Terasový den aneb italské umění nicnedělání

Po dni plném moře, schodů a bouřky jsme se rozhodly pro změnu: dneska neděláme vůbec nic. Sluníme se, spíme, jíme, mixujeme kávu a pozorujeme Vesuv. Z letargie mě vytrhla zpráva, že odlétáme o den později.

13.8.2026

7:30 Vstávám, protahuji se na balkoně, cítím dusno ve vzduchu, pozoruji oblaka kolem Vesuvu.

8:00 Míša jde na lov potravin do obchodu. Já se ujímám smetáku, hadru a vytírám celý apartmán. V pračce se pere bílé prádlo.

8:30 Michalka se objevuje ve dveřích apartmánu nejen s chlebem, ale také s velkou půlkou melounu. No nazdar, jak dlouho tohle budeme jíst???

8:45 Snídani doplňujeme o čerstvou potravinu: meloun.

9:15 Stoupáme nahoru na terasu, zaujímáme polohu na lehátkách, sluníme se. Občas se osvěžíme ve sprše, kde teče krásně studená voda. Při sprchování po očku pokukuji po velkém hrnku s nápisem Coffee, na jehož dně se povalují cigaretové ostatky. Chutě na velkou kávu s mlékem zvítězí, beru potajmu hrnek dolů do apartmánu, vyhazuji vajgly, drhnu hrnek pod tekoucí vodou a připravím si bezva dvojité lungo s mlékem. Kávu si vychutnávám nahoře na terase. Míša to hned zblejskla: „No mami, ty jsi si přeci jen přivlastnila ten hrnek od vajglů?“

„Jo, velký kafe zvítězilo nad malým espressem.“

Po kávové pauze bojuji s lehátkem, ráda bych si lehla na břicho, ale lehátko se vzpírá ve svém nastavení. Nakonec na to přijdu díky příchozí slečně, která to s lehátkem prostě umí. Ihned to „okopčím“ a už se válím spokojeně na břiše a slunce pere do mých zad.

12:30 Michalka připravuje oběd – těstoviny s rajčatovou omáčkou – opakování. Tentokrát krájí cibuli zoubkatým nožem, který jsem přesunula z terasy do našeho apartmánu. Jídlo je výborné. Jako dezert máme meloun – překvapivě.

Po obědě zjišťujeme, že z pevniny přichází opět mraky. Předpověď počasí hlásí zase bouřku a to mezi 18-20 hod. Dolů k moři na pár hodin NEJDU! Zůstáváme nahoře a relaxujeme.

14:30 Debatujeme o možnosti kávy a dezertu někdo poblíž. Míša našla místo zvané Sky Bar. Ok, asi je to někde v oblacích, snad nebudeme muset šlapat do schodů.

15:00 Odchod, aktivujeme „foťáky“ a kocháme se okolím. Jdeme pěšky po hlavní silnici až dojdeme k zmiňovanému baru. Je tu krásný výhled na moře a taky na Vesuv, jak jinak. Michalka si objednává krémovou kávu se šlehačkou inzerovanou na stojánku na vitríně s dezerty a k tomu čokoládový croissant. Já si dávám tradiční malé espresso, neboť za capuccino by mě po obědě ukamenovali, a k tomu citrónový dortík. Všechno je mňamózní, akorát Míši kafe je ultra husté a příšerně sladké. Dokonce i šlehačka je sladká. Míša zbavuje skleničku s kávovým krémem šlehačky, jednoduše ji ukrajuje lžičkou (je to nejméně sladká část tohoto „nápoje“).

„Mami, můžu si objednat ještě jedno espresso?“

„Jasně, jaký máš záměr?“

„No chtěla bych si vytvořit z toho sladkého krému espresso s ledem a trochou mléka, které musím tedy nahradit zbytkem šlehačky.“

„Ok, jdi do toho, jsem zvědavá.“

Po chvíli na stolku přistává espresso velikosti ristretto a k tomu sklenice plná ledu o objemu 300 ml. Míša dopije malou skleničku vody, přendá do té sklenice trochu ledu a nalije sem maličkaté espresso, doplní ho zbytkem šlehačky a míchá a míchá… Led se rozpouští. Míša to ochutnává: „No, je to strašně vodový.“ Následně se směje a už se toho smíchu nezbaví. Přidává k ledu trochu krémové kávy. U stolu to vypadá jako v chemické laboratoři. Troška toho, trocha něčeho jiného, zamíchat, ochutnat a zase něco přidat a zamíchat… Obdržím pokyn: „Mami, natoč mě na video.“

