Postelové zpravodajství

Můj klidový režim zahrnuje DOBRODRUŽSTVÍ ve 12 slovech: postel, spánek, psaní, gauč, filmy, knihy, telefonování, procházky, vaření, pečení, úklid, auto.

Pobývám již 11. den doma a pilně absolvuji rekonvalescenci po operaci pupeční kýly. Můj svět se smrsknul do prostoru 3 + 1 o rozloze 70m2. Od 13 ho 19 hod mám oficiální svolení k vycházkám ven. Dnes jsem měla v plánu navštívit mou kamarádku na Mělníku a k večeru jsem se chtěla zastavit v sauně na pokec s přáteli. Vyměnila jsem tedy domácí pohodlné tepláčky a triko za zimní legíny, trup jsem si opásala kýlním pásem, přes který jsem přetáhla tílko a dlouhý volný svetr. Svůj outfit jsem vylepšila make-upem a perleťovým náhrdelníkem, který jsem doplnila náušnicemi s pravými perlami. Do baťůžku jsem zabalila dva kousky štrůdlu, oblékla si zimní kabát, natáhla si boty a šla k autu. Posadila jsem se do vozidla, nastartovala a uslyšela „škytání“ startéru. Moje červená flekatá Fabi „doškytala“.

„Sakra, první mrazy vzaly život baterii mého jungtimera.“ Pomyslela jsem si. Auto nešlo nastartovat. Ihned jsem volala kamarádce:

„Ahoj Pájo, už jsi dole?“ Zvolala radostně…

„Danuško, jsem na dně… vybila se mi baterka. Omlouvám se, ale já se k tobě dneska nedostanu.“

„Zlatíčko nezoufej, Láďa má ve sklepě určitě nabíječku. Tak si dobij baterku a přijeď příští týden.“

„No jo, mrzí mě to, těšila jsem se, jak si spolu pokecáme a vychutnáme si štrůdl.“

„Nevadí, co má být, to má být. Třeba si nikam prostě jezdit neměla.“

„No, to mě taky hned napadlo. Jsem docela unavená. Tak pa, ozvu se, jakmile budu opět NABITÁ.“

Ukončila jsem hovor a počala hned další:

„Ahoj Láďo, prosím tě, kde najdu ve sklepě dobíječku na autobaterii?“

„Miláčku, ve sklepě na polici hned vlevo od vchodu. Prodlužovačka visí pod oknem. Hlavně prosím tě červený kabel připoj k pólu + a dávej pozor, ať se ty kabely nedotknou, to by se mohlo vše zkratovat.“

„Ok, jsi má spása. Do sauny na pokec nepřijedu, nehodlám riskovat, že bych někde zůstala viset.“

„Dobrá, uvidíme se večer, pa.“

Provedla jsem expedici do sklepa, kde jsem na přesně určených místech našla všechno potřebné vybavení. Ještě štěstí, že můj chlap má ve věcech pořádek, pamatuje si, co kde je, a dokáže mi to snadno popsat.

Otevřela jsem haubnu „Fabi“ a hledala baterku. Všechny části byly opatřené krytem. Všimla jsem si, ke kterému krytu vedou dráty a zkusila víko otevřít. Marně. Byla jsem vysílená. Šla jsem do domu a požádala souseda, který provádí malířské práce na chodbách, zda by mi pomohl.

„Jasně, vydrž za chvilku jsem tam. Zatím vyhoď ven prodlužku, ať máme šťávu na dobíjení.“

Zula jsem si tedy opět boty a šla do kuchyně, abych otevřeným oknem hodila dolů kabel. Ještě štěstí, že auto stálo přímo pod oknem v 1. patře… Soused demontoval kryt, zapojil dobíječku A NIC…

„No, možná je tam prasklá pojistka, kouknu na to.“

Po chvíli „napětí“ se ozvalo: „No jo, ta pojistka je na prd. Vydrž, skáknu domů, mám tam jednu přesně takovou.“

Než jsem se nadála, vmontoval novou pojistku do dobíječky, vše zapojil a baterka se počala konečně dobíjet.

„Ty jsi fakt úžasný, moc ti děkuji. Uvařím ti kávu a mám tady bezva štrůdl. Dáš si?“

„Jé, to já rád. Kafe prosím s dvěma cukry a trochou mléka.“

Jak řekl, tak vše dostal.

