SněžKA2

Tento příběh je určený všem milovníkům horské turistiky. Zbývajícím vyznavačům pohodlných turistických cest doporučuji následující vybavení pro přežití v horách: papírová turistická MAPA, pláštěnka a pohodlné nepromokavé boty.

Každý Čech by měl alespoň jednou za život vystoupat na nejvyšší horu České Republiky – Sněžku. Vloni k narozeninám jsem dostala od svého muže skvělý dárek – víkendový pobyt ve wellness hotelu Bouda Máma v Peci pod Sněžkou. Následovaly další dary ve formě kalhot pro turistické účely a nepromokavá bunda. Všechno mi to udělalo obrovskou radost. V životě jsem toho totiž moc nenacestovala a byla jsem vděčná, že se konečně podívám tam, kam jsem si to přála už dlouhá léta.

Vyrazili jsme autem do Pece už v pátek odpoledne. U Mladé Boleslavi jsem navrhla odbočit směr Jičín, avšak můj chlap mi oponoval a pokračoval směrem na Turnov. Tak jsme jeli na Turnov a pak vlastně skoro na Semily. Alespoň jsem mu mohla ukázat, kudy jsem před pár lety jezdila na kole.

„Tak to chápu, že máš takovou páru podél Labe, když jsi jezdila po těhle krpálech.“ Ocenil mé letní cyklo výkony muž, který podél vody jezdí na těžkém elektrokole, jehož elektrický pohon si zásadně nezapíná. Tudíž šlape s nemalou zátěží, protože jeho super lehké perfekt kolo utrpělo úraz, praskla mu přehazovačka a stále nenašel takového dobráka, který by ten „karbon“ uměl svařit.

Dorazili jsme do hotelu, došli si na večeři a užívali si wellness. Předpověď počasí vypadala slušně, ale přesto hrozilo, že bude pršet. Byla jsem v klidu, jelikož jsem si před odjezdem objednala počasí bez deště a měla jsem zánovní nepromokavou bundu …

Ráno kolem deváté jsme zahájili výstup. Nejprve bylo potřeba trefit se na cestu za hotelem. Protestovala jsem nad návrhy jít po neznačené cestě strmě nahoru. Mé výhrady byly uznány jako oprávněné a počali jsme hledat značenou cestu. Šli jsme po žluté turistické cestě směrem na „Růžohorky“. Cesta byla kamenitá, vcelku strmá a klikatila se. Bylo dost horko, potila jsem se pomalu jako v sauně. Čůrky potu mi stékaly nejen po zádech, ale také z čela a po spáncích. Zastavovali jsme často, trochu se napili, dali si pusu a pokračovali ve výstupu. Netušila jsem, jak dlouho ještě půjdeme nahoru. Nikdy jsem na Sněžce nebyla, zato můj muž tento výstup absolvoval několikrát s partou kamarádů.

Asi po hodině a půl jsme se ocitli na louce a přibližovali jsme se ke dvěma krásným starým chalupám. Hurá, pivo bylo na dosah. Pořádně jsme si vychutnali ten nahořklý mok a šli jsme dál. Cesta byla asfaltová a pozvolná. Bolely mě paty, zula jsem si boty a na prasklé puchýře jsem si aplikovala flastr. Miláček se podivoval, co všechno sebou v tom batohu táhnu:

„Normálka, prostě vybavení do hor, no! Dáš si magnesium?“

„Lásko na co???“

„Aby tě nebolely svaly.“

„Já jsme v perfektní kondici!“

Lhář jeden, do kopce taky funěl a později se přiznal, že ho nohy bolely...

Pokračovali jsme nahoru až jsme se sápali podél řetězů. Vrchol se blížil. Nejhorších bylo asi posledních 20 metrů. Šli jsme po štěrku z větších kamenů a já už byla opravdu utahaná. Těsně pod vrcholem nás zahalila mlha. Žádný výhled se nekonal. Zalezli jsme na „Poštovnu“, vystáli si frontu na drahý čaj, grog a gulášovou polévku a snažili si v tom stísněném prostoru najím místo k sezení. Po krátké chvíli se nám to povedlo. Koupili jsme si velikou pohlednici s krásnými fotografiemi Sněžky jako certifikát, že jsme byli na vrcholu téhle hory. Poslali jsme si ten pohled domů… Nikdy jsme nikdo z nás nic takového neudělali. Mě to přišlo vtipný, poslat si domů pohlednici.

