O blogování

Dnes jsem si uklízela v počítači. V mém případě to znamená, že jsem vytvořila další a další složky a do každé něco strčila. Narazila jsem na svůj starý blog, který jsem psala několik let, od prosince 2004 do roku 2008. Byl to můj veřejný deník. Dnes mi to přijde divné, ale tenkrát mi to dost pomáhalo. Mohla jsem se tam ze všeho vypsat, bylo to anonymní, i když časem už tolik ne. Někdo mě tam slyšel, reagoval na to, co jsem napsala. Pravidelně tam chodilo asi 70 lidí. Někdo by řekl, že to není nic moc, ale když si představím, že bych měla mluvit v místnosti před sedmdesáti lidmi, tak to je na "uf". Sedmdesát lidí četlo moje problémy, moje každodenní radosti i smutek.

Skončilo to proto, že jsem nepsala už pro sebe (o tom jsem psala v jiném příspěvku). Byla doba, kdy jsem ten blog nesnášela, pak jsem se za něj styděla a teď mi přijde roztomilý. Jsou tam věci, které si ani nepamatuju, že bych dělala. Například jsem lovila ledy z přehrady, nevím proč, prostě jen tak. Mám radost, že jsem si kousek sebe někam zapsala a teď to můžu znovu otevřít, číst a vzpomínat. Blogování mě hrozně bavilo,  žila jsem tím, psala jsem každý den, někdy i víckrát.

Přijde mi to tak nepochopitelné. Nevím, jestli mi to tak připadne, protože je to moje, ale nic tak intenzivního a opravdového jsem na internetu dlouho nezažila. Každý se skrývá, aby na sebe nepráskl něco, co se "nesmí" a je z toho hrozná křeč. Pociťuji to i já sama, protože se neustále hlídám, aby mě někdo neodsuzoval a tím míň píšu. Neznám snad nikoho, kdo by psal každý den víc než půl stránky. Není to škoda? Možná je to šmírování života, který patří někomu jinému. Tak mi to taky kdysi připadlo. Měla jsem pocit, že blogy čtou jen lidi, kteří žádný svůj život nemají:).

Blogy jsou dnes o kupě obrázků, články zkopírované z jiných stránek, krvavé obrázky... Možná se pletu, ale tak jsem je znala já, když mi bylo šestnáct, sedmnáct. Pak jsou tu blogy jako idnes, nejsou špatné, ale není to ono.

Musím přiznat, že mi na internetu chybí něco osobnějšího, něco, co se mě nějak dotkne a celkově mi to chybí i u lidí. Na druhou stranu postěžovat si v šestnácti je roztomilé, ale ve třiceti trapné trapné spíš :)

Z blogerů, které jsem četla, vím snad jen o jedné blogerce, která ještě píše. Není to škoda?

(Tenhle článek jsem napsala pro sebe.)