Rodinné hlášky – máma a brácha

Snad v každé rodině se tradují nejrůznější „hlášky“, kterými se jejich členové „proslavili“. Nechť mé dcery mají památku na babičku a strejdu…

Moje máma výborně vařila a pekla. Dnes už bohužel vyšla ze cviku, ale když jsme byli malí, tak nám vyvářela samé dobroty – značka - Zdravě chutně a hospodárně – to je název kuchařky, ze které máma čerpala inspiraci. Já to po ní později převzala a učila se z této kuchařské knihy především postupy, jak na to… Musím podotknout, že tato kniha mi dala základy vaření i pečení.

Vyvářelo se především o víkendu a to tak, aby dost zbylo i na teplé večeře v týdnu. Dodržovali jsme společnou večeři, přičemž u stolu se probralo dění celého dne. Měla jsem to moc ráda a v tomto zvyku jsem pak později ve své rodině pokračovala.

Když máma dojedla a jídlo jí obzvláště chutnalo, složila způsobně na prázdný talíř příbor a pravila: „To jsem si pochutnala.“. My s bratrem vždy čekali, zda to zase řekne, a ona to opravdu řekla. Smáli jsme se tomu, bedlivě ji po jídle pozorovali a čekali, až se nadechne a spustí … a občas jsme to řekli s ní. Byla to zábava. A máma to říká dodnes… Akorát my u toho s bratrem povětšinou nejsme.

Po operaci páteře se máma musela naučit dělat vše postupně, aby dokázala zvládnout větší „úkol“. S oblibou říká dodnes: „Udělám to kousek po kousku.“ Kolikrát mi to lezlo na nervy, ale dnes už to chápu. Během rekonvalescence po operaci mé pupeční kýly jsem také dělala vše na etapy = kousek po kousku. Často jsem na krátkou dobu odpočívala a pak šla opět něco dělat. Výborně na to fungují reklamy v televizi… jakmile se objevila reklama, šla jsem udělat ten další potřebný kousek.

Každou neděli po obědě jsme měli takovou speciální tradici – poslouchali jsme pohádku v českém rozhlase. Zasunuli jsme židle ke stolu v jídelně a lehli si na zem na koberec kolem stolu. Ležení na tvrdé podlaze mámě dělalo dobře, odpočinula si a téměř vždycky usnula. Když se probudila ke konci pohádky, ptala se: „Tak jaký to bylo? Já to nějak zaspala.“ A my jí s bráchou vyprávěli obsah pohádky. Občas jsme si takto šli lehnout do obývacího pokoje na gauč. Máma ale vždy dávala přednost té tvrdé podlaze.

Můj brácha nejedl, a dodnes téměř nejí ovoce, takže když máma pekla nějaký koláč, byl z poloviny bez ovoce a jen s drobenkou a druhá polovina byla „v plné výbavě“ s ovocem. Petr měl prostě vždy něco extra. Jedl akorát jahodovou marmeládu bez kousků ovoce. Když byly k obědu jahodové knedlíky, máma Petra raději krmila. Rozřízla jahodový knedlík napůl, zasypala ho tvrdým tvarohem s cukrem a bráchovi kroužila lžicí u pusy se slovy: „Péťo, tak si vezmi, je tam jahodová marmeláda!“ A brácha jí to „sežral“ i s navijákem. Ovšem když už byl větší, tak na to přišel a knedlíky s jahodami už nejedl.

Obdobně bratr odmítal jíst i zeleninu. Máma musela krájet cibulku hodně najemno a pořádně ji osmažit a v jídle dobře povařit, aby ji bratr neextrahoval z omáčky ven. Propašovat bráchovi ovoce a zeleninu do stravy byl skutečně nelehký úkol a chtělo to využít kreativní myšlení.

Vlastně teď jsem si vzpomněla, že když byly v zimě ke koupi banány, připravovala nám máma z mléka banánový koktejl v mixéru. To byl skutečně jeden z mála způsobů, jak podat bratrovi ovoce.

Bratr miluje sladké, když nebylo napečeno, tak máma říkala: „Petře vezmi si chleba s máslem a medem a ty Pavlo si na ten chleba namaž marmeládu.“ Domácích marmelád jsme měli opravdu hodně, ale med byl považován za „úzkoprofilové zboží“ – tak se tehdy říkalo čemukoliv, co nebylo běžně k dostání v obchodech.

Jinak máma pekla nejrůznější bábovky a koláče asi tak 3x týdně. Neměli jsme tolik peněz, abychom mohli věčně kupovat sušenky nebo cokoliv sladkého, tak „se peklo“. Recept na šlehačkovou bábovku je skutečné rodinné stříbro. Ani nevím, odkud ho máma získala, nejspíš od někoho z práce. Tento recept používá již třetí generace – mé dcery – patří k jejich top oblíbeným. Těsto je vláčné a recept zcela jednoduchý… dokonce i můj bratr si ho pamatuje a občas si ji sám upeče…

Takže další hláška u nás doma byla často kladená otázka především ze strany mého bratra: „Máme něco šadkýho?“ Takto to zašišlal, když byl ještě malý…

Ovšem největší kvíz byl jeho název pro zmrzlinu, říkal jí: „MAMLÍZNA“. Mnoho let jsme jezdili ještě s tátou na dovolenou do Lázní Libverda a tam byla cukrárna, kam se téměř denně chodilo právě na „mamlíznu“.

Máma byla ženská, kterou muži označují slovem „štramanda“. Vždy se krásně oblékala. Dokonce jsme s ní jezdili na zkoušky ke švadleně. Skutečně si nechávala šít kostýmky na míru i za „totáče“. Po rozvodu svoji potřebu pěkného oblečení uspokojila tak, že si šaty šila sama. Byla moc šikovná a pečlivá. Když jsem šla do tanečních, ušila mi několik šatů zcela sama. Moc jsem si přála dlouhé růžové splývavé šaty, přes které bude bílá krajka a ta růžová barva bude v té krajce jemně prosvítat. Máma to pojala velmi kreativně. Měla v zásobě hodně růžové sypkoviny na polštáře, z toho ušila ten spodní růžový díl. Pro horní díl koupila ve výprodeji záclonu, vše pořádně nařasila a já měla nádherné šaty na ples.

Zdá se, že „šicí geny“ po ní zdědila má mladší dcera Míša, která přešívá oblečení, které si koupí v „sekáči“, na něco zcela jiného. Kupříkladu šije z takových materiálů krásné a praktické kabelky.

A když jsme u toho šití, vzpomněla jsem si, že mi máma nosila z laboratoře bílé bavlněné košile a kalhoty, které se na boku zapínaly na nitěné knoflíky. Koupila jsem si v drogerii barvy na látku a v největším hrnci jsme kalhoty barvili do nejrůznějších odstínů. Nejraději jsem měla sytě žluté. Prát se však musely v ruce a s octem, ta barva byla bohužel dost nestabilní.

Dodnes se máma umí hezky obléknout. Pamatuji si, že jsme jednou jeli z tanečních metrem a stoupali jsme vzhůru na eskalátoru. Naproti nám jeli dolů nějací mladíčci a dělali na nás „cukrbliky“. Když nás minuli, ozvalo se za námi: „Ty vole, to byla její matka!“ Podívali jsme se s mámou po sobě a smáli se. Já byla každopádně hrdá, že mám tak krásnou mámu, kterou si kluci pletou s mojí kamarádkou. A máma nepozbyla svého šarmu ani dnes, i když už jí „táhne“ na osmdesátku.