Rodinné hlášky – babička Hanička

Dnes je MDŽ a já vzpomínám na skvělou ženu, která mi byla v životě oporou. Má dcera Míša dosáhla dnes oficiálně dospělosti a můj táta by býval slavil s námi své 83. narozeniny...

Jsem vděčná, že moje tchýně Hanka byla pro mé dcery takovou klasickou babičkou, která vnučky milovala, objímala, oblíkala, česala jim vlásky, povídala si s nimi, četla jim pohádky, přebalovala je, hlídala, kupovala jim dárečky, brala si je na chatu a rozmazlovala je nejen sladkostmi. Hlavně měla pro vnučky vždy dost času, a když jsme dcery přivezli ze školky domů, babička tam vždycky byla.

Když byly mé starší dceři Kátě 3 měsíce, přišla nás babička Hanka oficiálně navštívit v bytě v Praze na Letné. Dodnes si pamatuji, jak jsem otevřela dveře bytu a pozorovala, jak stoupá po schodech do 3. patra s oranžovou růží v ruce. Nevím, odkud věděla, že zrovna tuhle barvu růží zbožňuji. Každopádně to bylo setkání milé, vřelé a plné tiché radosti z toho, že její syn se zamiloval do ženy s krásnou dceruškou. Káťa si s babičkou ihned rozuměla, a tak tomu bylo ještě mnoho let. Babička měla velikou radost, že si může pochovat miminko a ráda s Kačkou chodila na procházky do okolních parků.

O 16 měsíců později se narodila další dcera Míša. Můj táta byl hrdý dvojnásobný děda, protože druhá vnučka se mu narodila 8. března k narozeninám. Dnes je taktéž 8. března, dceři Míše jsem akorát poslala gratulaci k 21. narozeninám… a děda Pavel s babičkou Hankou vše pozorují již z nebeských výšin… jak ty holky vyrostly do krásy …

„Jedno dítě, žádný dítě!“

To prohlašovala tehdejší pediatrička, ke které jsme s dcerami docházeli. Byla to moudrá žena! S příchodem dalšího děcka začal ten správný šrumec. Starší dceři bylo rok a čtvrt… akorát začala krásně chodit, ovšem schody do 3. patra ještě nezvládala. Babička Hanka jezdila téměř každý den ráno z pražského Proseka do bytu na Letnou, aby vyšlápla do 3. patra. Dali jsme si kávu, připravili obě děti na výlet do parku, čapla jsme každá jedno dítě a šli jsme ta 3 patra dolů. Tam jsme si každá vzala jeden kočárek, uvelebili jsme děvčátka v kočárcích a vyrazili na „prochajdu“. Nejčastěji jsme brouzdali Letenským parkem, občas jsme šli až téměř pod Hradčany. Dalším naším pravidelným útočištěm byla Stromovka. Během cesty mě babička Hanka pravidelně informovala o dění na české VIP scéně. Bavilo mě jí naslouchat, byla skvělá společnice. Byla jsem šťastná, že mi neúnavně pomáhala s dětmi, zatímco její syn byl pracovně pryč. Sama bych se z bytu ve 3. patře bez výtahu s dvěma mrňaty nikam nedostala…

Říká se, že mít 2 děti „těsně po sobě“ je horší než mít dvojčata. Je to pravda! Ovšem mě byla dopřána babička, nikdy jsem se na děti necítila být sama, alespoň když byly malé … V pubertě to bylo jiný kafe…

Babička Hanka byla flegmatik s apatickými sklony. Její nejčastější odpověď byla:

„To je jedno.“

Občas jsem jí nutila, aby si dokázala vybrat: „Hani, dáte si pivo, vodu nebo víno?“ S odpovědí „to je jedno“ jsem se nesmiřovala a klidně jsem výběrovou otázku zopakovala. Nejčastěji to však končilo odpovědí se vztyčeným bílým praporem:

„Dám si to, co ty!“

A bylo to…

Babička byla pověstná tím, že neumí moc vařit. Na chatě holkám připravovala nejraději bramborovou kaši s párkem nebo pekla kuře. Úklid taktéž nebyl její parketa. Co však milovala bylo žehlení. Hanka žehlila všechno horkou žehličkou nastavenou na nejvyšší stupeň na len, aby to bylo pořádně vyžehlený. Bohužel takto žehlila i dětské punčocháče. Když vztáhla rozpálenou žehličku i na mé spodní prádlo a zanechala na něm trvalý otisk nějaké části žehličky, vysvětlila jsem jí „politicky“ s důrazem na očekávání plnění mé žádosti:

„Hani, prádlo mi prostě vůbec nežehli! Dík! A ty dětský punčocháče taky ne, vždyť těm gumičkám v té látce krátíš život.“

Babička se tehdy zasmála mému výrazivu a opravdu už se mého prádla nedotkla.

