Smrt

Když člověk slyší o autonehodě nebo o tom, že někdo umřel, asi ho to tolik nebere.Za 5 minut neví o ničem. Vždyť by se z toho zbláznil. Autonehody neznámých lidí, smrt někoho ve městě... Nevyvolává to zvláštní pocity. Možná je to hnusné, ale je to tak. Když jde o člověka, kterého znáte, tak už je to jiné. Přece jenom jste ho znali, potkávali, možná prohodili pár slov, ale za pár dní jde taky život dál. Jiné to je s blízkým. Většinou to ale nevidíte v "přímém přenosu".

Ještě pár měsíců zpět to šlo mimo mě. Zažila jsem smrt mě blízkých lidí, ale vnímala jsem to jinak. Neskutečně.

Ve škole jsme probírali jak umírá člověk. Hnulo to se mnou. Úplně na mě dolehla úzkost, nepříjemné pocity a strach.  Pak jsem to nechala být. Nedávno se to vrátilo. Pohled na smrt se změnil. Už to není vzdálené a nejde před tím utéct. Bylo to v angličtině. Několik desítek minut jsem měla kousek od sebe obrázek rakve v zemi a četli jsme k tomu. Nemyslela jsem si, že jsem tak háklivá. Úplně mě to vykolejilo. Když víte, jak to probíhá, jak člověk přestává dýchat, přestává bít srdce, rozšířené zornice... Najednou mě napadlo, jak se ten člověk cítí a cítí to vůbec? Jaké má pocity? Já mám strach, má i on strach? Nemám na mysli svoji smrt, ale smrt toho druhého. Třeba zdravotní sestry mají smrt z první ruky, jak říkám já. Dokážete si představit, že děláte někomu společnost, když umírá? Dokázali byste u něj sedět, držet ho za ruku, povídat mu? Já si to představit nedokážu. Bála bych se. Je to hodně náročné a nejspíš to dělá málo sester. Tohle je jiná smrt než z rádia, z televize, z doslechu. Je mnohem víc skutečná. Patří k životu..? Pro mě je smrt něco strašného. Teprve teď mám pocit, že to není jen slovo, ale skutečnost. Když mi bylo 16, byla jsem hodně temná. Nosila jsem černou, pentagram na krku, ježaté náramky a chodila na hřbitov. Sice jsem měla zvláštní pocity, ale neviděla jsem v hrobech mrtvé lidi, viděla jsem tam klid, atmosféru. Nechápu tyhle lidi, nechápu lidi, co se vyžívají ve smrti, oni řece nemůžou vědět co to je. Nemůžou ji brat vážně a já jsem ji vážně taky nebrala. Nemůžou tam vidět lidi. Možná tam vidí duchy a příšery, ale myslím, že lidi ne. 

Pořád jsem ze smrti zmatená. Mám se jí bát? Mám ji mít ráda? Nedokážu se s tím nějak vyrovnat. Nedokážu to pochopit. Nikdo vám neřekne, jaké to je. Všichni to jednou poznáme. Já se jí bojím. Možná mi tohle pomohlo si uvědomit cenu života a nebyl to jen nějaký článek, setkávám se s tím, i když malinko. Nemocnice je toho plná.