Vesmírný parking

Máte obavy, že jen tak nezaparkujete? Zkuste si volné parkovací místo prostě objednat předem? Kde? Jak? U koho? Vyslovte přání, poděkujte a čekejte na jeho uskutečnění.

Před pár lety jsme vyrazili s kamarádkou na Mělník do kavárny. Celou cestu jsme si povídali a já bezmyšlenkovitě řídila auto. Bylo třeba zaparkovat, jenže všude bylo tak nějak plno. Povzdychla jsem si:

„No jo, já si pro samý povídání zapomněla objednat parkovací místo.“

Kamarádka se podivila a položila mi zásadní otázku:

„A přes jakou appku si ten parking objednáváš? Já bych si jí stáhla a uložila.“

Se smíchem jsem odpověděla:

„www.Bůh.cz“

A dodala jsem: „No prostě si v duchu požádám Boha o parkovací místo co nejblíže místu, kam mám namířeno, poděkuji a za chvíli parkuji. Je však třeba objednat včas, ne moc brzy, a ne moc pozdě… a hlavně musíš poděkovat. Pochopitelně je třeba zcela důvěřovat, že místo je volné. A když je třeba plno, dávat pozor, protože někdo za chvíli určitě vyjede a místo uvolní. Takhle parkuji všude a vždy již od roku 2008. Tenhle návod jsem totiž četla v knize Bärbel Mohr – Vesmírný objednávkový servis.“

„Aha, tak to je pro mě novinka. Ty jsi takové čarodějka.“

„Jo to jsem, ve spolupráci s Bohem. Kdyby se ti příčilo slovo Bůh, požádej třeba vesmír, universum nebo anděly. To je fuk, funguje to stejně. Já mám ráda Boha, je všemohoucí…“

Než jsme to všechno propovídali, už jsem parkovala na krásném místě, blízko kavárny. Tématem hovoru se stalo mé vesmírné objednávání. Postupem času jsem četla ještě další knihy, kde byl tento způsob parkování zmiňován obdobně. Tak třeba v knize Čtyři dohody od Dona Miguela Ángela Ruize. Všimněte si, že jedno z jeho jmen znamená v překladu „anděl“… On formuloval první dohodu takto:

„Nehřešte slovem.“

Vytáhla jsem tuto knihu z knihovny, pročetla pár stran, avšak pro dnešní téma mi padly do oka tyto výroky:

„S čistým slovem překročíme sen strachu a budeme žít jiným životem. Můžeme žít v nebi uprostřed tisíců lidí žijících v pekle, protože budeme vůči peklu imunní.“

Tato slova mi připomněla situaci během Covidu, kdy se hosté v naší bývalé restauraci měli prokazovat dokladem o očkování, aby mohli vstoupit dovnitř a dát si něco dobrého. Nikdy jsem po nich žádná potvrzení nepožadovala, naopak jsem jim řekla, ať se v klidu posadí. Dost se tehdy divili a ptali se mě: „A vy se nebojíte, že vás někdo udá?“

„Kdybych žila ve strachu, tak bych se bála. Já se denně modlím, ať jsme pod ochranou.“

„To jste odvážná žena.“ Slýchala jsem. Nemyslím si, že jsem byla odvážná, já jsem prostě chtěla dělat to, co mě bavilo – obsluhovat hosty v naší restauraci. Považovala jsem to za službu „lidu“. A jak se v covidu ukázalo, mnohým dost pomohlo, když si mohli dát normálně oběd v restauraci. Často si připadali jako v jiném světě. Ano, takový svět jsme tehdy vytvářeli nejen pro sebe, ale i pro hosty.

Můj přítel si ze mě dělal z počátku legraci a taktéž mě nazýval čarodějkou. Avšak nakonec tuto metodu využívá často a úspěšně zejména tehdy, ocitne-li se na Mělníku před vlakovým přejezdem. Bez pořádné úmluvy s Bohem tam totiž můžete trčet s autem i 20 minut, a to opakovaně během jednoho dne…

Každý z nás má na vybranou. Buď si zvolíme víru nebo obavy. Já raději od malička důvěřuji v dobro. Ano mnozí mě označovali za naivku… Ovšem čím jsem starší, tím více jsem v klidu a spoléhám na dobře mířená slova.

PS: Dávejte si pozor na to, co si přejete! Dnes jsme málem vyhořeli. Jak? Ohřívala jsem v mikrovlnce zelí, nastavila jsem délku ohřívání na 3 minuty a šla telefonovat s kamarádkou. Mikrovlnka se rozhodla mě poslechnout a byla vystěhována z komory… Proces ohřívání se totiž po těch předvolených 3 minutách nepřerušil a neustále pokračoval… až se začal bytem valit bílý štiplavý dým… Můj přítel začal pobíhat po bytě, vtrhnul do ložnice a přerušil můj hovor s kámoškou dotazem:

„Prosím tě nevíš, co tady hoří?“

„NE!? To jde určitě z venku.“

No nešlo to z venku…

Nakonec jsme pobíhali po bytě oba, až jsme našli ohnisko zdroje čmoudu – mikrovlnka a spálené zelí na uhel… Partner otevřel dveře na chodbu a na balkón. Následně jsme otevřeli okna v kuchyni, obýváku a ložnici. Když jsme vyvětrali nejhorší čmoudovou clonu, rozhodli jsme se jít na procházku jejímž cílem byla nedaleká cukrárna. Chtěli jsme se pořádně vyvětrat a vychutnat si v klidu kávičku a dortík. Uvidíme, jak se mi splní mé přání mít mikrovlnku v kuchyni, kde je po ruce, na rozdíl od komory…