Občas jsem si žehlila něco sama, to se rozčilovala: „Nech to, já to udělám.“ Když jsem jí přenechala „žezlo“, rozčilovala se:

„Sakra ty jsi tu žehličku napálila!“ A na tomto tvrzení trvala. Podezírala jsem jí, že vždy čekala, až budu žehlit, aby mi vyčinila ohledně napálené vrstvy na spodní ploše žehličky. Já to pak nevydržela a žehličku jsem pořádně vydrhla… než ji zase postupně napálila vrstvičkou textílie, která musela odolávat nejvyššímu stupni teploty na len. Byla to taková naše „hra“.

Když jsme se přestěhovali na venkov do domu, Michalce bylo 7 měsíců a Kátě něco málo přes 2 roky, babička s námi začala v podstatě bydlet. Prožila jsem totiž 3 měsíce v nemocnici s těžkým zánětem pobřišnice. Doslova jsem „slezla hrobníkovi z lopaty“, říkávaly sestřičky na JIPce. To dá rozum, že jsem to nevzdala, když jsem měla tak krásné maličké dcerušky! Ale byla to fuška… to mi věřte… Bývalý manžel se tehdy staral o holky s babičkou sám a téměř denně za mnou jezdil do nemocnice. Moc jsem potřebovala nebýt v tom sama… Po návratu z nemocnice jsem se nedokázala pořádně postarat sama o sebe natož o 2 malé děti. Postupně jsem se zotavovala a byla šťastná, když jsem dokázala vzít jednu z dcer do náruče a pochovat si ji. Nakonec vše dobře dopadlo, uzdravila jsem se. Babička Hanka mi byla velikou oporou stejně jako tehdejší manžel.

V novém domě bylo konečně dostatek prostoru pro všechny. Babička jezdila 1x týdně do Prahy k doktorům a taky „jen tak“. Vždy, když se vrátila k večeru zpět, spěchaly holky ke dveřím, aby babičku přivítali otázkou:

„Babi pšivezla si nám něco?“

„No to víš že jo!“ Odpovídala babička a už seděla u jídelního stolu a z tašky vytáhla pytlík s bonbóny anebo rybičky v rosolu. Babička si tu mladší posadila na klín a ta starší postávala u ní, babička je krmila rybičkami. Holky to milovaly a babičce vždy téměř nic nezbylo.

Babička často říkávala:

„Kačenko, ty jsi taková provokatérka, nech tu Míšu na pokoji!“

A měla pravdu… Občas jsme to propletené klubko museli s babi od sebe tak trochu „trhat“.

Dnes už se holky zklidnily, tedy doufám… 😊.

Určitě ano, protože Kačka pak později poznala, jakou má Míša sílu v rukou…

Jedné věci si na Hance opravdu velmi vážím, nikdy nedělala mezi Kačkou a Míšou rozdíly. Babička milovala obě vnučky stejně, i když dobře věděla, že každá má jiného biologického otce. Ráda se o ně starala a doslova si to užívala. Všichni příbuzní si všimli, že Hanička omládla. Byl na ni krásný pohled, doslova zářila štěstím. Dcery na babičku dodnes nenechají dopustit a rády na ni vzpomínají. Já byla vděčná, že jsem měla společnici, která mi pomáhala s dětmi, a navíc jsme si mohli popovídat.

Mnoho let jsme si stále vykali. Jednou jsem moc plakala, protože se mě hluboce dotknul telefonát s mojí mámou a se slzami v očích jsem Hance položila otázku:

„Alespoň my dvě si rozumíme, myslíte, že bychom si mohli konečně tykat?“

„To víš že jo, já jen čekala, kdy se zeptáš.“ Poté jsme se objali a já cítila to bezpečí její náruče, byl to přístav, kam zaplula má loď…

Hanka byla organizátorem rodinných oslav. Vždy všechny obvolala a domluvila u koho se kdy sejdeme, abychom oslavili něčí svátek, narozeniny, Vánoce, Velikonoce apod. Nikdo jí nedokázal odmítnout. Všichni se oslav účastnili hojně. Bylo to prima, užívala jsem si pospolitosti široké rodiny.

Bohužel po její smrti už nebyl nikdo tak respektován, aby se všichni scházeli pravidelně.

Cítím hluboký vděk, že jsme i v dnešní době dokázali žít společně téměř 9 let, 3 generace v jednom domě…

PS: Hani, přeji Ti všechno nejlepší k Mezinárodnímu dni žen!

Tati, dej si v nebi „decko“ na svou počest a na oslavu dnešních narozenin Tvé vnučky Míši.

Míšo, doufám, že jsi si dnešní MDŽ a narozeniny zároveň užila s květinami… Každý den se dějí zázraky…