výLET větroněm

Po smrti mého „skorootce“ Miloše jsem si přála letět větroněm, abych uctila jeho památku přímo v nebi, kde on to tak miloval. Přání se mi nakonec splnilo tak, přesně tak, jak jsem si to přála…

Ke svým 49. narozeninám jsem od dcer dostala „Zážitek jako bejk“. Takto byl popsán vyhlídkový let v bezmotorovém kluzáku po dobu 30 minut. Tento zážitek byl dlouho jen na papíře, který byl srolován do ruličky, kterou byla opásána růžová mašle. Holt stylově zabalený dárek pro mámu dobrodruha. Díky „covidu“ jsem si na jeho uskutečnění počkala více jak rok. V mezičase jsem totiž zjistila, že vyhlídkové lety se konají jen o víkendech. Tato skutečnost byla velikou brzdou v posunu k činu. Jelikož o víkendech jsem obsluhovala hosty naší tehdejší restaurace, musela jsem za sebe najít na neděli náhradu. To byl první základ úspěchu. Dalším předpokladem pro tento výLET bylo vyhledání příslušného doprovodu na akci. Oslovila jsem hned 3 kamarádky a jednoho kamaráda. Ukázalo se, že kamarád by chtěl i letět, čímž mne opravdu překvapil. Jenže se zrovna vrátil z dovolené, a tak si potřeboval odpočinout… No přijel nad ránem, tak se musel dospat… Nakonec se úkolu skvěle zhostila má kamarádka Dáša.

Ze zážitkové agentury jsem dostala e-mailem potvrzení o termínu konání letu. Také mi napsali, ať v den letu zavolám na letiště po 9. hodině ranní, abych zjistila, zda je pro let příznivé počasí. V 9:13 jsem se od operátora na letišti dozvěděla, že už mají 6 letů a let nelze v ten den provést. Tak to bylo neuvěřitelné! Jak jako „nelze provést“??? Vysvětlovala jsem pánovi, že mám potvrzení volného času na příslušnou neděli. Dodala jsem zoufale, že jsem si musela vzít dovolenou, protože jako spolumajitelka restaurace pracuji většinou o víkendu. Dále jsem mu vylíčila, že k tomu všemu je připravená na startovní čáře má kamarádka Dáša coby můj doprovod.

Neoblomilo ho to. Stále slušně trval na svém, že let není možný.

Tak jsem přitvrdila… Vysvětlila jsem mu, že jsem poukaz dostala od dcer jako dárek ke svým loňským narozeninám a ráda bych si ho konečně vyzvedla… To zabralo.

Pán mne požádal o telefonní číslo a slíbil mi, že se za chvíli ozve.

Seděla jsem v kuchyni v pyžamu jako zmoklá slepice a ronila jsem slzy. Bylo mi prostě líto, že bych neletěla, když už jsem si všechno tak pěkně zařídila. Měla jsem opět pocit, že se svět proti mně spiknul a já zase musím překonávat překážky. Vypila jsem další kávu a konečně se ozvalo letiště. Pán mi oznámil, že se mu podařilo sehnat dalšího pilota, a že se můj let může konat ve 14 hodin.

Obratem jsem telefonovala Dáše, abychom se domluvili, v kolik hodin se potkáme v Kutné Hoře, která je kousek od letiště ve Zbraslavicích. Rychle jsem se zušlechtila pro nadcházející mimořádnou akci a vyrazila autem do Kutné Hory. Navigace „GoogliceMapice“ mne navedla do centra města, nakonec jsem se nějak vymotala a našla místo setkání Kostel Nanebevzetí panny Marie v Sedlci. Dáša to taky hledala… holt dvě blondýny … Nakonec jsme se naobědvali v nedaleké hospůdce. Po obědě jsme sedli každá do svého auta a naší karavanu opět směřovala navigace. Blížili jsme se ke Zbraslavicím a já hned zmerčila letadla a letiště. Dáša jela dál do Zbraslavic. Nakonec jsem jí se smíchem telefonovala, ať se otočí, protože letiště minula… Přijeli jsme k budově letiště, vyhledali kompetentní osobu, která nás nasměrovala, kam až máme dojet autem a jít rovnou k letadlu.

Byla to nádhera. Mraky se nám honily nad hlavou, občas prosvitlo sluníčko. Rychle jsem fotila. Přišel k nám pan pilot „uvaděč“, který nás dovedl k větroni, ve kterém jsem měla letět. Čekali jsme, až přiletí zpět „andula“, co měla vytáhnout větroně do termiky pod mraky.

Ptala jsem se pana „uvaděče“, jaké nebezpečí při letu hrozí. Pán se usmál a pravil:

„Jediné nebezpečí je, že se vám to lítání zalíbí.“

A pak dodal: „Já byl tak nadšenej, že jsem si udělal pilotní zkoušky a teď už více jak rok létám sám. Levný to není, ale stojí to za to. Však to poznáte sama.“

Wau… taková důvěra v mou osobu, že se v letadle nepobliju… a bude se mi to dokonce líbit…

Andula dosedla na travnatý povrch letiště, kdosi zapojil k větroni s názvem Blaník lano, já se nasoukala dovnitř kabiny, byla jsem stručně poučena, čeho se nemám dotýkat, byla jsem vyzvána, ať zaklapnu kryt kabiny, větroň cuknul a už jsme si to frčeli po letišti. Během chvilky jsme se začali vznášet. Byla jsem překvapená, jak to šlo rychle, aby ne, vždyť větroň je lehoučký jako pírko… Je to kluzák, se kterým se plachtí …

Nabírali jsme postupně výšku, po čase jsem uslyšela opět cvaknutí, to pilot odpojil lano od anduly a už jsme plachtili volně vzduchem. Ještě jsme kroužili a pořád jsme stoupali výš a výš pod šedivé mraky. Tam byla ta pověstná termika. Nakloněné letadlo mi fyzicky nedělalo moc dobře. Dýchala jsem z hluboka a to tak intenzivně, že mi začaly brnět ruce. Překysličila jsem si organismus… Nakonec jsme letěli rovně, udělalo se mi dobře, napětí i brnění ustalo. Začala jsem si užívat pohled na mraky přede mnou, políčka a rybníky pode mnou a slunce na boku. Byla to krása nesmírná.

