Rodinné hlášky – babička Jiřka a děda Rudla

Vzpomínání na prarodiče mě zavedlo do koutů mé paměti, která vysunula šuplíky se vzpomínkami, na které jsem skoro zapomněla. Kupříkladu i na to, kdo mi vnuknul heslo: Nervi si nervy!

Moje máma měla mámu, která se jmenovala křestním jménem stejně jako ona: Jiřina. Babička Jiřinka bydlela v Praze na Letné ve starém bytě, ve kterém jsem později žila i já, a to více jak 10 let. Celé mé dětství se odehrávalo především v Praze 7, jelikož kousek od bytu babičky jsem navštěvovala základní školu s rozšířeným vyučováním jazyků. Od třetí třídy jsem se učila ruštinu a od páté angličtinu. A ta „anglina“, to byl můj „kámen úrazu“. Moc mi to nešlo, doma mi nemohl s učením jazyka nikdo pomoci. Táta mluvil francouzsky a trochu německy a máma mluvila výborně česky… A tak jsem chodila na doučování angličtiny k babičce. Bylo to bezva, protože babi vždy ukuchtila něco dobrého a téměř vždy mi pokládala stejnou otázku:

„Pavluško, co si dáš dobrého? Dnes máme …“

A pak mi vyjmenovávala, co vše si mohu vybrat. K jídlu jsem se nikdy pobízet nenechala 😊.

Vlastně ani nevím, jak se babička tu angličtinu naučila. Každopádně mi pomáhala, zkoušela mě ze slovíček a dávala mi diktáty. Měla se mnou trpělivost a nikdy na mě nezvýšila hlas.

Během učení často loupala jablka a poňoukala mě otázkou: „Dáš si jablíčko, holčičko?“ Párkrát jsem to zkusila, ale vadily mi nevyloupané jádřince. Bohužel jsem díky tomu nechtěla jíst ani babiččin štrůdl. Takže jsem její jablečnou nabídku sebevědomě odmítala. Ovšem babi se nenechala nikdy odbýt: „No, tak ti dám nějaká sebou.“ Stačilo dojít do koupelny, kde bylo hodně chladno a podél stěny byly vyrovnané lísky s jablky až do výšky 1,2m. Jablka babička přivážela z chalupy, kde měla v zahradě několik jabloní. Koupelna byla super jablečná špajzka a bylo třeba se jich včas „zbavit“. Já jsem v této tradici uchovávání ovoce již nepokračovala. Na „jablečnou“ stěnu jsem naopak umístila přímotop, abych při sprchování nezmrzla. Moje dcery se v té koupelně koupaly, když byly ještě miminka. Dlouho tam nevydržely, voda v plechové vaně dost rychle chladla…

Babička milovala kulajdu. Vždy se jí dokonale povedla. Chutnala jí tak moc, že vylizovala talíř, pochopitelně ne přede mnou, to by bylo nevýchovné. Když dojedla, vybídla mě: „Otoč se a chvíli se nedívej!“ Babička vylízala talíř a pak mě vysvobodila zvoláním: „Už můžeš!“ Smáli jsme se tomu, dobře jsem věděla, co babička dělala a ona věděla, že já to vím. Byla to taková naše hra na schovávanou. Babiččina kulajda mi tak chutnala, že jsem jí jednou poprosila, aby mě ji naučila uvařit. Recept jsem si zapsala a dělám ho dodnes stejně a je to moje nejoblíbenější polévka. Dnes jsem si ji zrovna připravila na zítra do práce k obědu … to se těším už teď …

Manžel babičky se jmenoval Rudolf a všichni ho oslovovali Rudlo. Tedy my s bráchou mu říkali pochopitelně dědo. Byl povoláním řidič. Když odvezl „panstvo“ někam na konferenci nebo na schůzi, popojel někam do lesa a šel na houby. Babička pak doma neustále zavařovala spousty hub do sladkokyselého nálevu nebo je sušila na „wafkách“ (plynová kamna – dcera Míša ví… má dnes podobné v bytě😊). Jasně, že se na ta kamna nesmělo nic odkládat, ale babi tam měla plech a na něm průklepový papír, na kterém se sušily nakrájené plátky hub. „Průklepák“ babička „fasovala“ v práci. Babička pracovala ve státním podniku OSEVA jako sekretářka. V dobách největší nouze toaletního papíru (v obchodech byl neustále vyprodaný) babi průklepový papír řezala nožem na čtvrtiny a umístila ho do zásobníku na toaletní papír. Bylo třeba vzít několik listů tenkého papíru, pořádně ho v dlaních zmačkat, promnout, papír díky tomu změknul a s trochou sebezapření se dal využít jako náhražka standardního toaletního papíru.

