Umění přijímat dary

Dávej a bude ti dáno, avšak neočekávej NIC. Když dostanete dar, nemějte pocit, že se musíte nějak „revanšovat“. Poděkujte, užijte si pocitů radosti z darů a obdarovávejte i nadále. Toto jsem učila své dcery a vyplatilo se to.

Ráno jsem vyrazila do práce autem, neboť to byl poslední pracovní den, před mou dovolenou. Potřebovala jsem v klidu dokončit rozpracované zakázky, abych pak v klidu odjela kdykoliv to bude možné. Jak to tak bývá, vyšvihla jsem si přesčas téměř 2 hodiny. Nechtěla jsem kolegyním nechat příliš mnoho rozpracovaných projektů…

Byl to velmi zajímavý den.

Začala jsem kávou, ke které jsem si ve firemním bistru zakoupila chlebíček a meruňkovou taštičku k snídani. Jelikož nebyl doma ani chleba, natož něco k obědu, přikoupila jsem si výbornou bagetu s mozarrellou a rajčaty k obědu.

Zhruba v 11:45 za mnou přišel náš milý grafik Tomáš a položil mi zásadní otázku:

„Pájo, můžu ti dnes nabídnout svůj oběd? Není mi moc dobře. Je holandský řízek s bramborovou kaší a k tomu okurkový salát.“

V hlavě mi prolétla myšlenka, že jsem si k obědu přece koupila výbornou bagetu. Ovšem „holanďáku s brkaší“ málokdo odolá.

„Tak jo, moc díky, to jsi hodný. Tak ať ti je lépe.“

Předal mi svou kartu s poukazem na oběd.

Zabrala jsem se do práce a na jídlo moc nemyslela. Ještě jsem neměla takový hlad. Ve 12:35 Tomáš přišel znovu: „Pavli, dojdi si na ten oběd, ať to jídlo máš ještě trochu teplé.“

„Jo, tak jo, díky za připomenutí. Tak já jdu.“ Usmála jsem se na něj. Jeho starostlivost mě potěšila.

U výdejního pultu stál v řadě kolega Martin.

„Ahojky, tak ty máš dneska oběd? Normálně tě tu nevídám.“ Pravil rozjařeně...

„Jo, dostala jsem oběd od grafika, jinak si vařím doma obědy sama. Přisedneš si ke mně, ať se najíme společně?“

„Prima, tak nám najdi místo.“

Vyhledala jsem místo v rohu u okna, posadili jsme se a pustili se do jídla. Bylo to dobré. Po chvíli si k nám přisedla kolegyně a tak jsme si povídali o tom, že zítra odlétám na dovolenou do Řecka. Vyprávěla jsem jim, jak byla moje mladší dcera smutná, když se dozvěděla, že já jedu letos s přítelem k moři do Řecka na ostrov Thassos.

„Mami, to je super, moc vám to přeju!“ V jejích očích se však objevily slzy a začala chuděra vzlykat. „To je hrůza, já letos nemám s kým jet na dovolenou. Kamarádky nemaj čas a ségra už jede s jinou kamarádkou.“ Její vzlykot neustával. Rvalo mi to srdce…

„A kam jsi chtěla jet?“

„No, do Řecka, na Korfu.“

„Vždyť jsi tam byla vloni.“

„No právě, je to tam nádherný a našla jsem jinou část ostrova, kam jsem se chtěla podívat.“

„A ty máš na tu cestu ušetřené peníze?“ Optala se matka praktička…

„Jo, už mám vyhlídnutý i letenky a ubytování.“

„A co kdybych jela s tebou já?“

„NO MAMI! TO BY BYLO SUPER!“

Její oči se rozzářily přes ty slzičky. Vstala od stolu, já taky a objali jsme se. Ještě jsme spolu sami na dovolené nebyli, tak by to bylo naše poprvé. A já jsem vždy chtěla navštívit Řecko, tak to budu mít letos tuplovaně.

Následovalo domlouvání na termínu, ceně, ubytování a tak dále. Míša se pustila do objednávání letenek a ubytování.

A je to. Letos prostě jedu k moři opět dvakrát a to prosím do Řecka. HURÁ! Konečně pořádně cestuji…

Od té doby uplynuly více jak 2 měsíce. Míša strávila léto v bytě své sestry, která se pro změnu na prázdniny přestěhovala na venkov do našeho domu v Kokoříně. Cíl pobytu mladší dcery Míši v Praze byl jednoznačný: NAJÍT SI PRÁCI V KAVÁRNĚ JAKO OBSLUHA A PRONAJMOUT SI BYT V PRAZE.

