama pro sebe. Koupal se už jako štěně. Když jdeme ven, většinou se to neobejde bez návštěvy řeky nebo rybníka. Dnes mi utekl asi třikrát. Naučili jsme ho skákat do vody. Koupání je fajn, ale když se má vrátit zase do bytu, je to trošku problém. I v zimě si na mokrou postel rychle zvyknete.

Oba máme rádi plyšáky. Všechny je mám oslintané. Dávno nezuřím, když si jednoho mého nese, vím, že mu neublíží, ale ty sliny... K narozeninám a k Vánocům dostává svoje hračky. Plyšáka obvykle do 14 dnů zničí a pak si nosí zbytky všude s sebou a chce si hrát a tahat se o ně. Nedávno jsem se probudila a nachytala ho, tak mi čenichá u hlavy a chce ukrást plyšového zajíce.

Nechápu, jak jsem mohla žít deset let bez psa. Když si zvyknete na věčně špinavé podlahy, na to, že je občas nemocný, na chlupy po celém bytě (často i v jídle), na rozžvýkané žvýkací kosti, na rozkousané boty a věci, na kterých vám záleželo, na to, že dělá nevhodné věci i před návštěvou, na to, že vám ukradne spodní prádlo a možná ho před domem objeví soused, máte šanci, že to přežijete. Četla jsem i o lidech, co to prostě nezvládnou. Možná jsme neměli toho pravého divocha. Mám ráda našeho hrozného psa, který všechny tyto věci dělá, i proto, že je dělá. Mám ho ráda, protože je. Není to jen pes, je to člen rodiny.