Štěstí v (s)poušti

Kde je poušť, tam je prostor pro myšlenky, nic vás totiž nemůže rozptylovat. Obdobné je to i při pobytu ve tmě.

Právě jsem dočetla příspěvek na facebooku od Tomáše Lukavce o jeho 248 dnech s pouští:

„…já čím dál víc chápu spisovatele či cestovatele, kteří třeba procestovali celý svět, ale právě poušť si nesli v srdci až do konce života. Je zvláštní, jak pusté a vyprahlé místo může otevřít tolik bran duše. Jak může něco tak prostého, limitujícího a omezeného znamenat pro dnešního moderního člověka tolik.“

Vybavily se mi zážitky z mých cest po Sýrii v roce 1993 a 1995. Bylo mi sotva 22 let, procestovala jsem tehdy celé pobřeží Turecka stopem s tehdejším partnerem. Prostopovali jsme se dokonce i přes Syrskou hranici, což bylo tehdy vlastně nebezpečné.

Nevědomí nemají obavy, neví z čeho …

V Sýrii jsme však už museli používat k přepravě autobusy. Tehdy jsem se poprvé ocitla v poušti, avšak ne ledajaké, navštívili jsme starobylé antické město Palmýra (Tadmor v aramejštině to znamená město palem nebo datlí). Připadala jsem si tehdy jako v nějaké pohádce: uprostřed písku se tyčily staré antické sloupy, na obzoru byla vidět hora s citadelou a pod ní prastaré hrobky. Z písku trčely zbytky staveb a my si to vykračovali po dlážděné cestě z dob starého Říma rovnou k oáze plné datlových palem. Nakukovali jsme přes mřížované branky do malých zahrad. Najednou se ozvalo „Wilcome!“ Jeden pán nás zdravil a zval k němu do zahrady, otevřel nám bránu do ráje. Uprostřed zahrady vedl úzký mělký zavlažovací kanálek, z dáli byla slyšet čerpadla, jak přečerpávají životadárnou vodu právě do této „strouhy“. Posadili jsme se na rozprostřenou deku pod palmy a začali si s pánem povídat, odkud jsme. Mluvili jsme co nejjednodušeji, protože většina obyvatelé anglicky pořádně nerozuměla. Avšak když mluvíte srdcem, porozumíte si s kýmkoliv na světě… Obdivovali jsme jeho zahradu a ptali se, co všechno pěstuje. Pán nás odměnil za náš zájem čerstvými fíky, byly velice lahodné. Byla jsem překvapená, jak jsou měkoučké, znala jsem z dětství pouze takové sladké polotvrdé hrudky zvláštní medovo moučné chuti s malými zrníčky. Popíjeli jsme horký čaj a užívali si té prosté nádhery.

Později jsme měli možnost nocovat několik dnů u jedné rodiny, se kterou jsme se seznámili u moře. Byli neuvěřitelně pohostinní, i když vlastně nic nevlastnili. Avšak nejdůležitější pro ně bylo, aby nám představili všechny členy své rodiny, měli 8 dětí… V domě se neustále střídaly návštěvy, občas jsme navštívili některé členy v jejich domovech. Dodnes si uchovávám ty přátelské pocity vzájemného porozumění. Obdivovala jsem, jak dokážou být šťastní, i když v koupelně mají nad dírou v zemi (záchod) sprchu, ze které teče jen studená voda. O nějakých obkladech na stěnách nemohla být ani řeč, přestože sultánské paláce jimi byly vyzdobeny od podlahy až po strop. Jejich kuchyně byla malá a paní domu vařila na dvouploténkovém plynovém vařiči vše, co bylo potřeba.

V krajině pouště byla cítit určitá poklidná prázdnota, kterou doplňovaly všudypřítomné poletující igelitové sáčky. Naráželi jsme na ně v podstatě kdekoliv. Trvalo mi několik dnů, než jsem si zvykla, že odpadky se pohazují kamkoliv. Nikde tehdy nebyly umístěné odpadkové koše. Při návratu do Čech mi pro změnu trvalo jen pár minut, než jsem si uvědomila, že je třeba hledat odpadkový koš…

Na trzích vládnul organizovaný chaos, který splýval s křikem pouličních prodejců a směsicí pachů. Měla jsem tehdy pocit, že jsme se snad přesunuli do středověku…

Všude byl prostě binec, odpadky, smrad, troubějící auta a hluk.

To vše pravidelně přerušovalo volání Muezzinů z věží mešit.

V tu chvíli se tento „blázinec“ poněkud zklidnil a lidé se šli modlit někam do ústraní.

Najednou se v té spoušti aktivoval klid pouště.

Tehdy jsem pochopila, jak dobré je se několikrát denně zastavit a věnovat se svým myšlenkám.

A tady je jedna vzpomínková fotografie ze „Súku“ ve městě Aleppo