Rodinné hlášky - Majstříček a babička Věrka

Po dědovi a babičce z tátovo strany mi zbylo pár starých fotografií a vzpomínky, jinak nic… Je to zvláštní, že z jejich života mi zbylo tak málo… Co zbyde po mě? Alespoň ty zveřejněné vzpomínky na skvělé prarodiče…

Můj táta měl pozoruhodně šikovného tatínka, kterému v rodině neřekl nikdo jinak než „Majstříček“. Děda byl velice zručný, uměl několik řemesel, nejvíce však klempířinu. Díky jeho šikovnosti vznikla jeho přezdívka „Majstr“ odvozená z německého ekvivalentu der Meister (mistr). Každý z rodiny si ho zval na stavbu čehokoliv.

Vlastně ani nevím, čím se děda vyučil. Zato vím, že babička Věrka byla vyučená kuchařka. Babička byla moc hodná a vždy všem podstrojovala. Pro mého bratra měla schovanou vždy sklenici s medem, který mu namazala na chleba s máslem. Bráchovi říkala „medový mužíček“. Faktem je, že brácha dodnes miluje sladké…

Babička jako profesionální kuchařka výborně vařila i doma. Naučila mě jíst například mozeček (ne ten květákový … i když ten vlastně také…). K masu často podávala mrkev s hráškem dušenou na másle. Už tehdy mě zajímalo, proč je ta zelenina taková nasládlá. Babička mě zasvětila: „No, musíš tam dát hodně másla a pomalounku zeleninu dusit.“ Dodnes takto zeleninu připravuji a do polévky ji vždy chvíli osmahnu na másle.

Babička Věrka mě naučila jednu pro život důležitou věc: dát si po obědě „dvacet“. Jakmile se dojedlo, babička sklidila nádobí, umyla ho v horké vodě ve škopku a pak jsme jí ho pomohli utřít a uklidit. Byl čas na odpočinek. Babička si lehnula na gauč a během chvilky usnula a pěkně pochrupovala, někdy více, někdy méně. My děti jsme si našly také místo k ležení a nechali jsme babičku odpočívat. Když se babička vzbudila ptala se:

„Nechrápala jsem?“

A my jí vždy zvěstovali, jak moc chrápala nebo ne:

„Babi dnes jsi řezala celou fůru dříví viď?“

„Babi dobrý, předla jsi jako kočka.“

„Babi, dneska nic moc, ale občas jsi se nastartovala jako motorová pila.“

Měli jsme právo si z babičky „utahovat“, jí to nevadilo, hezky jsme se tomu společně zasmáli.

Když byly moje dcery malinké a byla jsem s nimi doma na mateřské „dovolené“, učila jsem je to samé: po obědě jsme si šli odpočinout a já vždy na chvíli usnula. O víkendu nebo o dovolené tak činím dodnes. Mým snem je mít v kanceláři gauč, kde se po obědě na 20 minut natáhnu a nikdo mě nebude rušit.

Bohužel se mi nevybavují další zážitky s babičkou, protože dost brzy onemocněla a ležela dlouho v nemocnici. Jednou jsem jí tam poslala obrázek chlapce a holčičky, jak si hází míčem, pamatuji si, že mraky na obloze měly oči a nos, stejně jako sluníčko v rohu obrázku. Trsy trávy měly také veselou tvář. Chtěla jsem babičku povzbudit. Když se mi obrázek vrátil zpět, věděla jsem, že už ji neuvidím. Nejvíc smutný z toho byl děda. Tenkrát byl Majstr v truchlení, plakal, když babička umřela, a vydrželo mu to ještě několik měsíců po tom. Osaměl. Všichni jsme mu nějak chtěli dělat společnost, takže každé léto jsme s dědou trávili 1 celý měsíc na chatě v Mnichovicích. Majstříček se stal pečovatelem o 4 vnoučata. Kromě mě a bráchy s námi léto trávil i bratranec a sestřenice.

Děda na rozdíl od babičky vařit vůbec neuměl, tak jsme každé poledne chodili do města do hospody. K večeři jsme měli něco studeného. Když jsme do restaurace přišli pozdě, zbyla na nás akorát tlačenka s cibulí a okoralým chlebem. Po této zkušenosti jsme raději dědu hlídali, abychom šli na oběd včas.

