Výtah do ráje a bouřka z pekla

Italská dramata: Dopoledne koupání a skvělý oběd, odpoledne na útěku před bouřkou. Bože, to byla zase Itálie. A přesně proto jsme tady: La dolce vita.

12.8.2026

5:00 Samovolně se vzbudím a už neusnu.

5:43 Vylézám nahoru na terasu a fotím nádherný východ slunce, pěkně tu fouká.

6:06 Míša přišla za mnou se stejným problémem: nemůže spát a chce vidět východ slunce. Fotí tu nádheru zrcadlovkou, kterou si kdysi jako teenager koupila.

6:30 Vařím si první kávu a zadávám AI pokyn k vyhledání cesty od hotelu Sporting nahoře na útesu dolů k moři. K mému údivu dostávám odpověď, že v hotelu je výtah, kterým se můžeme dopravit přímo na pláž. HA, TAK PŘECE, včera jsem si ten výtah vydedukovala velmi správně. Tak to si gratuluji. Jak by asi vozili zásoby shora do restaurace dole na pláži. Dohledávám ještě časy odjezdů autobusu.

Snídáme a balíme na pláž.

9:30 Odcházíme na autobus, který přijíždí včas.

9:45 Vystupujeme na dohled od hotelu Sporting. Jdeme se ještě projít do městečka Vico Equense. Bloumáme v zahradách starého kláštera, nakoukneme do kostela, procházíme úzkými uličkami a všude všechno fotíme. Je krásné světlo.

10:45 Vracíme se k hotelu Sporting a shora fotíme pláž 50 metrů pod námi. Po moři připlulo smetí, ach jo … Scházíme pár schodů k hotelovému výtahu. Během pár minut jsme dole u moře, bez jakékoliv námahy, pláž je téměř prázdná. Kupujeme si místo v křesílku vzadu na pláži za 36 eur. Uvelebíme se a jdeme najít místo, kde je moře čisté.

Mezitím plavčíci vlezou do moře se sítí a loví plující odpadky. Jako síť využívají stavební „perlinku“.

Čteme si, povídáme si, koupeme se v teplém moři a sprchujeme se ve studené vodě. Hurá, alespoň nějaké ochlazení v tom dusném vedru.

13:00 Převlékáme se z plavek do civilu a jdeme na oběd do restaurace na pláži. Při vstupu Míša váhá, zda máme jít dál, na stolech jsou bílé ubrusy, sklenice, příbory – prostě normálně prostřeno. Po chvíli k nám přijde číšník a uvede nás ke stolu u zábradlí s výhledem na moře. Užívám si ten klid téhle pláže a restaurace.

K obědu mi donesou gnocchi s chobotničkami, cuketou a citrónovou omáčkou. Zakousnu se do těch „ňoků“ a mám v puse nebe. Takhle dobré gnocchi jsme ještě nejedla. Míša má naservírované ravioli plněné ricottou v rajčatové omáčce. Taky si pochutnává.

Po tak dobrém hlavním chodu si Michalka přeje sladkou tečku. Číšník jí však oznamuje, že dnes žádný dezert nemají. Míša číšníka odzbrojí dlooouhým pohledem smutného psa, až ten chlapík nakonec řekne: „Dobrá, mám nápad na dezert jen pro vás slečno.“ A zmizí.

Během 15 minut přistane u Míši na stole veliký talíř s čokoládovou rolkou z mléčné čokolády, která je plněná mascarpone zmrzlinou a obalená je v nasekaných pistáciích. Tahle nádhera sedí na lůžku z rozdrobených sušenek a vše je trochu polité karamelem. Chuť je naprosto famózní.

Za ty všechny dobroty jsme utratily 76,50 eur, ALE stálo to za to: najíst se na stole s běloskvoucím ubrusem, dívat se na vlnící moře a nechat se obsluhovat číšníkem, co má srdce na pravém místě.

16:45 Fotím tmavé mraky, které vystupují zpoza útesu. Ty mraky vypadají podivně, jdu najít Míšu, která v klidu fotí na druhém konci pláže.

„Míšo, koukej na ty mraky, asi bude pršet, nelíbí se mi to, pojď, půjdeme si sbalit věci.“

„A jó. Já si toho vůbec nevšimla.“

Jdeme zpět ke křesílku s věcmi, poslední metry už dobíháme, protože se najednou zvedl tak silný vítr, že po pláži začaly poletovat slunečníky, které se uvolnily z držáků. Házím do batohu všechno, co se povaluje kolem našich křesílek. V tu chvíli už mi je úplně jedno, co je čí. Hlavně všechno sebrat a pryč. Všichni se hrnou ke schodům, vybíhají nahoru ke vstupu do výtahu a my s nimi v davu.

Naštěstí jsme už dost vysoko, kdyby se nějak zvedly vlny. U vstupu do výtahu je dlouhá fronta, stojíme v tunelu vysekaném do skály, venku lije jako z konve. Modlím se, ať vydrží elektrický příkon, mám strach, abychom nezůstali viset ve výtahu. Všichni si nějak povídají a pomalu se posunují blíž a blíž k výtahu. Nastoupíme a jedeme nahoru. UF, UF, jsme nahoře kousek od hotelové recepce, mé modlitby byly vyslyšeny, děkuji.

V hotelové recepci objednáváme taxi, v tomhle dešti nehodlám někde courat pěšky a čekat venku jako zmoklá slepice na autobus. Po 15 minutách si nás vyzvedává mladý taxikář, nastoupíme do veliké dodávky značky Mercedes. Taxikář nám anglicky sděluje, že taková bouřka je naprosto neobvyklá. V okolí už popadalo několik stromů a hasiči je musí odstraňovat z cest. Prodírá se dravě popojíždějící frontou vozidel. Když jet taxíkem, tak v luxusu… cena tomu odpovídala: 35 eur… platíme hotově.

Vystupujeme na hlavní ulici, dále se ten široký Mercedes nedostane. Musíme stoupat v dešti nahoru do kopce a posléze absolvovat těch známých 50 schodů. Cestu jsme s Míšou téměř vyběhly. Před apartmánem jsem ale měla pocit, že mi plíce vyskočí z hrudníku.

V apartmánu ze sebe strháváme mokré oblečení a střídáme se v koupelně. Paráda, vlažná voda mě osvěžila. Větráme, venku stále prší a neustále houkají hasiči nebo sanitky.

19:00 Večeříme zbytky chleba se salátem caprese. Ta místní mozzarella je vynikající.

A tak končí náš další plážový den. Ráno jsme si myslely, že nás čeká obyčejné koupání, čtení a oběd s výhledem na moře. Odpoledne jsme se málem staly součástí italské meteorologické katastrofy a večer už jen kontrolujeme, jestli máme všechny končetiny a jestli jsme ještě schopné považovat dnešek za dovolenou.

Ale co. Jsme v Itálii. Tady se zřejmě i počasí řídí heslem: proč to dělat jednoduše, když to může být trochu dramatické?

Zítra proto měníme strategii. Žádné moře, žádné schody, žádné výtahy a pokud možno ani žádné létající slunečníky. Čeká nás terasový den. Budeme lenošit, povalovat se, courat se kolem apartmánu a objevovat krásu nicnedělání.

Jestli tedy vydržíme celý den jen tak sedět, pít kávu a koukat do krajiny, dozvíte se v příštím díle. Protože i nicnedělání se dá v Itálii provozovat s nasazením.