Zalezla jsem do postele a střídala četbu knihy se sledováním filmů v němčině. Cítila jsem hluboký vděk ke všem mým strážcům, kteří mne 11. den po operaci zastavili, abych se připravila na den 12. Následující den jsem totiž skutečně moc potřebovala šťastně dojet na místo mého nového pracovního působiště a vrátit se v pořádku zpět. Vše proběhlo v klidu, radosti a vstřícnosti. Byla jsem naplněna štěstím a jako balónek jsme se vznášela nad zemí vzhůru k výšinám mých snů a přání…

13. den jsem se cítila natolik dobře, že jsem se pustila do úklidu našeho příbytku. Postupovala jsem s rozvahou. V televizi jsem si pustila film a jakmile mé sledování přerušily reklamy, zvedla jsem se a šla uklízet. Oporou mi byl kýlní pás… Nejnáročnější bylo vysávání koberců. Což mě nepřekvapovalo, zavzpomínala jsem si, jak to bylo náročné v době těhotenství… Ještě štěstí, že jsou reklamy tak dlouhé… Shlédla jsem 2 filmy a bylo uklizeno… Jupí… Svalila jsem se nakonec do postele a četla si v klidu knihu.

15. den po operaci jsem se dostavila do nemocnice na Mělníku u svého dalšího známého chirurga, aby mi vytáhnul stehy. Známý se podivoval nad mým jménem, došlo tedy na vysvětlování, jaký význam mé jméno má:

JERA je název runové karty jejíž význam lze charakterizovat zhruba takto:

Plodnost, blahobyt, žně. Co jste zaseli, to sklidíte.

Takže opravdu sklízím… radost a štěstí… BLAHObyt si užívám v pocitech blaženosti nad tím, že se konečně cítím být sama sebou, postupně se napojuji na silný pramen své vnitřní síly.

Stehy mi vytahovala velmi s citem moc milá sestřička, přičemž mě můj známý chirurg rozptyloval doporučeními o délce a způsobu mé rekonvalescence. Celý proces trval asi 10 minut a vůbec mě to nebolelo. Uá… to jsem byla opravdu moc spokojená, protože bolesti jsem si v životě už prožila dosti…

Doma jsem si stoupla před zrcadlo a zkoumala s radostí svůj krásný nový pupík, který mám hezky vtažený dovnitř nového bříška. Můj přítel byl večer nadšený, jak jsem šťastná, že si mohu jizvičku promazávat zlehka indulonou a do pupíku zanořit prst. Šťourání v pupíku je nejspíš pro většinu obyvatelstva docela normální a celkem nudný prožitek, ale pro mě je to naprosté blaho!

Dnes je mým 17. dnem po operaci. Můj život se značně zklidnil. Mohu spát denně alespoň 8 hodin, zřejmě teď „naspávám“ ty 2 roky, co mě budil budík v 5:30, abych v 6:48 seděla ve vlaku do Prahy do zaměstnání. Denní procházky parkem z vlakového nádraží do práce a z práce jsem vyměnila za 30 minutové „couračky“ za humna k lavičce mezi poli a zpět do bytečku. V posteli se odehrávají i mé další činnosti: sledování filmů, čtení knih, psaní deníku, meditování při krásné hudbě, popíjení čaje a drobení pečiva při konzumaci snídaně nebo svačiny…

Dennodenní kontakt se širokou veřejností se smrsknul na telefonáty s mými blízkými. Učím se být sama a užívám si to. Ticho léčí… a dobrá hudba ještě více … Odpoledne zaplňuji drobnými nákupy všeho potřebného v minimálním množství. Nesmím totiž nosit nic těžkého … Prostě už žádné „těžkosti“ …

Největším bonusem této rekonvalescence je „mít čas na psaní“. Potřebovala jsem to už jako sůl. Psaní se stalo jaksi mou součástí. Moc mě potěšil telefonát mojí mámy:

„Tak ti musím říct, že jsem se fakt nachechtala, když jsem četla ty tvé články Chábr chlap a Chábr doktor.“ Je třeba podotknout, že máma patří spíše k náhodným čtenářům mých výplodů psaní.

Další odměnou je, že mé dcery uznaly, že je se mnou konečně sranda.

„Má pravdu předsedo!“

Rozhodla jsem se brát život s lehkostí a nadhledem. Díky tomu se směju denně. Je to životadárné… asi jako zkoušet jemně kroky samby v kuchyni … při vaření oběda … už mi to docela jde … se šněrovačkou kolem pasu … jak jinak … jsem na sebe hodná …