S Majstříčkem jsme chodili „do Prioru“. Už asi tušíte, že to nebyl obchodní dům… Byla to místní skládka, kam lidé vyhazovali nepotřebné věci. Navštěvovali jsme tohle báječné místo moc rádi, protože jsme tam vždy našli něco inspirativního. Brácha kupříkladu našel pěkný lovecký nůž, jehož rukojeť byla z pravého paroží. Nedávno jsem doma našla fotku, jak brácha tento nůž zapíchnul do dřevěného stolu na chatě a šíleně se u toho šklebí. Jednou jsme našli pokojíček pro panenky, který byl opravdu dost rozměrný. Jednalo se vlastně o 2 pokoje o rozměrech ca. 50 x 50 cm. V každém pokoji byla 2 otvírací okénka. Děda neváhal, ukázal úlovek našemu tátovi a ten vnitřek pokojíčků vytapetoval a v tehdejší DDR zakoupil maličkatý nábyteček. V kuchyňce byly ve skříňkách malinké hrnečky a podšálky v modré a zelené barvě. Kuchyňská sada obsahovala i pánvičky, kastroly, hrnce, příbory, hluboké a mělké talíře a pochopitelně i konvici. Do šálku bych dnes strčila akorát prst, jak byly maličké. Jelikož byl táta vystudovaný elektrotechnik, zakoupil i několik svítidel a zapojil je do elektrického obvodu, který poháněla 1 plochá baterka. Jednou o Vánocích jsme čekali, až budeme moci do obýváku ke stromečku pro dárky. Pamatuji si, že za sklem ohromných obývákových dveří zářilo nějak více světýlek než jen kolem siluety stromečku. Otevřeli jsme dveře a užasli nad nádherným svítícím domečkem pro panenky. Hráli jsme si s ním mnoho let, přidávali panenky, „igráčky“ a přistavili jsme dokonce i patro. V patře jsme vystavěli zdi a veškeré vybavení ze stavebnice SEVA. Do jednoho okénka jsme vložili alobal, který imitoval zrcadlo v koupelně. Na tohle společné hraní s bráchou a domečkem opravdu ráda vzpomínám. Domeček byl putovní a byl předán mým dcerám, které si s ním hrály také mnoho let. Bohužel však některé zařízení dosti poničily. Pevně věřím, že jejich vnoučatům dám domeček do pořádku já a předám jim ho v novém lesku… pro další generaci…

Když jsme chodili „do Prioru“, míjeli jsme bramborové pole. Jednou děda povídá:

„Děcka, pojďte vytrhat trochu brambor, uděláme si je k obědu na loupačku s tvarohem a máslem.“

A tak jsme pod dědovým dohledem kradli na poli brambory pro naši osobní potřebu, což se pochopitelně nesmělo. Byla to švanda, strkali jsme je do tašky, kterou měl Majstříček „náhodou“ sebou. Děda nás v kradení popoháněl: „Honem, honem, šupito presto, ať už jsou ty brambory v hrnci.“ Smáli jsme se a společně s dědou vyhrabávali ze země ten bramborový dar, který jsme měli skutečně k obědu. Byly vynikající.

Víte, kdy sníte nejvíce másla? Když jíte brambory na loupačku… Říkával můj táta… Vždy si na to při jejich konzumaci vzpomenu…

Jednou jsme zase „nestíhali“ odejít včas na oběd, a tak děda vyhrabal z mrazícího boxu v lednici pytel hranolek a připravoval je na pánvi. Jenže je nějak moc míchal, dal tam asi málo oleje, takže hranolky akorát roztály a vznikla z nich taková podivná bramborová „kejda“. Nechtěli jsme dědu zklamat, a tak jsme to nějak snědli. Dorazili jsme se chlebem s máslem a medem… klasika, toho bylo vždy dost…

Na chatě jsme se rozhodně nenudili. Hráli jsme dost často ping pong. Nejraději jsme měli tzv. „obíhačku“. Jeden z nás vždy na pár kol nehrál, aby sbíral míčky, které jsme stříleli záměrně všude možně. Největší sranda totiž byla pozorovat, jak se je někdo z nás snažil chytit.

