Rodinné hlášky - máma a Miloš

Přijměte prosím pozvání do útrob rodiny, ve které jsem vyrůstala. Zvěčňuji tyto příběhy především pro své dcery, protože si nejsem zcela jistá, že jsem jim všechno povyprávěla.

Moje máma je cholerik. Když jsme byli s bratrem malí a mámu „to chytlo“, dokázala se pěkně hlasitě rozparádit, povětšinou kvůli úklidu nebo špatným známkám. Když byla takhle jednou v „tažení“, zakřičela na nás:

„Vy jste takoví, trotlové, to snad není ani možný!“

Tehdy jsme s bráchou slyšeli tento výrok vůbec poprvé, nevím proč, ale prostě nás to rozesmálo. Smích přešel v zajíkavý chechot a v tomto stavu jsem mámě položila otázku:

„Cože jsme? Trotlové? Mami, co to jako je? Ha ha!“

Význam slova jsme se nedozvěděli, protože máma se už smála s námi. A bylo po kázání …

V 80. letech 20. století byl internet v plenkách a výkladový slovník pro hovorová slova a vulgarismy nám v domácí knihovně chyběl. Tak jako tak jsme věděli, že je to nadávka, ale moc pěkná… Teprve o pár let později jsem se při studiu němčiny dozvěděla pravý význam tohoto slova: blbec, idiot, kretén, hlupák, trouba apod.

Když byly bráchovi 3 roky, stále téměř nemluvil, asi se mu nechtělo. Máma z toho byla zoufalá, a tak pilně docházela se svým synem na logopedii. Jednou jsem za mámou přiběhla, abych jí radostně oznámila toto: „Mami, mami, Petr už umí říct vitamín B!“

„Peťulko, řekni vitamín B.“

A bráška odpověděl: „Bé!“

Dnes je z něj lékař, hovoří plynule dvěma světovými jazyky a žije v Anglii. Vyjadřovat se tedy rozhodně umí… Jako dítě prostě nikam nespěchal.

V 36 letech máma prodělala operaci páteře, vyhřezla jí ploténka a my s bratrem osiřeli ve velikém bytě se zahradou. Ze dne na den jsem se musela postupně učit vařit, ovládat pračku, věšet prádlo, žehlit, uklízet a taky se i učit do školy. A o víkendu jsme s bratrem trávili čas péčí o zahradu. Bylo mi tehdy 14 let… Pravidelně k nám docházel mámin přítel Miloš, který dohlížel na náš vývoj bez matky… Vždycky přinesl veliký nákup a začal vařit podle „Vrabce“ (Vilém Vrabec - autor kuchařky). Když už byl pokrm skoro hotový, byla jsem přizvána ke schválení chutě:

„Pavlíno, pojď to koštnout. Co ty na to?“

„Miloši, je to dobrý.“

„No, Krůto, ty nejsi až tak směrodatná, uvidíme, co na to řekne Slimák.“

Já byla pro Miloše Krůta a brácha Slimák. Jako děti jsme z těch přezdívek měli opravdu srandu. S Milošem byla vůbec dost legrace. Miloval hodně šťávy z vypečeného kuřete. Jednou jí tam chtěl mít opravdu hodně, tak do pekáče přilil více vody a přidal další máslo, aby to „šmakovalo“. Jenže kuře bylo spíše vařený než pečený. Moc nám se Slimákem nechutnalo, tak zůstalo v troubě o samotě. Když to Miloš odhalil, napsal nám bezva vzkaz, který umístil na sporák:

„Děcka, snězte toho fťáka!“

Tak jsme to kuře dojedli a nechali jsme mu v lednici tu šťávu, která mezitím ztuhla a hezky zrosolovatěla. Miloš přišel večer, vzal mísu se ztuhlou šťávou, ukrojil si chleba a tím chlebem nabíral ten kuřecí rosol a byl blažený, když pomalu přežvykoval sousta kuřecího výpeku v puse. Moje štěstí je, že když upeču kuře, tak ten rosolovitý výpek nikdo nechce. A tak si druhý den vezmu pekáč s výpekem, ukrojím si chleba a pochutnávám si na té bezva dobrotě. Jo a taky vždy vzpomínám na Miloše…

Při vaření si Miloš zpíval operní árie, měl nádherný hluboký hlas a byl všeobecně širokospektrálně vzdělaný. Při procházkách Prahou nám vyprávěl nejrůznější příběhy o kostelech a dalších zajímavých stavbách, které jsme míjeli. Jeho znalosti z evropské historie byly obdivuhodné. Dost mi pomáhal s učením dějepisu a názvy kostelů mě naučil on. Jinak byl povoláním konstruktér na „matfizu“ MFF UK.

