SuperB

Už jste hledali dvířka od nádrže u SuperBa? Já jo... Aby ne, když mi auto předával neřidič. Opět jsem se ztrapnila a svoji neznalost jsem svedla na svůj blonďatý přeliv...

Koncem roku 2010 jsem hledala práci, protože má několikaměsíční domácí mise byla u konce. Našla jsem „flek v tiskárně se strojem velkým jako kráva“. Tak tehdy zněl text reklamy v rádiu, který si můj tehdejší chlebodárce objednal. První den v práci jsem se seznamovala s mými novými kolegy a také mi byl předán služební vůz. Bylo mi jedno, co to bude za auto, ani jsem se předem neinformovala. O to větší bylo mé překvapení, když majitel firmy ukázal na černého superba stojícího před kancelářemi. Ještě laškovně dodal, že je třeba firmu dobře prezentovat na mých budoucích cestách do zahraničí. Mé tělo polilo příjemné horko. Během mého pětiměsíčního pobytu doma se mým častým dopravním prostředkem stalo jízdní kolo. Když bylo třeba nakoupit pečivo nebo dojet na poštu, vyšlápla jsem si na výlet. Připomnělo mi to časy mého dětství u babičky na chatě, kdy jsme s bratrem jezdili celé prázdniny všude na kole.

Blížilo se odpoledne a sekretářka, která mi měla vozidlo předat, spěchala domů. Nakonec požádala kolegu, aby mi auto předal a zapsali jsme všechny škrábance na karosérii apod. do protokolu. Mezitím přišel můj nadřízený a ptal se, kdo mi auto předá. Sdělila jsem mu, že kolega Michal. Můj šéf se rozesmál a pravil: „No to je fór, Vám bude předávat auto Michal, který sám nemá řidičák?!“ Pobavilo mne to, nicméně Michal mi auto nakonec opravdu „předal“.

Usedla jsem do vozidla a žasla jsem nad tou spoustou tlačítek... Bylo třeba natankovat. Dojela jsem tedy k nejbližší pumpě a začala jsem hledat to správné tlačítko, kterým se otevírají dvířka od nádrže. Jenže jsem žádné nenašla. Šla jsem k podkladně čerpací stanice a požádala obsluhu o pomoc. Paní za pultem mi radila, že ve dveřích u řidiče je tlačítko s logem stojanu pumpy a tím se otevírají dvířka u karosérie. Sedla jsem si znovu do vozidla, ale žádné takové tlačítko jsem nenašla. Po chvíli za mnou přišla její kolegyně, ale tlačítko jsme opět nenašli. Nakonec jsem sáhla do kastlíku pro návod k obsluze. Moc by mne zajímalo, kdo píše návody k obsluze... Samozřejmě jsem nemohla v obsahu najít, jak se otevírají dvířka od nádrže. Nakonec přišel z útrob čerpací stanice nějaký pán a pravil shovívavým tónem:

„Prý něco hledáte, a ne, a ne to najít!? Můžu Vám nějak pomoci?“

„Vdaná už jsem, ale tušíte, jak otevřít dvířka od nádrže tohoto vozidla?“

„No jistě, stačí na dvířka takhle zatlačit, a je to.“ Jak tam tak stál, jeho ruka dvířka zlehka otevřela.

„Áha… díky!“ Připadala jsem si jako blbá blondýna, co neví, jak natankovat do luxusního vozu. Každopádně jsem se rozesmála, a hlavně jsem konečně strčila klíčky do víčka od nádrže a natankovala.

Když jsem přijela domů, mé dvě dcery se velmi podivily, v jakém autě jsem to přijela. Ihned vlezly do auta a začaly zkoušet funkci nejrůznějších tlačítek. Nejvíce se jim líbilo vyhřívání sedaček. Venku byla sychravá zima, tudíž měla děvčata radost, že si hřejí zádíčka i zadečky. Ovšem největší zábavu objevili sklopením prostřední části sedadel. Holky zjistily, že se otevře otvor pro transport lyží, kterým však lze jednoduše prolézt do obrovského kufru. Taky našly schovku na skládací deštník. Moje dcery žádný návod na obsluhu vozidla nepotřebovaly, byly prostě přirozeně zvídavé.

Tehdy bylo dcerám 8 a 7 let, dnes už jsou dospělé, bydlí v Praze a zcela se osamostatnily. A já tenhle článeček našla zcela náhodou při úklidu souborů ve svém počítači. Psala jsem už vlastně o mnoho let dříve. Teď se však psaní stalo mou vášní… Tak popojedeme …