Další oblíbenou hrou byla pochopitelně „schovka“. Nejhorší bylo chodit pro někoho do sklepa… byly tam příkré a krátké schody a navíc tma.

Majstříček nás naučil milovat letní bouřky. Na chatě byla prosklená veranda, ze které byl výhled na louku a les. Když nebe protnuly blesky, děda vždy počítal, než zahřměl hrom a pak nám sdělil, jak daleko bouřka je. Mnohdy to byly silné hromy, ale přesto byly podle výpočtu dost daleko. Díky tomu jsme se bouřky tolik nebáli. Naopak jsme rádi pozorovali ty nádherné blesky. Děda to často komentoval slovy: „Čerti se žení na nebi.“ Vlastně je to úplný „protimluv“, ale my děti jsme prostě věděly, že když je bouřka, tak čerti mají v nebi svatbu…

Když bylo vedro, chodili jsme se koupat do nedalekého rybníka. Raději jsem tam rychle vběhla, protože jsem nesnášela pocit, jak se mi chodidla boří do blátíčka… Dodnes to nemám ráda, proto se chodím nejraději koupat do zatopených pískoven… Vozili jsme se v nafukovacím člunu, shazovali se vzájemně do vody. Byla to osvěžující legrace. Téměř nikdy se nám nechtělo z vody ven, Majstříček nás vyháněl se slovy:

„Pojďte už z vody, vždyť máte fialový rty!“

A měl pravdu, často nám byla vlastně zima, ale v zápalu blbnutí na člunu jsme ten chlad nějak nevnímali.

Na houby jsme chodili ke kompostu v lesíku u chaty, který byl součástí pozemku. Když jsme houby očistili, zbytky z hub jsme hodili zase kousek od toho kompostu, aby tam znovu narostly. Musím uznat, že Majstříček nás rozhodně vedl k ekologickému smýšlení. Tedy dnes by se to tak hodnotilo… Tehdy bylo naprosto normální, že se posekaná tráva a zbytky jídla dávaly na kompost a ne do „bio popelnice“. Holt v jednom koutě zahrady tohle všechno hnilo a na jaře Majstříček sypal rozložený kompost kolem stromů a na záhony.

V lesíku děda postavil dřevěnou chatku, ve které jsme si hráli hlavně se sestřenkou. Byl tam dokonce i gauč, na kterém se dalo spát. Každopádně tam byl dětský kredenc s mini porcelánovou sadou. Moc rádi jsme tam se sestřenicí trávili čas a hráli si s panenkami. Bylo to takové naše holčičí útočiště.

Občas jsme trávili my čtyři vnoučata víkend u dědy v bytě. Jednou Majstr vymyslel opravdu bezva zábavu. Nakoupil nám papírové čepice jako pro námořníky. Obléknul si pruhované tričko, zvolil se jako velící kapitán lodi, kterou nám pomohl udělat z matrací na gauči. Dokonce si vzpomínám, že jsme měli z koštěte stěžeň a na něm přivázaný velký ručník jako plachtu. Prali jsme se o dalekohled, abychom hlásili, co se děje na pravoboku či levoboku… Byla to veliká legrace. Ovšem když ve 22:30 zazvonil telefon, aby se moje máma ujistila, že děti už spí, legrace skončila… Máma totiž v telefonu slyšela rozjařené hlasy nás čtyř dětí, jak blbneme… Děda musel mámě slíbit, že půjdeme hned „na kutě“.

Majstříček byl pro rodinu důležitou osobou nejen jako děda a řemeslník, ale také jako dodavatel všeho možného ze „západního“ zahraničí. Jezdil totiž po světě, kde na nejrůznějších ambasádách prováděl údržbu. Takže jsme kupříkladu měli skvělé lyže, lyžařské kombinézy, žvýkačky, zahraniční alkohol, čokolády, hračky a taky léky, když babička onemocněla… Majstříček nám posílal hodně pohlednic. Pamatuji si, že jsem z nich vytvořila krásnou sešívanou krabici s víkem, která byla tak pěkná, že zůstala na ukázku ve škole… Škoda, protože teď bych měla doma krásnou památku na Majstříčka…

Tak alespoň sepisuji něco na jeho památku…