Rodinné hlášky - táta Pavel

Jako prvorozená dcera jsem získala jméno po tátovi - Pavla. Máma si totiž přála kluka. O 2,5 roku později se jí narodil syn Petr a máma prý prohlásila památnou větu: „Tak to je skvělý pane doktore, to už sem nebudu muset!“

Můj táta byl zřejmě nejvtipnější člověk z rodiny. Ovládal specifický ironický humor, který máma neměla zrovna v oblibě. Nejspíš jsem tuhle ironizační schopnost získala po taťkovi, občas se směji v nevhodnou dobu, protože mi určité situace přijdou k smíchu nebo má fantazie vykreslí divotvorné pozadí pro scény, které jsou v mém „nitrosvětě“ komické.

Táta byl estét. Nelíbilo se mu, aby na WC byla na stěně k obdivování nádržka na vodu, a tak ji celou zakryl bílou vestavěnou stěnou. Táta byl inženýr a vymyslel důmyslný splachovací mechanismus, který zakončil dřevěným kolečkem, které bylo veliké tak akorát, aby se vešlo do dlaně. Vedle červeného kolečka byl nalepený nápis:

„Táhni k sobě!“

A tak hosté našeho na tehdejší dobu luxusního bytu odcházeli z toalety rozesmátí. Mámě se to moc nelíbilo, neměla ráda „dvojsmysly“. Horší bylo, když se po 20 letech mechanismus zaseknul. To už s námi táta nebydlel. Chudák máma musela celou stěnu demontovat a povolávat posily, aby opravili „tátův výmysl“, jak s oblibou říkávala.

Po rozvodu rodičů jsem se s tátou začala vídat až v dospělosti. Prvním impulsem bylo moje svatební oznámení, které jsme mu poslala více méně ze slušnosti. Potkali jsme se po 12 letech. Táta mi přinesl kytici světle růžových růží a povečeřeli jsme spolu v Praze 6 v tehdejší restauraci s názvem Horoskop. Pamatuji si, že jsem měla jako předkrm tzv. kalifornskou broskev plněnou kuřecím salátem, moc mi to chutnalo, a tak jsem ji pak dlouhá léta podávala jako předkrm u štědrovečerní večeře. Vlastně jsem si tak připomínala naše první setkání s tátou po tak dlouhé době.

Při večeři jsme si s tátou povídali a povídali a já měla pocit, že jsme si spolu viděli naposledy včera. Bylo to pro mě něco naprosto nečekaného, vše plynulo tak hladce a přirozeně. A pak se mě táta zeptal:

„A nechceš si to ještě rozmyslet, než si toho chlapa uvážeš na krk?“

Dost mě ta otázka pobavila a musím uznat, že to taťka tenkrát vystihnul. Nebylo jednoduché se „toho chlapa“ o rok později zbavit…

Postupem času jsem začala s tátou a jeho druhou rodinou trávit více a více času nejen v Praze, ale především na chalupě kousek od Slaného. Téměř každý víkend jsem „jezdila na chatu s našima“. Byl to pro mě naprosto nový pocit. Především se mi líbilo „mít celou rodinu“. Tímto se mojí mámě omlouvám, že jsem jí vždy říkala jen určitou verzi pravdy o tom, kde zrovna trávím svůj volný čas. Avšak „rodinný život“ mě zcela pohltil. Nějak jsme měli s tátou pocit, že musíme dohnat všechny ty roky, co jsme spolu nemohli být…

Rádi jsme všichni chodili na pouť do Třebíze na přelomu května a června. Nejvíce jsem si oblíbila staročeskou mechanickou střelnici. Pamatuji si, že v dětství jsme s mámou chodili „na Matěje“ a máma nám vždy vystřílela na pouti růže, angličáky a další hračky. Mamka měla skvělou „mušku“, aby ne, prý v mládí střílela ze vzduchovky ve sportovním oddíle. Moc mě bavilo střílet na terče právě v té mechanické střelnici. Když se člověk trefil do terče, začal třeba běžet zajíc, kovář mlátil kladivem o kovadlinu nebo flašinetář spustil svoji ohranou písničku. Ovšem největším uměním bylo střílet na zrcátka uchycená k paprskům slunce. Sluníčko se otáčelo a člověk musel trefit zrcátko, pak dostal největší odměnu. Máma ta zrcátka trefovala… Já se těším, že si letos vyhlídnu, kdy je v Třebízi pouť a zase si zkusím zastřílet. Každopádně jsem rok, co rok vystřílela několik papírových růží, které jsme na chalupě strčili do džbánu a za rok na to jsme staré růže nahradili novými. Byla to taková naše tradice…

