Od metru pizzy k metru nervů

Dva dny v Itálii: metr pizzy, moře, zmrzlina a hodina a půl čekání na oběd. Když pak číšník vytáhne argument s Ferragostem, česká manažerka provozu se nezapře.

14.8.2026

7:00 Vstáváme dnes brzy, vyhlásila jsem požadavek na včasný odchod z apartmánu k moři v době ranních přijatelných teplot.

7:45 Snídáme opět na balkoně, já si připravila omeletu ze zbytků a Michalka si pochutnává na jogurtu s ovocem.

9:45 Odcházíme z apartmánu, venkovní teplota 28 °C. Sestupujeme po dlouhých mírných schodech úbočím útesu. Neustále se zastavujeme, neboť ta panoramata směrem k moři jsou super fotogenická. Míša fotí, já fotím ji, jak fotí, smějeme se. Pofukuje větřík, paráda. Uprostřed kopce objevujeme mozaikovou lavičku. Tady mě dcera musí vyfotit. Vzpomínám si na sochu koně v Kokoříně, kterou jsem kdysi opatřila mozaikovým kabátkem. Přemýšlím, že budu muset koňovi konečně najít nové ubytování. Na podzim se budeme stěhovat a vyklízet po 14 letech dům, konečně…

Během 25 minut se ocitneme pohodlně u moře. WAW! Proč jsme tuto cestu neobjevili hned první den??? No prostě Google Maps nám ukázaly cestu autem, ASI. Jinak si ten padesátiminutový pochod ve vedru po silnici nedovedu vysvětlit.

10:15 Za odměnu si pochutnáváme na cappuccinu v nedalekém baru, ke kterému si Míša objednala croissant s čokoládovou náplní. Pohodička právě začala.

10:50 Uleháme na kameny na konci pláže. Naštěstí je tady opět volno. Hledám tu prohlubeň, do které si ulehne mé bříško anebo pozadí. Paráda, jsme přesně na tom super místě jako první den, akorát bez nervů ze zdlouhavé cesty k moři, také lidí na pláži je ještě pomálu, ale my chceme na ty balvany nad mořem.

14:15 Odcházíme z naší kamenné hradby a hledáme místo, kde bychom poobědvali. Bohužel se opět časově netrefíme… Všude je tak nějak zavřeno. Nevadí. Usedáme u stolu v pizzerii v malé marině přímo u moře. Chceme si objednat 1 metr pizzy, jsme upozorněni, že to může trvat 40 minut. Objednáváme si caprese jako předkrm a 1 metr pizzy Margherita. Ten 1 metr pizzy je tady taková místní specialita.

Čekání na předkrm si krátím popíjením vína, Míša si dává aperol. Zevlujeme pohledy po okolí a baví nás pozorovat početnou italskou rodinku, která se koupe v přístavu v klidné, mělké a čisté vodě, společnost jim dělají okolní lodě nejrůznějších velikostí. Po čase si do moře berou bílá plastová křesílka, na kterých sedí ponořeni po pás ve vodě. Celá scéna vypadá groteskně. Právě vyslali posla přímo z moře, aby jim donesl sendviče z restaurace, kde si akorát pochutnáváme na čerstvé mozzarelle s rajčaty a bazalkou. Posel se vrací zpět, stojí po kolena ve vodě a rozdává sendviče svým bližním. Všichni si pochutnávají na pozdním obědě, popíjejí nápoje a živě si povídají šermujíce rukama do všech stran. Prostě jsme v Itálii a tady se mluví rukama.

Číšník nám oznamuje, že metr pizzy se trochu opozdí a díky tomu mi nabídne další sklenici lahodného vína jako pozornost podniku. To čekání nám vůbec nevadí, užíváme si poklidu a povídáme si.

Pizza nám je přinesena v metrové délce zhruba po hodině čekání. Je horká, voňavá, lahodná a má tenké křupavé okraje. Máme problém: po předkrmu nemáme vůbec takový hlad, spořádáme jen půl metru toho placatého italského vynálezu a zbytek té dobroty si necháme zabalit.

16:00 Odcházíme a já cítím, jak mi víno rozproudilo krev. Rychle se osvěžím v moři, voda se přeci jenom po těch dvou bouřkách ochladila.

18:50 Opouštíme pláž a jdeme pěšky po schodech nahoru do městečka. Tentokrát nikam nespěcháme, často odpočívám, abych se vydýchala. Míša neustále fotí okolí. Tentokrát se nevztekám, že jsou schody příkré, už to vím. Snažím se hlavně rozdýchat celé tělo, abych mohla stoupat po schodech v klidu. Trvalo nám to asi půl hodiny.

