Moje ráno

Vstávání je vždycky masakr, zvlášť, když je venku tma, fouká vítr a je zima. Dneska budík zvonil třikrát. Pak jsem se donutila vstát skoro násilím. Obléct kalhoty, tričko, tlustý svetr, bundu, narazit čepici (,aby nebylo vidět, že jsem se nečesala), připnout psovi vodítko a svítící obojek a vyrazit.

Obdivuju jeho nadšení a energii.  On běhá a čmuchá a já spím za chůze. OčekávámeDneska si našel klacek, délka asi tak metr a půl. "Ne, Čerte, teď si nebudeme hrát, já si tu bundu chci vzít do školy." A on stejně běhá kolem mě a je mu to fuk. Mám smůlu, chci, aby se soustředil na to, že se má vyprázdit, ne na klacek. Čertíček totiž sežral na poli nějakou hnusnou hadru a tak čekáme, kdy z něho vyjde. Samžřejmě, proč by proboha žral hadru a jak? Ale stačí vidět, jak zatočí s kapesníkem. Budu zlá. "Čerte sedni!" Čertík si poslušně sedá, já mu zakrývám oči, zvedám klacek a hážu někam do chroští. Samozřejmě, Čert hned udělá tři velké skoky, chvíli je slyšet hlasité frkání a už si táhne svůj klacíček zpátky. Jak jsem naivní! Bohužel, i psi mají tu schopnost udělat z člověka blbce, kdykoli se jim zachce. Vidím jabko, to je moje další šance. Čertíčka zaujalo. Hážu jabko a Čert běží za ním. Skoro panikařím, ale klacek kamsi zahodím. Ha! Stihla jsem to. Ještě jednou hodit jablíčko a je to. Omyl. Jak by mohl Čert na klacíček zapomenout! Letí zpátky a hledá, já už doopravdy naštvaná utíkám za keř, abych se mu schovala. Mám štěstí a vidím blížící se žlutou šmouhu. Klacek nemá, ale hned si najde další. Je menší. "No, tenhle si můžeš vzít." Jdeme domů. Doma naložit psa do vany a osprchovat. Já piju kafe a píšu tenhle příspěvek, pak rychle vyčistit zuby, obléct se a letět na autobus, který mi poslední dobou pořád ujíždí. 

Tyhle rána prostě žeru!