Romové, za svoji situaci děkujte hlavně sami sobě

Kdykoliv se rozhodnu napsat něco o romské problematice, jsem často v diskusi častována českým ksindlem, v lepším případě rasitou. A to jen proto, že píšu o věcech, jak se mají. Nikomu nenadávám, ani se nad nikoho nepovyšuju, prostě jen popisuji své zážitky a pocity, které z nich mám.

Najdou se lidé, kteří slušně diskutují, ale najdou se i tací, kteří se rozkřikují a zasypávají mě nadávkami nejhrubšího zrna. Nepochybuji o tom, že jsou to právě ti spoluobčané, o nichž si dovoluji psát.

Neházím Romy do jednoho pytle, velmi dobře vím, že jsou mezi nimi slušní a pracovití lidé. Úplně normální a příjemní sousedé, kolegové, spolužáci a Češi. Jméno jim však kazí ti ostatní, kterých je bohužel většina.

Je to nefér, je to příšerně nefér. Ale pravda je, že většina Romů se těžko přizpůsobuje české společnosti a principům, na kterých funguje. Žijí si po svém, mají svá pravidla a troufám si říct, že mnozí z nich se ani přizpůsobovat nechtějí. V České republice je to totiž pohodlnější.

Živě si vzpomínám na jednu reportáž o romské komunitě, kterou jsem svého času točila pro Českou televizi. Jeli jsme se štábem do Kladna do jednoho paneláku obývaného Romy. Bylo zhruba deset dopoledne a všude kolem domu pobíhaly děti, i ty školou povinné, a před barákem pokuřovala skupinka lidí.

V okolí paneláku byl nehorázný binec. Spousta psů a koček, odpadky, výkaly, šňůry s prádlem a hejna much. Jak v tom někdo může žít? Proč ti lidé nebyli v práci nebo na brigádě? Proč děcka neseděla ve školních lavicích a neučila se?

Napadala mě spousta otázek a dokonce i pár odpovědí. Ti lidé třeba práci najít nemohou, není to asi jednoduché být Rom a být úspěšný při hledání zaměstnání. Jak je pak ale možné, že nebyli chudí? Většina z nich totiž měla kromě zlatých šperků i slušnou nadváhu, a to se chudákovi jen tak z ničeho nic nestane. A ty děti? Co jejich rodičům brání v tom posílat je do školy a pomoci jim se z toho marastu dostat?

Jak jsem tak přemýšlela a s Romy diskutovala a jejich problémech, naskákala banda malých cikáňat do auta, kterým jsme přijeli, a sápala se po navigaci a autorádiu. Přísahám! Jakmile si toho všiml řidič, okamžitě odrzlíky z auta vyhnal, zamknul vůz a zůstal u něj na stráži.

I kolega kameraman měl co dělat, aby nepřišla k újmě kamera za několik stovek tisíc. Romové si ji totiž chtěli půjčit, což bylo trošku problematické. Proč? Kolega ji jednoduše nechtěl dát z ruky, neboť za ni měl hmotnou odpovědnost. Jinými slovy: kdyby se s přístrojem cokoliv stalo, měl by asi nějaký čas problém uživit rodinu.

Mají však takový problém i Romové v Česku? Ti Romové, kteří z vlastní vůle nepracují? Nemají. Jednou v tramvaji jsem zaslechla rozhovor dvou romských dam. Jely nejspíš někam na úřad a ta jedna radila té druhé, na co všechno má nárok. Zírala jsem jako tele na vrata, protože jsem do té doby neměla ani tucha, jak štědrý máme sociální systém.

Takže vy, kteří mě opět zavalíte urážkami a nechutnými vzkazy, si zkuste alespoň na okamžik připustit, že na tom něco je. Možnosti uplatnit se máte sice omezené, o tom žádná, ale máte je. A čím víc je budete ignorovat, tím víc si budete jako komunita ubližovat.

Spousta Čechů není rasistická, a přesto Romy nemá v oblibě. Kvůli barvě pleti? Kdepak, ta tady totiž absolutně nehraje roli. Nepřizpůsobiví Romové si sami vybrali způsob svého života, a pokud se ho nerozhodnou změnit, musí se smířit s tím, že budou terčem kritiky a bohužel mnohdy i velké nenávisti.