Na chalupu jsem vždy „vláčela“ několik knih, které jsem měla zrovna rozečtené. Podle chuti jsme zvolila tu, na kterou jsem měla náladu, zabořila se do starého látkového lehátka a četla klidně i více hodin po sobě jdoucích.

K večeru jsme vždy otevřeli nějakou tu lahvinku vína. Když jsme se jeden rok rozhodli trávit všichni společně dovolenou na chatě, přivezla jsem celý karton (6 lahví), které jsem pečlivě vybrala ve vinotéce.

Moje sestra tehdy prohlásila památnou větu: „Á přijel vinný sklep!“

Vyprskli jsme tehdy s tátou smíchy. Dodnes, když nesu karton vína, vzpomenu si na ségřinu extra výstižnou poznámku.

S tátou jsme debatovali dlouho do noci o práci a pozorovali jsme často hvězdy. Táta sice vystudoval ČVUT obor elektrotechniky s červeným diplomem, ale nakonec založil s kamarádem firmu, ve které se zabýval reklamou. Vytvářel a instaloval nápisy na automobily. S pomocí speciální frézy vyřezávali nápisy pro světelnou reklamu. A bylo toho ještě více, než jeho obchodní partner náhle zemřel. To tátu zaskočilo a v podstatě zastavilo. Nakonec těsně před důchodem rozprodával z firmy zařízení a nábytek. Myslím, že k jeho dřívějšímu odchodu do nebe přispěl právě pocit, že musel „zavřít firmu“.

Tehdy mi nabízel, abych si vzala plotr a pokračovala z domova alespoň v něčem, ale já neměla zájem. O této sekci polygrafie jsem věděla jen okrajově. Je ironií osudu, že jsem se to všechno o 15 let později 2 roky učila u svého tehdejšího zaměstnavatele. Občas jsem si říkala, že je to možná „odplata“ za mé „nafrněné“ odmítnutí spolupráce s tátou.

Táta měl jedno velké přání, aby mu někdo daroval lehátko, na kterém bude ležet v noci a pozorovat hvězdy. Ten sen mu někdo splnil o jeho 60. narozeninách a opravdu občas v létě na tom lehátku vyspával pod širým nebem.

Chalupu bylo třeba neustále „opravovat“ = rekonstruovat k obrazu rodiny, aby zde bylo kupříkladu splachovací WC, koupelna a normální kuchyně. Táta byl manuálně zručný, jeho táta mu jezdil občas pomáhat, a především ho leccos ze zedničiny a klempířiny naučil.

Pamatuji si, že táta se svou ženou „řešili“, jaký mají zvolit druh nových okapů. Nakonec padla volba na plastovou variantu. Nikdy nezapomenu ten pohled, jak tátova žena Eva stojí na vrcholu sloupku u vrat, v ruce drží PET-lahev plnou vody a lije vodu do okapu. Táta stál na žebříku u opačného konce okapu, který podpíral a nastavoval úhel náklonu:

„Evko dobrý, už to mám, teče to dolů!“

Kam by tak ta voda asi tekla?

Ségra ucedila mezi zuby: „Voda teče vždycky dolů, pokud to není vřídlo!“

Vždycky, když táta dokončil nějakou etapu rekonstrukce domu na venkově posteskl si:

„No úděl amatéra je ten, že když už se něco naučí, tak už tu činnost jen tak nezopakuje, má prostě hotovo.“

Během letních prázdnin jsme jezdili všichni „na Turnerku“. Když jsem jela s tátou poprvé, přijela jsem k nim do bytu s kufrem na kolečkách. Táta se ve dveřích rozchechtal a zeptal se mě:

„A jak chceš s tímhle kufrem jet 2 km lesní cestou k chatě na samotě u řeky Vydry?“

„Tos mi neřek! Takže si mám zabalit do krosny?“

„Bylo by to lepší.“

Otočila jsem se, odjela domů, vše vybalila, zabalila do staré krosny a vrátila se k tátovi do bytu.

