Jak divné věci můžou být

Nerada se s lidmi rozcházím ve zlém, ať už to je rodina, kamarádi nebo nějaký kluk/pán/jiný výraz, který vás napadne. A přece se tak děje. Ani nevíte jak, už s někým nemluvíte nebo mluvit nemůžete i kdyby jste chtěli, protože ten člověk vás odepsal. Možná na nějaký čas, možná napořád. 

Vždycky se mi nabídne otázka: ,,A budu se s ním chtít bavit já, až se odrazí?" Někdy si ve vzteku odpovím, že ne (naschvál), ale za pár dní to změním na výkřiky: ,,Ano, ano, ano!". Nemám to ráda. Nemám ráda konflikty. Nemám ráda, když se někdo naštve a nemluví a nevím, co jsem udělala. A uplně nejhorší jsou lidi, o kterých víte, že určití lidé pro ně přestanou v určité chvíli existovat. Z takových lidí mám strach.

Většinou tohle obrečím, ať se jedná o koholi. Dřív jsem bývala taky taková. S někým jsem se přestala bavit a hotovo - neexistuješ! Většinou mi to bylo za nějakou dobu líto a i přesto jsem nedokázala za tím člověkem přijít a bavit se nebo se předtím ještě omluvit a bavit se. Prostě ne, hotovo. Pak jsem zjistila, že ztratím plno lidí, které mám ráda kvůli tomu, že mají chyby. Došlo mi, že i já mám chyby, že dělám chyby a že mi je odpuštěno. A že jsem za to opravdu vděčná. Pomalu jsem se naučila odpouštět. Nakonec jsem došla k tomu, že takhle lidi zatracovat nechci. Dokážu komunikovat s lidmi, kteří mi hodně ublížili a nezlobím se na ně. Zavál to čas. Nechci žít ve věčné nenávisti. Nenávist je k ničemu a hrozně to vyčerpává. Ale nejsem ani přehnaně všechnymilující člověk. Stejně většinou nenávidíte lidi, které jste měli hodně rádi. Nemluvím teď o důvěře. 

Ano, tuším, že jsem byla zatracena. Navěky. Kvůli svým chybám. Vím, že dřív nebo později si tohle dotyčný přečte. Nebudu tě přesvědčovat. Možná si to zasloužím. Možná bych se měla taky zlobit. Ale nezlobím. Nemůžu. 

Člověk si uvědomí, co měl, až to ztratí. Já jsem to věděla už předtím. 

Budu si napořád pamatovat, jaké to bylo, když jsme se spolu smáli, sázeli byliny, lezli na ten strom a spoustu dalších věcí. Bude mi smutno a budu tady čekat, až se odrazíš. Vím, že mi asi nikdy neodpustíš, ale kdyby náhodou, tak budu čekat. Nikdy to už nebude stejné, ale počkám. I když budeš na druhém konci světa, budu tady a budu čekat.