Zhruba po měsíci a půl se Míše skutečně podařilo najít práci na hlavní pracovní poměr v kavárně, kde se jí to moc líbilo od počátku. Cesta hledání nebyla úplně jednoduchá. Na druhou stranu měla Míša podpůrný tým: já, můj přítel, ségra, táta, kamarádky a taky babička. Všichni jsme jí často volali, zajímali jsme se o pokroky, doporučovali typy na kavárny a také na bydlení.

Míša podala výzvu na instagramu, že hledá spolubydlení v Praze. Ozval se jí kupodivu jen jeden člověk: kluk jménem Ondra. Raději jsme Míšu od nápadu bydlení s kamarádem moc nezrazovali, nejdůležitější bylo, aby měla od září kde bydlet. Ondra se pustil aktivně do vyhledávání a Míša mu pomáhala. Po 4 prohlídkách vhodných bytů si je žádný pronajímatel nevybral. Včera bylo 20.8. a moje dcera a její kamarád stále neměli od září kde složit hlavu natož svoje věci.

Byla jsem z toho už dost nervózní a připravovala jsem Míšu na návrat na venkov a dojíždění za prací do Prahy. Toto dcera rezolutně odmítla:

„No mami, na to zapomeň, prostě ten byt se objeví.“

„No tak jo, pán Bůh na to má ještě 11 dnů, aby se stal zázrak.“

Tohle všechno jsem popisovala kolegovi Martinovi u oběda, načež se mne zeptal:

„Hele, Pavli, a kde shání tvoje dcera ten byt?“

„No v Praze.“

„Hm, no já mám volnou garsonku ve Strašnicích.“

„AHA a kolik chceš za pronájem?“

„13000 kč plus poplatky, ale do 15000 kč by se měla vejít.“

„A je to k nastěhování od září?“

„Jo, je, akorát je tam asi třeba vymalovat, umýt koupelnu a tak. Je to asi tak 30m2 s patrem na spaní.“

„No to je paráda, kolik chceš kauci?“

„1 nájem.“

„Martine, to je super. Prosím tě, tak já jdu hned volat dceři, abychom to řešili.“

„Pavli, klid, jeďte na dovolenou, užijte si to spolu a až se vrátíte, tak uděláme prohlídku a formality.“

„Moc díky, fakt moc. Ani nevíš, jak veliký balvan mi spadl ze srdce.“

„Jo a ten kluk tam s ní může bydlet, než si sám něco najde, kočka a králík, to mi nevadí. Já mám zvířata rád.“

„Moc díky, že máš takový soucit, že myslíš i na toho kamaráda. Děkuji.“

Vstali jsme od stolu, odnesli nádobí a já spěchala do kanclu pro telefon, abych ihned zavolala Míše tu novinu.“

„Ahoj mami! Tak už jsem vyměnila v té směnárně eura a v 17 hod na tebe počkám u metra.“

„Míšo, super. Představ si, že se mi podařilo sehnat od kolegy z práce pronájem garsonky ve Strašnicích.“

„No mami, to je paráda, to mám i kousek do práce! Já ti moc děkuji.“

„Já jsme tak šťastná. Všechno bude ok. Tu dovču si pěkně užijeme a pak Ti pomůžeme se přestěhovat.“

Šla jsem ještě za grafikem Tomášem, abych mu znovu poděkovala za ten oběd, protože nebýt té nabídky, tak bych se nevykecávala o obědě s kolegy a přišla bych o příležitost pronájmu bytu. Tomáš se smál, měl radost: „Tak to je prima, jsme rád, že jsem ti pomohl. Tak to mám u tebe provizi.“

„Jasně Tome, neboj, já něco vymyslím.“ Myslím, že uspořádáme prima kolaudační párty.

O chvíli později mi volala po delší době kamarádka Dáša a chtěla znát mé zkušenosti s publikováním na blogu. Byla jsem zvídavá, na co to potřebuje. Svěřila se, že tak nějak neví kudy kam a nejraději by si nechala od pracáku zaplatit rekvalifikační kurz na interiérový design.