Průklepák měl však i širší použití. Výborný byl na poznámky, akorát jste nesměli moc tlačit na propisku, jinak jste se propsali až na ubrus… Osvědčil se i jako papír na balení svačin. V neposlední řadě to byl skvělý papír na zátop v kamnech na chatě.

Když to tak shrnu, jakmile jste vstoupili do babiččina bytu, ocitli jste se v ovocném sadu nebo v lese. Vůně jablek a hub byla všudypřítomná…

Děda s babičkou postavili chatu u Sázavy a moje máma jim v tom pomáhala. V dětství jsme byli s bratrem vyslání na 14 dnů právě na tuto chatu. Děda nám vyrobil malý dětský jídelní stolek, který opatřil dvěma dětskými židličkami. U oběda seděli děda s babičkou u normálního malého jídelního stolu a my s bráchou konzumovali pokrmy v patře u země. Pamatuji si, jak k nám děda pokleknul a vybíral nám z polévky zelený hrášek s komentářem:

„Hmmm, ňam, to je výborný, tak slaďoučký a jemňoučký, ňaaaam.“

Tohle divadlo předváděl tak dlouho, až jsme chtěli hrášek ochutnat. Nakonec nás takto naučil hrášek v polévce jíst. Já ho tedy dodnes miluji…

Děda měl speciální rákosku, kterou představoval asi centimetr tlustý elektrikářský kabel o délce zhruba půl metru. Když jsme zlobili, zjednal si děda pořádek jedinou otázkou:

„Mám dojít pro rákosku?!“

Občas jsme to schytali, strašlivě to štípalo, ale modřiny jsme nikdy neměli. Děda měl cit, plácnul nás přes zadek vždy jen zlehka, aby to právě jen nepříjemně štíplo a my si pamatovali, co dělat rozhodně nemáme.

Děda byl šprýmař. Večer jsme mohli sledovat televizi. Nejraději jsme měli Ein Kessel Buntes, zejména tu část, když balet DDR předváděl své taneční kreace. Děda nám to vtipně komentoval asi takto:

„Děcka, koukněte na to, jak tam hopsaj, hopsandy jedny. Až jim prsa lítaj do všech stran!“ Tehdy měly tanečnice „normální“ postavy, nebyly to ty vyzáblé „Barbíny“, jako dnes… Takže bylo na co se koukat… jak říkal děda…

„No a podívejte se na ty jejich chocholy na hlavě, vypadaj jako pštrosi, co jsou zmatení, že na pódiu nemají kam strčit hlavu do písku.“

Nejraději děda pozoroval tanečnice při kankánu: „Bedlivě sledujte, jaký maj kalhotky!“

My se s bráchou smáli a vykřikovali: „Dědo, s krajkama a taky volánkama!“

Tak nás děda učil pozorovat svět… My byli rádi, že můžeme ponocovat. Mohli jsme se dívat i na strašidelné detektivky. Většinou jsme však usnuli v obětí s babičkou nebo dědou. Na chatě byly jen 3 postele. Jeden z nás spal myslím s babičkou v posteli. Vybavuji si ranní komentáře typu: „Tedy Péťo z tebe bude asi fotbalista, celou noc jsi mě kopal.“

Když jsme byli větší, byla nám na chatu dopravena jízdní kola a my jezdili na toulky po okolí. Tedy hlavně jsme téměř denně jezdili na nákup do „konzumu“. Babička nám sepsala vždy seznam a my podle něj nakoupili, pověsili tašky na řídítka a jeli zpět na chajdu. Museli jsme dávat pozor, abychom nevjeli do nějaké díry na cestě a nevysypali nákup z tašek. Bylo jich tam hóóóódně a je jich tam dodnes hóóódně… Cesta je strašlivě prašná, takže ty díry slouží v podstatě jako zpomalovací jámy, aby řidiči jezdili „krokem“ a nezahlcovali okolí prachem.

Když bylo teplo, chodili jsme se koupat do Sázavy. Babička byla povětšinou na břehu, moc se nekoupala, zato my s bráchou byly doslova jako kachny.

Také jsme babičce pomáhali s péčí o zahradu. Já měla na starostí pletí záhonů kolem jabloní, mezi růžemi a na skalce. Brácha pro změnu asistoval při řezání větví a dřevěných soušek na zátop. Babička mi vysvětlovala, kde je libeček, pažitka a petrželka. Libeček zbožňuji, rostl pod jabloní a byl vysoký kolikrát jako koště. Při pletí jsem musela dávat pozor, abych je nepovažovala za plevel…

Děda zemřel dost mlád, nevím, kdy to bylo… ale babička byla moc smutná, a ještě smutnější byla naše máma, trvalo jí pár let, než se s jeho smrtí smířila.