Najedli jsme se, pořádně si odpočinuli a vyrazili jsme na cestu zpět.

Jak jsme sestupovali, mlha najednou ustoupila a spatřili jsme krásné Krkonoše i s pěknou cestou pod námi. Svítilo slunce a my sestupovali níže a níže. Ocitli jsme se na hřebenové cestě, odkud byl překrásný výhled na polskou stranu. Kochali jsme se krajinou a můj muž najednou povídá:

„Hele, koukni támhle vlevo, tam je vidět ta chalupa, kde se s chlapama zastavujeme na občerstvení. Za chvíli určitě narazíme na nějakou jinou chalupu. Pokračovali jsme po hřebenovce dál mezi klečí. Asi po dvaceti minutách jsem se zastavila a počala v mobilu hledat, kde vlastně jsme. Při pohledu na mapy.cz jsem se zhrozila. Zjistila jsem, že jdeme úplně na jinou stranu, než je Pec pod Sněžkou. Své obavy jsem komunikovala mému drahému, který po chlapsku pravil:

„Lásko, klídek, všechny cesty vedou dolů do údolí, tam si případně vezmeme taxíka.“

„Co? Ty nevíš, kde jsme?“

„Ne, proč?!“

Alespoň mi nelhal.

Počala jsem hledat cestu do Pece. Jenže internet mi sděloval délku cesty něco okolo 9 km. Nechtěla jsem věřit svým očím a raději jsem pokračovala v chůzi po hřebeni. Po další půlhodině jsme začali sestupovat dolů – po schodech!!! Hrůza. Kolena mě bolela tak, že jsem myslela, že to nedám. Když jsme došli k chatě Jelenka, zhroutila jsem se na lavici a zoufale hledala cestu do údolí. Byli jsme pořád hodně nahoře.

Od té doby, co jsem zjistila, že jsme se ztratili, jsem byla fakt naštvaná a brblala jsem si v duchu věty typu:

„Tak to je mi fakt super dárek k narozeninám. Prý wellness pobyt… Ha, leda houby. Wellness pro něj znamená pochod po horských hřebenech a sedlech. Já už nemůžu. Bože, pomoz mi tohle zdolat. Díky! Kdy už budeme konečně v tom údolí? Prý, že to tady zná jako svý boty, už tu byl několikrát, ale touhle cestou ještě nešel. To mě mělo asi uklidnit nebo co?“

Můj chlap se mě snažil povzbudit zvoláními jako například:

„Miláčku, vždyť tohle ujdou i malé děti, vždyť jsme je míjeli, tak se trochu seber. Pojď podám ti ruku, ať to po těch schodech máš snazší.“

Zuřila jsem potichu a na mužovo laškovné pobídky jsem reagovala pouze jednou větou:

„Hele, radši neříkej vůbec nic a šlapej dál, ať už jsme konečně dole.“

Když jsem naštvaná, mlčím, a to okolí většinou děsí, protože normálně pořád něco dosti živě komunikuji. Můj muž byl zaražený, jako hřebík do zdi. To nejhorší nás teprve čekalo!

Mapy.cz hlásili cestu k ústupu do Pece pod Sněžkou v délce 9 km. Odmítla jsem se courat tak dlouho. S hledáním té nejkratší cesty do údolí nám nakonec pomohli kolemjdoucí. Jedna paní nám poradila cestu po červené značce. Trochu jsem se uklidnila, ale vyčerpaně jsem si sedla na okraj cesty v momentě, kdy opět mířila značně do kopce. Kopec a směr se mi prostě nelíbil. Měla jsem pocit, že se stále více vzdalujeme od Pece. A to jsem měla pravdu. Počala jsem plakat, zatímco můj mužskej šel dál. Nicméně udělala tu nejchytřejší věc, kterou mohl, zeptal se jednoho mladíka s horským vybavením, jak se dostaneme do Pece. Pozorovala jsem z povzdálí, jak něco hledá v mobilu a to docela dlouho a nakonec na mě můj milovaný chlap zavolal: „Lásko, vstávej, pojď, půjdeme ještě tak 45 minut dolů a dojdeme do Malé Úpy k Pomezním boudám. Tam jezdí autobus, tak snad budeme mít štěstí a pojede zrovna nějaký do Pece.“

