Pojďme si všichni TYKAT!?

Úctu k druhým vyjadřujeme způsobem svého chování a nějaké tykání nebo vykání je v podstatě pouhý středoevropský zakořeněný zvyk.

S novým zaměstnáním jsem se počala seznamovat s mnoha lidmi. Bylo třeba si přivyknout, že si VŠICHNI tykáme. Tudíž, pokud potkám prokuristu, ředitele nebo šéfku finančního oddělení, TYKÁME SI. Budu upřímná: vůbec mi to nevadí. Jsem pro celosvětové tykání! Každý z nás ráno má stejnou potřebu…….. kávy nebo čaje … 😊…

V minulosti jsem přišla do kontaktu s několika „VIPkami“. Vždy jsem se s nimi snažila mluvit „normálně“. Nesnáším servilnost… A řídím se dle popěvku v jedné akční písni:

„Přelez, přeskoč, nikdy nepodlez“ (v textech Tři sestry nebo Orlík … to už jsem zapomněla … )

No páni, teď mi google napověděl, že následující slova zpopulárněl v 19. století Miroslav Tyrš, spoluzakladatel Sokola a moderní české tělovýchovy… „Přeskoč, přelez, nepodlez! Tedy překážky zdolávej čestně a statečně, ne abys je obcházel, natož abys švindloval!“

Nesnáším přetvářku, považuji ji za nechutný švindl… tak možná proto mi těch pár slov tak utkvělo v paměti. Kdo ví. Zdá se, že mnohé již bylo řečeno v minulosti. Každopádně určité „věci“ je třeba si připomínat.

Na tykání jsem si zvykla natolik, že sklízím udivené dotazy lidí mimo mé zaměstnání, kterým omylem prostě „tyknu“. Tuhle jsem přišla do baru, kde kamarádka slavila narozeniny a majitele jsem pozdravila automaticky „AHOJ!“. Kámoška okamžitě smečovala dotazem? „Vy se znáte?“

A to už mi to došlo: „Ne, neznáme, já se omlouvám, já jsem Pavla a jsem zvyklá si teď v práci tykat… Nezlobte se…“

Příjemný pan majitel pravil: „V pohodě, tady nejste v práci… avšak všichni jsme obyvatelé téhle planety… já jsem Luděk.“ A podal mi ruku, kterou jsme si jednoduše potřásli, abychom stvrdili to seznámení.

Od té doby si snažím dávat pozor, komu tykám a kde je třeba vykat… Ve firmě, kde pracuji, řeknu AHOJ asi tak 50x možná i vícekrát… Podle toho, jak často jdu během dne do výroby… Zkusím to někdy spočítat…

Můj přítel je zkušený řemeslník a všem ostatním řemeslníkům zásadně tyká… no má na to věk … a taky hafo životních zkušeností. Přesto to někdy působí poněkud příliš sebejistě. Rozhodně to však odbourává otázky: KDO JE KDO…?

Jak tak píšu, přemýšlím, proč si vlastně vykáme … ???

Můj oblíbený internet mi poskytl následující odpověď:

„Základní pravidlo je podle odbornice na etiketu Aleny Špačkové jasné: Tykání nabízí společensky významnější osoba osobě méně významné. To znamená žena muži, starší mladšímu, nadřízený podřízenému. Pokud nám nabídne tykání osoba méně významná, rozhodně můžeme odmítnout.“

No jo, tak přece … je to všechno o „postavení“ ve společnosti … Ach jo… Copak si nejsme všichni rovni? Někdo je asi rovnější a někdo křivější … nebo jak to mám chápat???

Horší je nepamatovat si jména lidí kolem nás… Pře mnoha lety jsem si osvojila systém, jak si jméno zapamatovat: Opakuji si ho často pro sebe, a to včetně příjmení a kdykoliv danou osobu potkám, pozdravím ji včetně jejího jména. U složitějších jmen si je píši na papír. Taková Lea Österreicherová mi fakt dala zabrat… Dobře vím, jak má každý své jméno rád a je podvědomě šťastný, když ho někdo správně vysloví… S mým novým jménem Pavla Simone Jera to opravdu dokážu ocenit …

Avšak, když je člověk tak nějak rozladěný, plete si jednoduše všechno. Po náročné pracovním dnu jsem ráno kolegovi odpověděla na pozdrav:

„Ahoj Jardo!“

Pak jsem si uvědomila, že se jmenuje jinak a dodala jsem:

„Jo, promiň Roberte, jsem si spletla jméno.“

Jeho odpověď byla překvapivá: „Ahoj, já jsem Standa!“

Kancelář proříznul veselý smích. Konečně jsem byla schopná se hezky zasmát a nonšalantně jsem nadnesla:

„No jo, Robert sedí vedle tebe, STANDO! Tak vám kluci přeji hezký den.“

A odcupitala jsem rozesmátá z jejich kanclu do svého kanclu.

Důležité je z trapných situací vykličkovat s grácií… a úsměvem na rtu…