Má kočka svíčkovou?

Kdo ví, ten promine, kdo neví - máme doma dvouletého kocoura Jáchyma. Dostal se k nám v útlém věku jako černé rozčepýřené kotě docela náhodou.

Jeden náš známý tehdy cosi slavil a během nočního korzování po pražských hospodách našel kočičí mládě. V alkoholovém opojení vyplašené zvíře hodil na rameno, projel se s ním několika tramvajemi a prošel s ním pár putyk.

Nakonec jeho putování skončilo na Vinohradech, kde chlapa nenapadlo nic lepšího, než si kocourka uskladnit u nás. Druhý den po vystřízlivění však dospěl k názoru, že živočicha vlastně nechce. A protože prvotní informace byly takové, že kotě sebral na Barrandově, dostal kocourek symbolicky jméno Jáchym a byl náš. Tak to by bylo pro začátek.

Jáchym potřeboval doktora, žrádlo, pelech, přepravku, škrabadlo a spoustu dalšího vybavení, rozjela se proto velká akce, na jejímž konci se náš byt proměnil v byt na první pohled kočičí. Péče o chlupáče zůstala na mně, přítel převzal roli anatoma amatéra.

Zkoumal kočičí tlapky, jejich povrch, počítal cecíky (divil se, že je má i kocour, když je vlastně nepořebuje), vášnivě se zaobíral kočičím třetím víčkem (takzvanou mžurkou) a hrubým povrchem kočičího jazyka. Ať kocour vřískal nebo ne, můj přítel uchvácen čtyřnožcem byl odhodlán prostudovat jeho tělo do nejmenšího detailu.

Jáchym rostl a přítel stárnul, tahle záliba však moji drahou polovičku dodnes nepustila. Mezi posledními dotazy ohledně kočičí anatomie zazněl i jeden na první pohled docela šílený. "Má kočka taky svíčkovou?"

Přítel je milovník bifteků a steaků, zbožňuje hovězí svíčkovou a vepřovou panenku, a tak jej napadlo (nevím jestli z hladu), zda i kocour nedisponuje růžovým šťavnatým válečkem masa lahodné chuti.

"No...asi ji má. Je to savec, obratlovec, tak tam někde u páteře svíčková nejspíš bude," opatrně jsem se pouštěla do úvah. Moje odpověď vyvolala v jeho tváři neskrývanou radost a potěšení. Na otázku "jak by to asi chutnalo" už jsem ale neodpověděla a pustila se do něj, jestli se náhodou nezbláznil a že je to odporný a magorovitý dotaz.

Co ale přítele dostalo do stavu totální fascinace, to byl Jáchymův pinďourek. Předem říkám, že můj partner není zoofil, ale tohle byl pro něj prostě vodvaz. Už nevím, jestli při očistě nebo při jaké příležitosti kocourek vystrčil svoji chloubu.

Přítel čapl zvíře a jal se pohlavní orgán prozkoumat (podotýkám, že pouze zrakem). A aby toho nebylo málo, Jáchymovy zadní roztažené nožičky s červeným camfrňoulkem mi honem utíkal ukázat. "No, je to kluk," odvětila jsem, když se kočičí přirození ocitlo asi deset centimetrů od mých očí.

Tedy, je to kluk tak napůl. Vloni jsme ho nechali vykastrovat, čímž přítel přišel o jeden, respektive o dva, kocouří orgány hodné pozornosti. Kočka je ale tvor složitý a stavba jejího těla je docela podobná té naší. Upřímně se tak děsím toho, s jakým dalším dotazem můj přítel přijde a kolik "vyšetření" ještě Jáchymka čeká.

Zatím je kočičák "pouze" nucen olizovat přítelovu hlavu. Kdykoliv kocoura totiž chytne mycí chvilka, přítel bez váhání přiskočí, skloní svoji kebuli a libuje si v péči, kterou mu náš živočich nevědomky poskytuje. Když on má tak hrubý jazýček :-)

P.S.: Přítel je studovaný člověk, disponuje značnou inteligencí a ve svém oboru je velmi schopný. Proč to říkám? Abych alespoň částečně dostála slibu, že z něj neudělám úchyla a pitomce :-) On má Jáchyma rád, jen prostě trochu jiným způsobem.