Užívali jsme si několik let 1 týden dovolené na Šumavě, a to v době mých narozenin. Milovala jsem turistické výpravy po šumavských kopcích, loukách a roklinách. Ségra říkala:

„Vy dva chodíte od piva k pivu!“

No, pro mě a tátu to byla v tom vedru a při tom fyzickém výkonu velká motivace.

Další jeho hláška byla: „Dáme si decko!“ „Decka“ vína byla nezbytným doplňkem k povídání po večeři. A když se stala nějaká mimořádná událost, tišilo decko bolest nebo jitřilo radost. Ovšem když se táta dozvěděl, že bude mít první vnouče, přičemž jeho otec není zcela znám, přešel na něco ostřejšího a telefonicky mi sdělil:

„Pájo, neboj budeš mít zdravý dítě, vypil jsem na jeho počest včera večer flašku burbonu.“

Poté, co jsem tátovi sdělila, že se raději chci stát svobodnou matkou než poňoukat otce dítěte k zodpovědnosti, položil mi zásadní otázku:

„A co řekneš tomu dítěti, až se zeptá na svého otce? Že si nevěděla, co děláš?“

Raději jsem se rozhodla zodpovědně otce určit. A trefila jsem to správně, jak se po létech ukázalo. Ovšem především jsem se starala o to, abych dceři našla takového tatínka, který s námi bud chtít žít. A to se také podařilo.

Když byl tátovo první vnučce Kateřině jeden rok, neváhal pokleknout na kolena a vozit ji na zádech po kuchyni v obleku.

Když děda Pája spatřil, že masíruji dceři chodidla se záměrem zmírnit bolesti jejího bříška, pravil: „Dávej bacha, ať nemá to dítě plochý nohy!“ Asi jsem to s těmi masážemi přehnala, protože Kačka má trochu plochá chodidla…

Druhá vnučka Míša se narodila v den tátovo narozenin 8.3. Děda byl moc potěšený a hrdý. Každým rokem, když slavíme Míši narozeniny, vzpomínáme všichni i na dědu.

Táta miloval dárkové koše plné nejrůznějších dobrot. S oblibou při jejich přebírání zvolal:

„Á humanitární balíček!“

Rádi jsme popíjeli kávičku. Jednou na tátu „šajnilo“ zapadající slunce tak silně, že táta na své přísedící kolem konferenčního stolku neviděl. Vyskočil z křesílka a počal hledat sluneční brýle. Než je našel, podařilo se mu v šuplíku najít lyžařské brýle s tmavšími skly, tak si je nasadil na hlavu a popíjel kávu dál. Já ho tehdy vyfotila. Moc jsme se nasmáli. Tu fotku mám dodnes v rámečku.

Jeden víkend jsme byli s tátou na chalupě sami dva. Já tátovi vařila, pekla a odpočívala jsem. Táta mezitím „nahazoval“ omítku v budoucí kuchyni. O pauzách jsme si hodně povídali. V neděli v podvečer jsme každý odjeli svým autem zpět do Prahy. Byl krásný západ slunce, slunce bylo nádherně zlatavé. Jeli jsme s tátou po silnici ze Slaného za sebou. Já tátu pak předjížděla, podívala se na něj, zamávala mu a předjela ho. Táta se na mě usmál a zamával mi zpět. V tu chvíli jsem cítila, že kdyby se stalo něco se mnou nebo s ním, stihli jsme si na Zemi říci to důležité. Byl to nesmírně intenzivní okamžik, který si dodnes vybavuji. Zvláštní pocit klidu a smíření.

Táta mě měl rád takovou, jaká jsem, prostě to byla láska bez podmínek.

Pro vnučky to byl děda Pája. Mladší vnučka Míša si jeho přítomnost bohužel moc neužila.

Bylo nesmírně těžké se s ním postupně loučit, když byl vážně nemocný. A ještě těžší bylo pochopit, že s jeho smrtí jsem ztratila i kontakt se sestrou Šárkou. Nějak se to celé zamotalo do klubíčka ublíženosti v rámci majetkového vyrovnání… Ach jo …