Vlaková rychlokvaška

Co miluji na vlacích? Asi vás to překvapí, ale jsou to ZÁCHODY… K mému údivu jsou povětšinou čisté natolik, aby byly použitelné...

Dnes jsem po práci změnila směr jízdy a cestovala vlakem na Hlavní nádraží v Praze. Domluvila jsem si schůzku s kamarádkou přímo na nádraží ve Fantově kavárně, kterou jsem si přála navštívit již několik let. Vestibul historické budovy byl zalitý zlatavým slunečním světlem, které sem proudilo zvenku. První dojem „gut“.

Spatřila jsem sedět venku u stolečku spřízněnou duši – Lucku. Pozdravili jsme se, já se posadila a snažila jsem si objednat pití u číšnice, která proplula kolem. Bohužel mě minula bez povšimnutí.

„Z toho si nic nedělej, jsou tu takoví pomalejší.“

„Na nádraží a pomalejší???“ Podivila jsem se. „Spíš je omámilo to vedro a tak jsou z toho zblblí. Půjdeme dovnitř? Tam je určitě klimatizace.“

„Tak klimoška tam bohužel není.“

„CO???“

„Ale je tam rozhodně větší klid, než tady venku.“

Počkali jsme na obsluhu, objednala jsem si pití a šli jsme si sednout dovnitř. Zalíbil se nám stolek v „průvanu“.

Měla jsem za sebou emočně náročný pracovní den, chytla mě sebelítostná nálada, potřebovala jsem přemýšlet nahlas. Naštěstí mi byla Lucka skutečnou klidnou oporou. Čím více jsme rozebírali témata, která způsobila mou nepohodu, tím více jsem získávala větší sebedůvěru. Psala jsem si poznámky do počítače a postupně jsem vytvářela něco jako plán na postupné řešení otázky:

JAK VYDAT SVOU VLASTNÍ KNIHU?

Jako bývalá vedoucí výroby knih vím, jak to provést a kde ji vytisknout. ALE nejdůležitější je mít ji komu prodat. A to chce čas, spousty příspěvků na sociálních sítích a sehnat určitý obnos peněz…

Zabrali jsme se do tématu a přibývala další a A a taky tohle a tamto … a jsem moc vděčná, že se ta dnešní schůzka konala. Přišla totiž právě včas… a především vhod…

Těšila jsem se, jak budu obdivovat interiér Fantovy kavárny. Prostor je vcelku malý a domácí ledový čaj načervenalé barvy mě nenavnadil ke konzumaci jídla. Zvolila jsem raději velkou láhev minerálky a colu. Lucka si pochutnala na ledové kávě.

Voda a káva počaly tlačit na naše močové měchýře. Kamarádka se decentně optala kolemjdoucí servírky:

„Můžete mi prosím sdělit, kde tu najdu toalety?“

„Tady nejsou. Musíte dole do vestibulu hlavního nádraží, tam jsou veřejné záchody.“

Tak tahle informace jednoznačně uspíšila náš odchod. Mrkla jsem se do telefonu a vyhledala v kolik mi jede nejbližší vlak domů na Mělník. Zjistila jsem, že za 18 minut mi to jede z nástupiště S7.

„No páni, tak to jdu rychle platit a pak běžím přes půl nádraží až k nástupišti číslo 7.“

Objali jsme se, daly pusy na tváře a já se vydala rychlým krokem na nástupiště směr S = sever.

Občas jsem se snažila i o běh, ale plný „močák“ mi to nedovoloval. Nastoupila jsem celá zpocená do přistaveného vlaku a ihned jsem navštívila WC. Po chvíli se vlak rozjel.

„Hurá, stihla jsem všechno.“

V klidu jsem si vybrala místo v téměř prázdném vlaku a psala zprávu Lucii:

„Ahoj Luci, díky za vyslechnutí a podporu, moc si toho vážím. Už jsem ve vlaku a jsem vyčuranááá. To je ti úúúúleva! Ozvu se, jak jsem pokročila. Jdu psát, pošlu ti odkaz.“

„Rádo se děje, konečně ti to můžu vrátit. Emotikon: smajlík, kytička, čtyřlístek, 2 srdíčka… Čůrání zdar, výletu také, brzy třeba na viděnou.“

„Příští stanice Všetaty“ Ozvalo se z reproduktorů… Aha, zaklapávám počítač, budu přestupovat…

Vše jsem stihla, našla na protější koleji ten správný spoj na Mělník a potkala známou. Sedli jsme si k sobě a povídali si. Dříve jsem ji potkávala v restauraci, v podvečer si ONA vychutnávala pivo a ON (její manžel) oceňoval červený Dornfelder od řeky Mosely. Teď se potkáváme občas ve vlaku… Na Mělníku mi odhalila tajemství otvírání dveří vlaku. Klik je spousty a není jednoduché si otevřít, když zrovinka nevíte, jak na to. Opět jsem se přiučila něčemu novému. Otevřela jsem nám dveře do nového života… do dalšího horkého večera, který už se po 21. hodině snoubí s tmou. Léto pomalu končí, pole jsou sklizená, zoraná a pohnojená. Tedy řeknu vám, když léto „voní“ venkovem, je to fakt puch...

Doma jsem se smyla všechno ze svého těla i duše. Vlahá sprcha dělá divy. Měla jsem hlad, dojedla jsem párečky s čerstvým chlebem a dala jsem si „decko“ výborného bílého vína z Rakouska.

Mám se skvěle! V rychlosti ke mně přisvištěl název tohoto krátkého článku. Jsem spokojená, užívám si života a mám se o ty zážitky s kým dělit!

Děkuji vám milí čtenáři :-)!

„Neklesejte na duchu, nebo budete mít záduchu!“ Řekla by Halina...

A já říkám: „Obklopujme se takovými lidmi, kteří nás podporují na naší cestě za našimi sny!“

Sice se mi to nerýmuje, jako by se to rýmovalo paní Pawlowské, ale je to moje předsevzetí na dny příští… raději na doživotí :-).