S Milošem byla prostě legrace, ovšem bylo třeba dodržovat jistá pravidla. Kupříkladu bylo nutné vrátit se večer z kina včas. Jednou jsem se opozdila o 30 minut. Miloš na mě po příchodu doslova vrčel, jako starý pes:

„V kolik jsi měla být doma?“

„V osum.“

„A kolik je teď?“

„Půl devátý. Miloši promiň, my se zapomněli na lavičce v parku.“

Naštěstí měl Miloš pochopení pro mou první lásku a pravil důrazně:

„Víš jakej jsem o tebe měl strach, kde jsi? Sedni si, a všechno to sněz, suším to tady v troubě už půl hodiny.“

Dostala jsem za trest mega porci brambor, špenátu a 2 sázených vajec. Bylo to výborné, ale jak jsem byla zamilovaná, tak jsem nějak neměla hlad… Večeři jsme do sebe doslova „natlačila“ a šla spát. Už jsem si nikdy nedovolila přijít později, protože jsem pochopila, že Miloš věděl, že domů musím chodit přes tmavý park, což nebylo zrovna nejbezpečnější místo na večerní procházky.

Miloš nám pomáhal se zahradou. Dokonce nechal vyrobit na míru několik „pícháků“ na odstraňování pampelišek z trávníku. Nástroj se podobal dlátu bez té abrazivní části. Klečeli jsme na trávě a „vypichovali“ pampelišky i s kořeny. Taky jsme sbírali „kouličky“ pampelišek. A v obrovském jahodišti jsme tímto „píchákem“ likvidovali bodláky. Tehdy ještě neexistovala černá netkaná textilie ani herbicidní postřiky na plevel, vše jsme museli odstraňovat ručně. Když se máma vrátila z nemocnice, měla radost, jak zahrada vzkvétá.

Po mnoha letech soužití, jsem počala Miloše představovat jako „Skorootec“. Jemu se to moc líbilo, vídali jsme se i poté, co se s mámou rozešli, a on mě na oplátku představoval svým kolegům v práci jako „Skorodceru“. Pravdou je, že „komolení“ slov jsem se asi naučila od něj. On vymýšlel novotvary neustále, ale bohužel si je už moc nepamatuji… avšak pokračuji v tom, co mě vlastně naučil…

Miloš stál také za výběrem oboru polygrafie, který jsem léta studovala. On miloval vůni tiskových barev a šelestění strojů v tiskárně… Tuhle zálibu jsme po něm opravdu „podědila“. Máma ze mě chtěla mít učitelku, ale já se již v mládí necítila být natolik trpělivá, abych zvládla učit „bandu“ dětí ve školních lavicích… Bůh má smysl pro humor, co neCHCEŠ, to Ti stejně dopřeje… Ve věku 27 let jsem učila 2 roky technologii tisku puberťáky ve věku 18 – 20 let… A bylo to tedy opravdu sakra veliká životní zkušenost… Říkala jsem tomu: „Jdu na hady“. Hadů se spíše bojím, tudíž jsem se naučila s tímto strachem pracovat natolik, až jsem si to učení těch děcek oblíbila…

Maminka Miloše říkala mojí mámě „paní Meruňková“. Na zahradě za domem jsme totiž měli několik meruňkových stromů, které plodily kvanta výborných meruněk. Máma je rozdávala všude možně, protože koláčů s meruňkami, knedlíků, marmelád a kompotů jsme doma měli „habakuk“. Tudíž Miloš byl pravidelně obdarováván čerstvými oranžovými plody, které nosil své mamince domů.

Máma s Milošem se měli dost rádi a to hodně let. Miloš byl jediný člověk, který mámu dokázal usměrnit, uklidnit a kterého máma opravdu respektovala… Bohužel se jejich cesty po čase rozešly. S Milošem jsem se vídala i poté, a to až do jeho odchodu do „leteckého nebe“. Miloš byl totiž vášnivým plachtařem, a víkendy trávil často na letišti, aby si mohl užívat lehkosti bytí. Vznášel se nad Zemí v bezmotorovém letadle.