Po dědově odchodu babička hodně cestovala s Čedokem, povětšinou záoceánskou lodí. Přivezla mi z cest malou kalkulačku a pravila:

„Víš holčičko, v životě si to musíš umět spočítat!“

Dobře věděla, že základní počty mi nikdy moc nešly. Ona na svých toulkách po světě měla kalkulačku vždy po ruce, protože si potřebovala přepočítat kurz zahraniční měny vůči české koruně. Já na kalkulačku nenechám dopustit, nejvíce jsem se jí naučila používat na vysoké škole. Když jsme měli počítat složité příklady z matematiky nebo fyziky, potřebovala jsem si být jistá, že numericky to mám správně. Pak jsem byla schopná provést i výpočty, které pokryly celou stranu o formátu A4.

S babičkou jsem jezdila na chatu později už jen o víkendech a sama. Pomáhala jsem jí na zahradě a chodili jsme spolu do lesa na dřevo. Káceli jsme soušky, nakládali jsme je do modrého vozíku, přivezli je k chatě a pak je řezali na koze obloukovou pilou. Babička jí říkala „tahačka“. Každá jsme ji střídavě táhli k sobě, a tak jsme nařezali i velká polena. Fakt je, že od té doby chápu úsloví: Netlač na pilu. Pak se totiž zakousne… je třeba pilu střídavě zlehka tahat. Nakonec jsme polena naštípali na starém špalku.

Ke stáru babička jezdila z Prahy na chalupu, tam dělala pár dnů, co bylo potřeba, a pak se vrátila do Prahy, aby jí neuschly kytky v bytě… Věčně byla tak trochu nespokojená a brblala:

„Já nevím, jak to mám všechno vobšancovat?“

Moje máma dnes „trpí“ obdobným „stihomamem“:

„No, chtěla jsem jet na chatu, ale furt to nestíhám tam, ani tady v Praze.“

Na to je i mámin osvědčený systém „kousek po kousku“ jaksi „krátký“. Jako správná důchodkyně má pořád na všechno málo času a „nestíhá“.

Když jsem babičku navštívila, občas mi ukazovala, co všechno mám u ní „do výbavy“. Obdivovala jsem krásné skleničky, porcelán, damaškové povlečení a cítila jsem se „vybavená“ do života. Nakonec osud zamíchal kartami tak moc, že jsem pár věcí dostala postupně až po letech, když byla babička už v nebi.

Babička zaplňovala svůj pražský byt mnoha sklenicemi marmelád a hub. Čím byla starší, tím více její byt připomínal skladiště životně potřebných „věcí“. Po její smrti jsme našli v komoře na staré kredenci bednu od banánů plnou kilových balení cukru. Nějak jsme si ho v rodině rozdali a spotřebovali. Ovšem 80% marmelád mělo zcela jiný osud … tehdy jsme tedy opravdu nesmýšleli ekologicky…

Vždy, když jsem se s babi loučila, pravila: „Opatruj se!“

Milá babi, opatruji se, jak nejlépe to jen jde. A měla jsem si to v životě umět lépe spočítat! Chybami se člověk učí, takže dnes už jsem opatrnější a konečně myslím i sama na sebe.

Vedle pracovního stolu mám v knihovně babiččinu fotografii z práce. Babi sedí u velikého psacího stolu, za sebou má obrovský obraz s koněm a s úsměvem si pochutnává na chlebíčku. Nejspíš je to dokument z nějaké babiččiny oslavy. Kdo ví… Každopádně má na té fotce babička hezkou jiskru v očích. Vedle ní mám mámin portrét, kde vypadá jako modelka pro krátký sestřih… Prostě dvě Jiřiny vedle sebe, které kvetou… Ten snímek pořídil mámin známý pan Jirout, který pracoval jako školní inspektor pro Prahu 7. Kdysi se s ním moje máma radila o tom, zda mě má přihlásit na studium na jazykové škole a já byla u toho. Pamatuji si, že měl v kanceláři vylepené heslo:

1. Nervi si nervy!

2. Nervy si nervi!

Líbilo se mi to tak moc, že jsem si ty dvě vtipné větičky napsala na podložku na svém psacím stole. Ve vypjatých situacích si tahle slova kolikrát říkám v duchu …