Ulevilo se mi natolik, že jsem vstala a pomaloučku jsem došla k mému muži, který na mě trpělivě čekal. Ještě chvíli jsme mlčky stoupali a pak cesta začala konečně zprudka klesat. Dokonce jsme šli po asfaltovém povrchu. Čím, níže jsme byli, tím se mi dělalo lépe, až jsem promluvila:

„Lásko, promiň, že jsem byla nepříjemná, ale ztratit se v horách, to pro mě není dobrý.“

„No, tak už se na mě nezlob, a hlavně už se mnou mluv.“

Smířlivě jsme se objali a po cestě dolů jsem si hodně povídali. Došli jsme k Pomezním boudám, spatřili silnici a také autobusovou zastávku, kde stál autobus. Z posledních sil jsem přidala do kroku a zkoumala jízdní řád. Nerozuměla jsem těm časům. A nebyla jsme sama. Nějaká mladá slečna se tomu taky snažila porozumět. Přišel na řadu internet na mobilu.

„Paráda! Za 13 minut jede tenhle bus do Pece!“

„Tak to máme dost štěstí.“ Pravil můj muž, netuše, že jsem po tajmu v duchu požádala nebe o spolupráci. A… dočkala jsem se!

Za chvíli jsme seděli v autobusu a po 5 minutách začalo strašlivě pršet. Z nebe padaly cáry vody.

„Tedy, lásko, to jsem rád, že nás tohle nechytlo na těch hřebenech! Já měl dnes celou cestu strach, aby nepršelo.“

„Miláčku, znáš mě, já si to suchý počasí dávno objednala předem.“

„No jo, ty jsi moje čarodějka.“

„To si piš.“

Celou cestu do Pece lilo jako z konve a my to pozorovali z útrob autobusu. Dojeli jsme so Pece, oblékli si bundy, vystoupili a v tu chvíli opravdu přestalo pršet. Bylo to opravdu neuvěřitelný. Pršelo nám akorát v tom autobuse.

Šli jsme pomalu zpět k parkovišti pod lanovkou. A zde se naše cesty opět málem rozešly. Můj drahý chtěl jít vlevo směrem na Milíře a pak odbočit k Boudě máma. Já chtěla jít doprava pod lanovku, protože jsem si pamatovala, že při příjezdu nad námi projela lanovka a vlevo v kopci žádná cesta nebyla. Taky jsem si pamatovala, že za lanovkou je vpravo mostek, přes který jsme projížděli autem. Přesto jsem se nechala zviklat a šla se svým chlapem vlevo. Ovšem po pár krocích jsem se zastavila a s rozhodností sobě vlastní jsem řekla:

„Hele, jdi si vlevo, je mi to fuk, já jdu vpravo do hotelu. Sejdeme se ve wellnessu.“ Otočila jsem se a šla zpět, abych mohla jít vpravo. Uvědomila jsme si, co mi tam na těch kopcích nejvíce vadilo: spoléhala jsem se na partnera, a ne na sebe. Opět se mi ten pocit vrátil, a proto jsem se rozhodla jít vpravo - sama za sebe.

Můj muž se otočil také a šel za mnou. Po chvíli jsme prošli pod lanovkou, šli kousek rovně a já se modlila, aby ten mostek byl hned vpravo. A víte co? BYL TAM! Jakmile jsem ho spatřila, ulevilo se mi, protože to už jsem věděla, že jsme kousíček od chaty. Podívala jsem se na svého chlapa a on to nevydržel a řekl: „Miláčku, promiň, že jsem ti nevěřil a tolik Tě nahlodal. Měla jsi pravdu. Jsem rád, že jsem šel s tebou, protože už jsem utahanej jako pes a těším se s tebou do sauny a whirpoolu.“

Když jsme přicházeli kolem půl páté k hotelu, hulákal na nás číšník z minipivovaru Sněžka:

„Copak, jste nějací zdrchaní. Byli jste na Sněžce?“

„Jo a kdyby jenom tam, my byli až v Malý Úpě na Pomezkách!“ přidala jsem peprný komentář.

