Jak chci žít

Já to prostě nevím... Na vysněnou školu jsem se znovu nedostala. Možná bych se neměla hlásit tam, kam se hlásí přes tisíc lidí. Ale problém je spíš v tom, že já si nejsem jistá tím, že je to správná cesta. Ano, chci to, ale co pak?

Občas si říkám, že to budu řešit, až budu mít titul, ale...:) Jde mi vůbec o titul? Přece nebudu celý život dělat obyčejnou prodavačku, číšnici, uklizečku.... A proč ne? Protože bych v očích své rodiny byla hloupá a neschopná. Už teď jsem hloupá. No nechala jsem školy, která mě prostě ničila. Věčný strach, že udělám osudovou chybu, pro mě depresivní prostředí.... práce, kterou bych stejně nikdy nedělala, protože bych v ní byla nešťastná. Ale někteří to nechápou. Jsem prostě hloupá, že jsem nechala školy. Práci jsem najít nemohla, to je pravda, ale našla a snad to klapne. Samozřejmě to není nic extra a tak si říkám, jak jednou skončím? Jako stahaná ženská? Nevím, ale vím, že mě nebaví, že mi rodina diktuje celý život-názory, školu, práci, kluka, sexuální život:) atd. Je to k smíchu, ale je to pravda. Když mám jiný názor, jsem mladá a hloupá. Když nechodím do školy, jsem flákač, co jen chce být doma a hloupý k tomu. Když si najdu kluka, nejvíc se řeší titul nebo škola, kam chodí, peníze a potom všechno ostatní. Převrací význam slova "kamarád". A nedej bože mít sex s někým bez lásky, protože by to chápali jako mou blbost a chlapovo potěšení. Ale jinak je to v pořádku, ať si každý dělá co chce(, když to oni nevidí). Nikdy bych nevěřila, jaký tlak může vyvinout milovaná rodina a nejen na mě. Nikdo vám do očí samozřejmě nic neřekne, ale vycítíte to. Moje odpověď na většinu otázek mojí rodiny je ,,nevím". Ano, není to zrovna chytrá a nápaditá odpověď. Možná bych chtěla cestovat, možná pracovat u McDonalda, možná by se mi líbilo být bohatá... ale byla bych spokojená? Možná bych se měla ptát svojí babičky, jestli budu šťastná, když nebudu mít dům, ale hrad a za manžela krále. Občas mám pocit, že věci nedělám pro sebe, ale pro svou rodinu. Já jsem v jejich očích selhala. Oni mě nechápou a pochopit nechtějí. Peníze nejsou hodnota. Stále častěji myslím na to, že bych chtěla žít někde daleko od lidí a pást třeba krávy a žít s člověkem, který je na stejné vlně. Žít bez povrchních vztahů. Žít bez těch rodin, které vás mají rády, pro úspěch a ne, proto, že jste. Jsem občas smutná, proto, že moje vlastní rodina mě nezná a nemá o to zájem. A já takhle nechci žít, nechci někoho nutit do něčeho, jen proto, že se to má... Člověk má mít vysokou školu a dobrou práci a peníze, aby něčím byl. A vnitřek? Vnější svět o mně hrozně pochybuje, já o něm taky hrozně pochybuji.