Je "charitativní amok" projevem sobectví?

Poslední léta mě změnila. S každým odžitým rokem totiž čím dál víc začínám myslet na druhé. Najednou prožívám pohnuté osudy bezdomovců, opuštěných dětí a zvířat. A rozhodla jsem se nebýt jen pozorovatelem.

Můj přítel to nazývá charitativním amokem. Mám více či méně potřebu měnit různé situace a zasahovat do nich. Sbírám z ulice zvířata a chci jim dát lepší život. Příspívám na všechny možné sbírky. Lidi, které bych dřív přehlédla nebo je odehnala klasickým "nemám zájem", nyní sama vyhledávám očima v davu.

Nakupuji cetky ve víře, že se peníze dostanou tam, kam mají, a že pomůžou. Zraněného holuba nepřekročím, ale seberu ho ze země a odvezu ho na veterinu, aby ho uspali. O víkendu jsem zabalila věci, které máme po kocourovi Jáchymovi. Ne že by už byl na onom světě, ale pár věcí nám po něm zůstalo a nepoužíváme je. Tak jsem je dala na hromadu a poslala do kočičího azylu.

Když vidím bezdomovce, jak smutně kouká po lidech a žmoulá v ruce pár výtisků Nového Prostoru, mnohdy kolem něj nedokážu jen tak projít a tvářit se, že ho nevidím. Stojí tam i v dešti, v mrazu a chce si vydělat prací. Já práci mám, žiju si docela dobře a nic zásadního mi neschází.

Je čas začít myslet na ostatní. Na ty, kteří neměli tolik štěstí. Mým cílem není spasit svět, ale v rámci svých možností chci být někde alespoň trochu užitečná a jít občas spát s pocitem, že se dneska díky mně třeba někdo pořádně nají nebo vyspí.

Jsou to kapky v moři a když tak o tom přemýšlím, možná to všechno dělám jen pro to, abych si dokázala, že nejsem takový sobec. Nevím. Ale dělá mi to dobře. Když jsem fólií omotávala Jáchymův bývalý pelech a pár jeho věcí, bylo mi stejně dobře jako po koupi nových bot.