Zamotaná

Už jste se někdy málem netrefili do tunelu? Mně se to dnes právě stalo. Každý tunel někde začíná a někde končí. Hlavně, že ho člověk projede bez nehody.

Dnes jsem se zúčastnila autorského čtení básní mé skvělé kamarádky Jany. Po 25 letech se ocitla v Praze na stejném místě, kde kdysi prezentovala svou tvorbu poprvé. Byl to báječný večer plný krásných slovních spojení v kruhu přátel a rodiny. Atmosféru dolaďovala skvělá hudba znějící z akordeonu, doprovázená houslemi.

Při čtení několika básní mě mrazilo po celém těle. Vzpomínala jsem na období, kdy jsme pravidelně „visely“ společně na telefonu a sdělovaly si zážitky po našich rozvodech. Znala jsem okolnosti vzniku mnoha textů, často jsem byla zřejmě první, kdo je četl. Já tehdy začala psát svou první knihu, která spatří světlo světa až letos. Často jsme se i vídaly, a to do té doby, než naše soukromé životy nabraly poněkud klidnější směr.

Na závěr jsem Janě předala jednu krásnou růži, protože je stejně jedinečná jako ona.

Objaly jsme se a já se vydala autem na cestu z města.

Tentokrát jsem oželela navigaci s myšlenkou: Zpátky přece trefím, vždyť to tu znám, několik let jsem „lítala“ autem do práce z Letné na Smíchov. Jenže Smíchov se mi začal ihned vysmívat. Kolem Anděla byla vytvořena spletitá síť jednosměrek, přikázaných směrů jízdy, které někdo doplnil pěší zónou. Motala jsem se v kruhu a kroužila čím dál více. Kolem kavárny, kde se konala „akce“, jsem projela dokonce dvakrát. Když už jsem si myslela, že nakonec pojedu přes centrum, zablokoval mi cestu zátaras stavební uzávěrky s cedulí zákaz vjezdu. Byla jsem nucena udělat menší dopravní přestupek, abych se otočila a nechala Anděla andělem a prostě jsem jela, kam mě to táhlo. A dotáhlo mě to podél vody směrem k mostu a dál už jsem si vzpomněla na nájezd do Kartouzské ulice kolem obchodního centra. Po chvíli jsem se ocitla na odbočce do tunelu. HALELUJÁ.

Pokračovala jsem jízdou pod městem v oranžové záři reflektorů a těšila jsem se, až z něj vyjedu. Představa, že nade mnou teče řeka Vltava mě poněkud děsí. Na výjezdu se objevily na vozovce velikánské nápisy ÚSTÍ. Jak symbolické: na konci tunelu všechna energie ústí do jiného prostoru.

Jsem moc ráda, že jsem se rozmotala a opět jedu životem volně na plný plyn.

Na konci každého tunelu je pomyslné světlo, jen je třeba ho stále chtít vidět.