Několikrát za život jsem dělal vedoucí fci.

Po tělesně i duševně náročném dni jsem našel kolegu ležet na zemi, nedýchal, srdce mu nebilo. Poslal jsem spolupracovníka k telefonu (kde byl v 80 mobil), přetočil ho na záda a začal střídat masáž srdce a dýchání z úst do úst (kde byly roušky). Do konce života budu žít s vědomím, že jsem mrtvému kamarádu zlomil žebra.

Tátu 17.12. vloni pustila nemocnice jako polymorbidního pacienta domů umřít. Z asi 5O jsem ho donyní vykrmil na víc než 70 a už snad umře jednou na srdce, což prý měl už před 20-25 léty.

Na smrt nikdo nikdy nemůže být připraven. Ani umírající, ani pozůstalý.

Už jsem Vám napsal o bramborech v igelitu ? 

Rozumím autorce

Máme v sobě všichni něco jako vzpomínku, že smrt není normální. Nemá to tak být. Člověk má být nesmrtelný. Rozumem si sice dokážeme zdůvodnit existenci smrti (na základě pozorování), ale uvnitř nás se tomu pořád něco vzpírá. Vzájemně se lišíme jen tím, do jaké míry kdo z nás chce a dovede tenhle pocit potlačit. Protože zbavit se ho úplně nedokáže nikdo.

Smrt je normální součástí života

Každý umře, každý z nás, každá celebrita, každý příbuzný a blízký, je to jedna z velmi mála skutečných jistot na světě. Neexistuje způsob, jak tomu uniknout a kdo na nějaké zmrazování věří, lže sám sobě.

Naše generace se smrti bojí, protože se s ní nesetkává, dřív to lidé vnímali jinak. Malé děti viděly, jak umírají jejich rodiče a prarodiče ve vedlejší posteli, viděli, jak umírají při porodu jejich matky a sourozenci, viděli rozdrcené těla při nehodách v lese a podobně - a lidé si tedy dovedli představit, oč jde a vnímali smrt pragmaticky.

Dneska se nemoci a utrpení odsouvají do nemocnic a domovů důchodců, máme strach se podívat na mrtvolu, natož se jí dotknout - dřív příbuzní své mrtvé omývali a strojili do rakve sami. Dokonce se bojíme i pohřbů - přitom právě pohřeb, s pořádným smutkem a pláčem pomáhá pochopit to, že ten člověk není, vnitřně si to přiznat, definitivně se rozloučit - když pohřeb není, lidé pořád věří, že se někdo vrátí... nevrátí...

dívala bych se na to pragmaticky

... už jste někdy v životě omdlela? Smrt je prostě takové nekonečné bezvědomí... Mám zkušenost, že po velké bolesti je to bezvědomí dokonce velmi příjemné, takže smrti jako takové se bát moc neumím.  Bolesti však sakra ano... přesně jak píše Jaany86.

Další pohled je ten, že si představíte, jaké to bylo, než jste se narodila ... no, taky jste tady nebyla. A stalo se něco zásadního? Nestalo se nic zásadního.

Na smrti nic není ... na té vlastní. Prekérní je ovšem smrt blízkých, tam je to skutečná bolest a skutečná ztráta. Takové smrti mne děsí. Ta moje je mi ... jedno.

Re: dívala bych se na to pragmaticky

moc vam neverim.... az teprve kdyz clovek se diva do tvare smrti vi... do te doby si jen mysli, ze vi

jedna taková věta

co sem slyšel a je výstižná:,,Člověk se nebojí smrti ,ale umírání."

Re: jedna taková věta

ale boji... Kafka to popisoval jako strach z nicoty

Milá slečno,

také jsem se tímto tématem v mládí zabývala, měla jsem z knihovny k tomuto tématu zajímavou knížku, nejspíš od Epikura (název si bohužel nepamatuju). Tehdy mi tato kniha moc pomohla a myslím, že k vlastní smrti mám docela klidný postoj, protože "naše smrt se nás netýká...". Přeji brzké nalezení vlastní cesty.

Zhruba polovina lidí si to zaviní sama. Těch mi líto není.

Těch ostatních, nevinných, mi líto je. Koho je mi však nejvíce líto - lidí, kteří umírají na následky negativních vlivů automobilismu. Víte, že ve městech se znečištěným ovzduším a v okolí dálnic, lidé umírají o cca 2 roky dříve, než jinde? I ta nevinná nemluvňata, která se teprve do tohoto prostředí narodila, čeká stejný osud. Těch je mi líto. Motocyklista, který to maže 250 km/hod. po dálnici, a ohrožuje ostatní, ať se klidně zabije. Čím dříve, tím lépe. Jen ať proboha nikoho netrefí.