„Víš, já bych se potřebovala naučit pracovat v programu, abych mohla lidem dělat vizualizace jejich interiérů po možných úpravách.“

„Ne NEKECEJ! To je paráda. To jsem vždycky chtěla dělat.“

Následovalo několik minut nadšeneckého hovoru o tom, co by kdyby… a kdo ví, co bude, jak bude. Trochu jsme se zasnili obě. Byl to moc fajn pocit.

Pak už jsem se jen věnovala dokončování předsevzatých úkolů. Zhruba v 17:15 jsem konečně vypnula počítač a opustila budovu zaměstnavatele na 8 dnů. K zastávce metra jsem přijela se zpožděním 20 minut. Míša poklidně seděla ve stínu v trávě opřená o strom.

V autě jsme si hned dali pusu na přivítanou a znovu jsme debatovali o tom, jaké štěstí nás dnes potkalo.

„Mami, tak teď už chybí jen prodat dům v Kokoříně a všichni si oddechneme.“

„Jo, to mě taky napadlo. Na té dovolené budeme muset toto přání nějak pořádně manifestovat.“

„No, to jo. Já ti s tím ráda pomůžu. A mimochodem. Včera jsem se potkala s kamarádkou z Brna a strávili jsme spolu celý den. Představ si, že ona mi pomáhala si manifestovat, jak chci bydlet.“

„AHA a co bylo obsahem té manifestace?“

„Přeji si bydlet ve starém domě sama v bytě s velkými okny, kde jsou na podlaze parkety. Je tam se mnou králík Eddie, mám tam nábytek z Kokořína a koutek na šití. Ten byt je blízko mého pracoviště. Vše zvládám včas splácet a ještě mi zbývá na slušné živobytí.“

„No, tak to se ti myslím právě splnilo. Během 1 dne. Tomu říkám ZÁZRAK!“

„Mami, vždyť jsi mě to učila, ty sama jsi specialista na takové zázraky…“

„To je fakt, v životě jsem toho zažila opravdu hodně. Je čas štěstí.“

Zhruba po další 15 minutách mi telefonoval makléř:

„Dobrý den Pavlo, představte si, že k nám přišla včera paní přímo do realitní kanceláře a chtěla vědět podrobnosti o prodeji domu v Kokoříně. Můžeme s ní domluvit prohlídku o víkendu nebo až v pondělí nebo úterý. Co Vy na to?“

„Tak to je super zpráva. Prohlídku domluvte asi po víkendu s Martinem, protože já zítra odlétám s dcerou do Řecka na dovolenou.“

„To je bezva, dobrá, domluvím vše s Vaším bývalým manželem. Hezky si tu dovču užijte.“

„To my si to užíváme už teď, protože jsme se zrovna bavili o tom, jaké štěstí nás dnes potkalo a že nám chybí už jen prodat barák v Kokoříně.“

„Třeba už se to povede, uvidíme.“

Je čas štěstí!!!… Pomyslela jsem si opět.

Kdybych nepřijala nenápadný dar formou oběda ve firemní kantýně, nezískala bych od jiného kolegy nabídku pronájmu bytu pro svou dceru. A kdybych se „nechlubila“ u oběda, jak je Míša šikovná, že všechno ohledně dovolené zařídila, možná by mi kolega tu nabídku nedal tak rád.

KDO VÍ?

Každopádně jsem sama sobě vděčná, že jsem se nechala vést svou intuicí a přijala tolik darů v jeden den. Být obdarováván je úžasný pocit.

Možná se mi vrátil dar, který jsme dala synovi mé kamarádky. Pomohla jsem mu totiž sehnat pronájem garsonky v Hradci Králové přes mého spolužáka ze základní školy. Žádost jsem specifikovala formou sms. Spolužák mi ihned volal a ptal se:

„Prosím tě, ty máš někde v Hradci zabudovanou kameru? Já teď stojím v garsonce a debatuji s mojí paní, jak podáme inzerát na její pronájem.“

„Ne Tome, já se prostě trefila. Holt intuice dělá divy. Syn mojí kamarádky prostě potřebuje pomoci. Tak jsem Tě zkusila oslovit.“

„No to je moc dobře, protože takhle mi odpadlo pár starostí. Pošli mi prosím na něj kontakt do sms a já už si to s ním vyřídím.“

Syn mé kamarádky opravdu bydlí krásné garsoniéře, je nadšený a má pořádnou práci. A já měla tehdy moc dobrý pocit, že jsem mu mohla pomoci, protože má kamarádka Danuška mi pomáhala a pomáhá stále. Takto jsem jí mohla oplatit její dlouhodobou mentální podporu mé osoby.