„Jasnačka, tuhle kávovou sračku musíme natočit.“ Ještě štěstí, že přišla parta řemeslníků, která svým vstupem do baru zaměstnala pozornost číšnice. Kdyby pozorovala naše konání, asi by si pomyslela: „Mamma mia, co ty turistky tady s tím kafem vyvádí. Takové znesvěcení italského espressa.“ Video je dostatečně autentické i s Míšiným šklebem při ochutnání kávové směsi.

Zvedáme se a jdeme zpět do apartmánu, po nebi pluje čím dál více mraků. Sotva se vyškrábeme do apartmánu, spustí se bouřka. Vzduch se krásně ochlazuje, paráda, je to úleva. Chce se mi spát, tak prostě spím… a Míša taky. Nějak nás ten bouřkový vzduch zmohl.

18:30 Připravujeme se na odchod do místní pizzerie. Čančáme se. No, dost dobře to ani nejde, nemaje šminky, alespoň jsem si umyla vlasy a oblékla si čisté sportovní triko a sukňokraťasy.

19:00 V restauraci usedáme k oknu s výhledem na místní kostel. Moře je tam dole někde daleko… Je tu málo hostů, objednáváme si pizzu. Já si později pochutnávám na verzi mortadela s pistáciemi a Miška volí klasiku: Margherita.

Než nám donesou jídlo, povídáme si, je čtvrtek, a tak vyhodnocuji naši dovolenou: „No tak už jen 2 dny a v neděli odlétáme domů. Nějak nám to utíká.“

„No, mami, odlétáme až v pondělí!“ Oboří se na mě udiveně dcera.

„Co? Jak to? Vždyť já mám nahlášenou dovolenou do neděle 16. 8.“

„V neděli Ryanair nelítá, vždyť jsme přiletěly v pondělí, takže odlétáme také v pondělí.“

„Ach bože, to si šéf bude myslet, že jsem úplně pitomá, že nevím, kdy se vrátím do práce. No, musím si vzít jeden den dovolené navíc. A to budu v práci jen 2 pracovní dny, protože ve čtvrtek za týden jedeme s naší saunařskou partou na Slovensko do lázní v Bešeňové. Ach jo.“

A raději ihned píšu mé kolegyni Petře, která mě zastupuje, ať to v práci práskne, jaký jsem trdlo, že nevím, kdy přiletím. Holt deleguji…

Jako dezert volíme citrónový dort a Tiramisu. Můj dort je v podstatě taková malá bábovička s úžasně lahodným lehoučkým krémem se silnou chutí citrónů – místní specialita. Citróny rostou všude v horách.

Během večera se restaurace zcela zaplňuje, takže trochu čekáme na časoprostor, kdy má číšník trochu času, abychom mohli zaplatit. Čekáme rádi, pozorujeme početné italské rodiny u dlouhých stolů, prohýbající se pod množství druhů jídel. Je to nádherná podívaná. Ženy i muži na sebe vzájemně přátelsky pokřikují, gestikulují a děti se cpou pizzou. Prostě během srpna je italské pobřeží zaplněné domorodci.

Večer volám mému chlapovi, že na mě bude muset ještě o jeden den déle počkat, než se vrátím do jeho náruče. Pochopitelně se nevyhnu sarkastickým poznámkám typu: „No to je paráda, tak to můžu v neděli s klukama do sauny na pivo.“

Jo, jasně. Čtyři dny se mu po mně stýská jako psovi a teď najednou potřebuje nutně do sauny na pivo.

A tak končí náš terasový den. Bez moře, bez schodů, zato s kávovou laboratoří, bouřkou, pizzou a zjištěním, že domů poletíme o den později, než jsem si myslela.

Italské umění nicnedělání jsme zvládly.

Zítra nás čeká nová cesta po schodech dolů k moři. Protože v Itálii se odpočívá, ale jen do chvíle, než zase dostaneme chuť někam jít.