Naposledy

Jaké to bylo včera? Připomínalo mi to minulý rok, ale to všechno začínalo.

Věřím, že tohle je poslední díl seriálu Já a zklamání.

Jela jsem do Brna, vlak měl zpoždění. Samozřejmě. Nastoupila jsem do šaliny a v půlce cesty se lekla, jestli jsem ve správné a potom už jsem šla s davem. Bylo to těžké:) Potom jsem si řekla, že skočím k McDonaldovi. Došla jsem tam pěšky a ani jsem nezabloudila. S mým orientačním nesmyslem je to docela zázrak. Dala jsem si zmrzku a hodně džusu. Šla jsem si sednout pod Špilberk a tam jsem si dvě hodiny četla a pozorovala lidi. Jen samota byla moc nahlas, jak říkám já.  Udělala jsem pár fotek, ale nestojí to za řeč. Bylo mi tak zvláštně, ale dobře. Bylo tam na mě moc lidí.

Krize přišla večer. Unavená a spocená jsem došla domů a dala si vanu. Přišel na mě smutek. Tolik jsem stála o to vrátit se o rok zpět a udělat to jinak, chtělo se mi řvát a sprostě nadávat. Šla jsem si lehnout už před osmou a zaspat to. Chce se mi brečet. Proč to musí být vždycky takhle? Tak to prostě chodí. Jen jsem si myslela, že to bude víc než bylo. Moc dobře jsem věděla, že to tak může dopadnout a nejspíš to tak dopadne. Hodně jsem si od toho slibovala. Bohužel, občas se člověk splete v člověku a vůbec ve všem... Tak to chodí...