„Tak to jste se docela prošli. A proč jste nešli přes Obřák?“

„Protože jsme se ztratili!“

„No, zpátky se dá pohodlně jít přes Obří důl.“

„Tak to my šli nepohodlně přes hřebenovou cestu až na Jelenku a pak do té Malé Úpy.“

„Tak příště to trefíte.“

„To pevně doufám.“ Odpověděla jsem. Můj chlap raději mlčel. Věděl, že tohle je prostě můj triumf…

To jsem nevěděla, co se stane o 2,5 měsíce později…

A tak jsme našli novou cestu, kterou se dá ze Sněžky sestoupit do údolí…

Na baru jsme si dali panáka whiskey a šli si odpočinout do wellnessu.

Byl to nádherný víkend a skvělá oslava mých narozenin.

O dva dny později jsem vylovila ze schránky památeční pohlednici a připevnila jsem ji na dveře ledničky pod magnetky od dcer.

V polovině října jsme u nás slavili s mými dcerami jejich narozeniny a svátek. Slovo dalo slovo a vyplulo na povrch, že se mé dcery chystají zdolat Sněžku. Můj chlap nadšeně zvolal:

„Tak to je paráda, tak to my pojedeme s vámi, tak vás tam dovezeme. Aspoň budete mít řidiče.“

Dcery se toho pochopitelně chytly. Já zase tak moc nadšená nebyla. Představa, že opět sýpu do kopce, potím se jako v sauně a klopýtám dolů z prudkého kopce mě moc radostí nenaplňovala. Nicméně jsme si dobře uvědomovala, že se musím zachovat jako silná máma a zdolat tuhle horu po druhé v tomto roce.

Holky byly natěšené, můj partner také. Předpověď počasí byla slibná: 18 – 23°C a polojasno. Vyjeli jsme v 8 hodin ráno. Na dálnici kousek před Mladou Boleslaví jsem opět navrhovala jet přes Jičín. Opakovaně mi bylo sděleno, že cesta přes Turnov je lepší. Tak jsme zase jeli přes Turnov, kolem Semil. Tentokrát jsem se chlubila dcerám, kde jsem jezdila na kole. Slova jejich obdivu mě hřála u srdce. Kousek pod Kozákovem jsme si došli na benzínce na záchod. Bylo krásné teplé podzimní počasí. Děti byly nadšené a my taky. Na kopci v Jánských lázních jsme spatřili překrásný úkaz: Padalo žluté listí proti slunci a vypadalo to, jako by padaly k Zemi zlaté plátky. Byl to moc krásný moment, protože jsme si toho všimli všichni 4 najednou a žasli jsme taky společně. Naplňovalo mě to hlubokou radostí. Konečně jsme s dcerami opět propojená. A nejen s dcerami, ale ještě s mým super chlapem.

Dorazili jsme do Pece, našli parkovací místo a šli si dát do kavárny kafe – nutný posilující prvek před výstupem. Seděli jsme u stolu, povídali si a fotili se. Měla jsem takovou radost… že jsme všichni 4 spolu na výletě.

Vyšli jsme ven a pokračovali pod lanovku. Letmým pohledem na světelnou tabuli jsme zjistili, že lanovka na Sněžku nejede. Přečetli jsme si, že na vrcholu jsou 4°C a „vane“ tam vítr rychlostí 74km/h. Pojala jsem podezření, že tenhle výstup nebude jen tak … a měla jsem pravdu…

Šli jsme po žluté turistické cestě směrem na „Růžohorky“. Stoupali jsme vcelku rychle a bez obtíží. Občas problesklo sluníčko, ale většinu času bylo pod mrakem. V protisměru nás míjeli turisté, vypadali v pohodě, tak jsem v pohodě stoupala. Na mýtině jsme si v chalupě na Růžohorkách dali čaj, horkou polévku a teplou medovinu. Docela jsem se zdrželi, ale vlastně to bylo dobře. Na vrchol jsem stoupala v lehkých tenkých a pohodlných teniskách. Druhé boty jsem si nesla na zádech v batohu.