Vzpomínala jsem na svého „skorootce“ Miloše, který pilotoval právě větroně. Vlastně ten nápad s letem vzniknul právě kvůli němu, na jeho počest. Vždy jsem si to přála zkusit, jelikož jeho vyprávění o mracích a o tom tichu tam nahoře, když se létá v bezmotorovém letadle, bylo velmi poutavé.

Zeptala jsem se pana pilota, jak dlouho už létá ve větroni. Odpověď byla opět zajímavá:

„Kdybych vám to řekl, tak tomu asi neuvěříte.“

Vyzvala jsem ho opět k odpovědi, která zněla: „33 let.“

Začala jsem mu vyprávět o mém „skorootci“, jak taky létal. Pilot se mne ptal na jeho jméno. Odpověděla jsem mu, že Miloš. Pilot se ptal: „A příjmením?“ A já řekla: „Šatava“.

Pan pilot nadšeně zvolal: „Miloše jsem znal, byl to můj kamarád a když jsem přišel na letiště sem do Zbraslavic, přebíral jsem po něm skříňku a postel.“

Do očí se mi draly slzy dojetí. Pak jsme si povídali o tom, jaký Miloš byl, co měl rád, jak žil a že už je v nebi. Cítila jsem, že tam byl se mnou v letadle a pomohl zařídit vše tak, aby tohle letadlo pilotoval právě velmi zkušený pilot, aby se jeho „skorodceři“ let líbil co nejvíce. Ještě teď, když píši tyto řádky, pláči dojetím a smutkem nad tím, že už je Miloš jen v nebi. I když tam se mu bez tak líbí nejvíce. Létání, to byl jeho život. Trávil na letišti celé víkendy. A já vůbec nevěděla, že právě tady ve Zbraslavicích. Měl moc rád tu partu chlapů, co se dokáží povznést mezi mraky a nechat všechny starosti dole na Zemi. Docela chápu, jaké je to magické, odlepit se s větroněm od země, vznést se, plachtit a užívat si ten povznášející pocit.

Pilot opět zvolna kroužil a mně se dělalo zase blbě. V hlavě mi duněla myšlenka: příště si vezmeš ten kynedryl! Ano, bylo mi jasné hned, že poletím znovu. Rozhodně tohle chci zažít ještě alespoň jednou. Věřím, že příště už nebudu mít ty svíravé pocity po celém těle, když se větroň při rotaci nakloní.

Náš 30minutový let se pomalu chýlil ke konci, kroužili jsme a sestupovali k zemi. Byla to svíravá nádhera. Přistání jsem se vůbec nebála, stejně jako vzletu. Přistáli jsme jako do peřinky.

Otevřela jsem pilotní kabinu a uvítali mě hned dva chlapi, co mi pomáhali vysoukat se z letadla ven. Pan pilot hned zahlásil kamarádům: „Kluci, paní znala Miloše.“ Kamarádi měli radost. Já sotva stála na nohou, celá jsem se vnitřně chvěla, někdo ze mě sundával padák a já pak šla k pilotovi a požádala ho o objetí. Pan pilot rád respektoval mé přání. Bylo to úžasné, obejmout chlapa, co se kamarádil s Milošem. Myslím, že Miloš měl opravdu radost.

Pak jsme se objímali s Dášou. Byl to prostě dojemně krásný VýLET do nebe.

Postupně mi pánové nosili mé osobní věci, které jsem měla v letadle: sluneční brýle a taky mobil. Dáša mi podala mikinu, docela foukalo. Pomalu jsme se vydali po letištní ploše k mému autu a odjeli k zaparkovanému autu Dáši. Ještě jsme si povídali a já si pak vytáhla deku z kufru, položila ji na trávu a lehla si na ni. Pozorovala jsem mraky a taky další větroně, co kroužili nebem.

Mraky se stahovaly a nebe bylo celé šedivé. Vypadalo to na déšť. Sbalila jsem sebe i deku a vyrazila autem na cestu na základnu = Kokořín. Po cestě jsem zatelefonovala Dáše a ještě jednou jí děkovala za to, že mne doprovodila.

Dáša mi vyprávěla, jak šla po příjezdu domů na procházku do lesa a našla košík hub. Když se vrátila k autu, na kapotě svého auta našla pravého hřiba… Myslela si celou dobu, že byla v lese sama a ono ne, on tam byl i hřib… Toho jediného v lese nenašla. K její radosti ho pro ni někdo nechal na kapotě…

Jsem moc vděčná, že mi dcery pomohly splnit můj dávný sen.

Přiznám se, že po absolvování tohoto zážitku jsem si do menšího sešitku napsala další své sny, které bych si chtěla v životě splnit. Tenhle sešitek jsem uložila do kabelky, kde nosím i propisku a jakmile mne něco napadne, zapíšu si to, abych nezapomněla, co vlastně chci v životě ještě zažít!