Zhruba 50 m pod vrcholem začalo jemně pršet a zvedal se vítr. Vylezli jsme na vrchol a hledali v mlze dcery, které šly spolu napřed. Naštěstí jsme se našli rychle a zapadli do sucha na Poštovnu. Dali jsme si opět drahý čaj a grog. Snědli jsme svačinu, i když se tam nesmí konzumovat vlastní potraviny… Byli jsme mokří, vyčerpaní, ale měli jsme dobrý pocti, že jsem nahoře. Vyfotili jsme se a povídali si. Odpočinuli jsme si, zachumlali se do všeho, co jsme si mohli na sebe navléknout a vyšli ven. Tedy nejprve mému muži ani nešly otevřít dveře, poryvy větru byly skutečně tak silné. V určitém místě jsem myslela, že mě to odfoukne do údolí. Aspoň bych to nemusela šlapat dolů, pomyslela jsem si.

Vítr nás bičoval do tváře spolu s dešťovými kapkami. Šli jsme ve dvojicích a drželi jsme se za ruce. Já s mladší dcerou a můj muž s tou mou starší dcerou. Bylo to příšerný, šli jsme ještě k tomu všemu v husté mlze, bylo vidět tak na 4 metry, dál ne. Naše boty byly velmi rychle zcela „durch“… Povídali jsme si, abychom se nekoncentrovali na to šílený počasí. A taky jsme se soustředili, abychom šli správným směrem k Obřímu dolu.

Najednou jsme spatřili žlutou chatu. Vlezli jsme dovnitř a posadili se. Postupně jsme navštívili toaletu a ohřáli si ruce v teplé vodě. Potřebovala jsem se ujistit, kudy vede cesta dolů. Nějací Poláci vedle nás měli mapu. Můj muž se s tím Polákem domlouval, že musíme jít na Luční boudu. Bylo mi to divné, Luční bouda je Bůh ví jak daleko a hlavně NAHOŘE. V Krkonoších jsem byla slovy po druhé, ale vím, že Luční bouda je NAHOŘE a já chtěla jít co nejrychleji DOLÚ, protože bylo 17 hodin!!! A brzy bude tma. A nejsem tu sama, máme tu 2 dcery, sice dospělé, ale pořád jsou to pro mě děti!!! Zírala jsem na nápis: Možnost ubytování (możliwość zakwaterowania) a pomyslela si: no v nejhorším tu přespíme… Aspoň si bude můj miláček pamatovat, že do hor se chodí S MAPOU vytištěnou na papíře a s BRÝLEMI na blízko, abychom v té mapě byli schopní číst!!!

„No, ale pořád to není ta chata, na které s chlapama vždycky jíme.“ Poznamenal můj drahý a mě opět zachvátil vztek:

„To nemyslíš vážně, že jsme se zase ztratili!!!???“

„Mami klid, jsme tady, koukni a Obří důl je tady. Je to po modré a ta cesta by měla být naproti téhle chatě. Takže nejdůležitější bude najít tu modrou turistickou značku a sejít potom dolů.“

„Ok, promiň dceruško, že jsem rozčílená, ale já už tady bloudit nechci a musíme co nejdříve dolů.“

„Jo jo, tak pojďte, půjdeme.“ Vyzvala nás všechny 4 moje skvělá dcera, která tu cestu našla na mapy.cz i bez brýlí…

Holt jsem se na ni raději spolehnula, protože nic jiného mi ani nezbývalo.

Našli jsme cestu a na jejím počátku modrou turistickou značku, a dokonce směrovku Obří důl. Trochu se mi ulevilo, ale jen trochu, protože cesta byla dost prudká a vyflastrovaná kameny s občasnými schody. Zase ty schody, ach jo. Byl čas na výměnu bot. Hrozilo, že bych sklouzla, a to přímo do toho Obřího dola… Svoje nohy s mokrými ponožkami jsem přesídlila do suchých bot s pořádnou podrážkou. Sestupovali jsme poměrně rychle avšak můj vztek neustával. Pořád jsem si v duchu mlela svou ublíženeckou písničku:

„Prý pohodlná cesta! Cha, to asi myslel tyhle kluzký kameny a schody. A to vše doplňuje osvěžující déšť a mlha, přes kterou není vidět pomalu nikam.“

Nakonec jsem vše uzavřela odpovědí na otázku mé mladší dcery:

„Mami, tak co, jak se ti jde?“

„Jediná pohodlná cesta nahoru a dolů je LANOVKOU a ta dnes nejezdila!“

Dcera pochopila vážnost situace a už se raději na nic neptala.

Moje dcery byly stále v dobré náladě. Jedna si fotila mlhu, mraky a natáčela videa, jak prší! Druhá dcera po kamenech poskakovala a pozpěvovala si. Žádná z nich nejevila známky únavy nebo otrávení ze špatného počasí. Můj přítel je v tomto podporoval a snažil se rozesmát i mě. Já na to fakt neměla náladu. Já skřípala zubama, jak mě bolela kolena.

Moje dcery vyjádřily pochyby, zda s nimi budu příště chtít jet někam na výlet do hor.

„Děcka KLIDNĚ, ale s mapou, brýlemi, za dobrého počasí a když bude lanovka v provozu!!!“

Za hodinu jsme se ocitli v údolí na asfaltové cestě. Postupně přestávalo pršet, spíš jen trochu mrholilo. Konečně ze mě spadnul všechen stres. Věděla jsem, že vyjdeme někde pod lanovkou a po levé ruce bude v kopci vidět Bouda Máma. Po další půlhodince se mé očekávání naplnilo. Za 15 minut jsme byli u auta celí zmáčení, ale šťastní, že jsme došli dolů za světla.

Zjistili jsme, že můj řemeslný chlap vozí v autě náhradní SUCHÉ oblečení. Pomohla jsem dcerám se stahováním deštěm nacucaných svršků a spodků. Ještě štěstí, že na parkovišti už téměř nikdo nebyl. Holky byly v suchu a topení v autě jelo naplno. Naše mokré kalhoty uschly během půl hodiny. Holky už spokojeně spaly za zvuků vrnících ventilátorů topení auta.

Ze mě se stala navigátorka. Tentokrát jsme jeli kolem TRUTNOVA (nepleťte si prosím TURNOV a TRUTNOV!!!) a to směrem na JIĆÍN. Můj muž konečně uznal, že tato cesta je ta jediná správná na cestu do i z Krkonoš. Hurá… Bože, tolik jsme se najezdila do Mladých Buků za kamarádkou, a přesto mi nebylo věřeno, že se musí jet na Jičín a pak na Trutnov = Trůtáč.

Dovezli jsme dcery domů za jejich otcem a my pokračovali o pár kilometrů pod kopec, abychom byli taky konečně doma - v suchu a teple. Horká sprcha nám hodně pomohla. Nakonec jsem si sedla k počítači a na mapách hledala tu opravdu pohodlnou cestu za Sněžky dolů. Nakonec se ukázalo, že to je cesta po hřebenech směrem k Luční boudě. Ovšem v tomhle šíleném počasí by byla kravina jít po hřebenech. Zvolili jsme tu nejlepší a nejkratší cestu dolů do Pece. Ještě, že jsem si pamatovala heslo: Obří důl… o kterém mluvil před pár měsíci ten číšník z Boudy Máma.

Až příště půjdeme zase na Sněžku, tak si nejprve pořádně zjistíme, jaké je na Sněžce počasí. Já se nahoru asi vyvezu lanovkou, v klidu si vyfotím nádherná panoramata a pak konečně půjdeme spolu tou opravdu pohodlnou cestou přes Luční boudu. A hlavně si sebou vezmeme tištěnou mapu a brýle, abychom to nemuseli potřebovat.

PS1: K Vánocům jsem darovala svému příteli speciální dárek: tištěnou mapu Krkonoš a kompas, aby neztratil se mnou směr.

PS2: Děkuji svým dcerám, že ani na chvíli neztratily dobrou náladu a za tohle bezva dobrodružství nám upřímně poděkovaly. Myslím, že na to budeme dlouho vzpomínat a když se při rodinné sešlosti řekne „Sněžka“ tak jisto jistě někdo vybalí tuhle historku: SněžKA2 Aneb není vrchol jako VRCHOL.