Prošli jsme se městečkem Vico Equense a dorazili až do Gelateria Gabrielli – má to být vyhlášený podnik, kde mají super duper zmrzlinu a další italské dolce. Je tu narváno, ale fronta postupuje rychle. K našemu údivu se nejprve uhradí to, co si člověk chce koupit, u pultu pak je třeba předat účtenku a dobroty jsou nám vydány. Je to zvláštní obchodní přístup postavený trochu naruby. No, funguje to, a to je hlavní.

Dostávám pistáciovou a Michalka oříškovou s čokoládou. Zmrzlina je vynikající, lahodná, krémová, prostě MŇAM.

Zvolna se touláme uličkami a míříme opět k hotelu Sporting, abychom sledovali západ slunce. Částečné zatmění slunce se konalo ve středu 12. 8. a to za záclonou z dešťových mraků při neobvyklé bouřce. Díky tomu jsme mohli pozorovat tak akorát dešťové kapky.

Posadíme se na lavičku a kocháme se oranžovým kotoučem Slunce pomaličku se posouvajíc za obzor. Je to pastva pro oči. Pochopitelně fotíme všechno možné na památku, na zimu, až nám bude chladno, tak se ohřejeme obrázky z léta.

20:15 Přesouváme se na zastávku autobusu, který přijíždí včas.

20:25 Vystupujeme u obchodu a kupujeme opět láhve s vodou, rajčata, další čerstvou mozzarellu. To je naše Itálie.

21:00 Večeříme na balkoně zbytky pizzy a k tomu salát.

Plánujeme výlet na písčitou pláž v Meta, ale zjišťujeme, že vlakové nádraží je od pláže vzdáleno 30 minut pěšky. Michalka už má ohled na mámu a tento typ výletu zamítá.

Našli jsme další pěknou pláž ve Vico Equense s názvem Vico Marina. A nejlepší na tom je, že jede autobus dolů až k té pláži. Paráda. Usínám s klidným pocitem, že zítra jsem oproštěna od přílišných fyzických výkonů.

15.8. 2026

7:15 Vstávám, potichu se vykradu na balkon a píšu si poznámky do bloku.

8:00 Michalka se nám probouzí. Jupí, teď už si mohu připravit první kávu. Snídáme, co dům dal.

10:15 Už jsem nervózní, popoháním Míšu, ať už jdeme ven, už zase bude vedro… a autobus nám jede 10:43. „Ne mami, autobus jede až v 10:50.“

„Ok, tak těch 7 minut můžeme čekat venku na vzduchu, a ne tady v apartmánu.“

„Mami, klídek.“

Ok, tak tedy ano, mlčím a jdeme na ten autobus. Krátce na to přijíždí linka číslo 009, a to v 10:43 = měla jsem nakonec pravdu. Ještě štěstí, že mě intuice popoháněla.

Na nádraží pak čekáme asi 15 minut na další spoj, který nás odveze dolů k pláži.

11:30 Zjišťujeme, že plážový klub, kam jsme chtěli jít, má plno. No měli jsme přijet dříve… Popojdeme a máme úspěch kousek vedle. Je to malý úsek pláže s klidnou čistou vodou a lehátky. Utahaná a zplavená se jdu zplavit do moře, jako koně… Je vedro. Plácneme sebou na lehátka a lehátkujeme = ležíme, čteme si, posloucháme hudbu nebo pospáváme. Já se často koupu, Míša o dost méně. Atmosféra je trochu napjatá. Holt já potřebuji vědět, kdy, kam jedeme, odcházím o něco dříve, abych byla prostě v klidu, avšak dcera je poněkud flegmatičtější, tudíž jí můj přístup tak trochu prudí.

13:00 Odcházíme na oběd do hezké restaurace u pláže, je tu poněkud plno a rušno, naštěstí mají ještě místo. Asi tak 15 minut čekáme na obsluhu, dalších 15 minut na vodu, víno a aperol. Další hodinu sedíme a čekáme na náš oběd. Děs, jsem nervózní, naštvaná, obsluha si nás vůbec nevšímá, všude panuje chaos. Hosté, kteří přišli po nás už obědvají. Něco není v pořádku, ptám se číšníka, kdy dostaneme jídlo, prý za chvíli. No tak chvíle to nebyla!

Míše se má projevovaná nespokojenost nelíbí. Jenže nejsem nespokojená jen já, ale i někteří další lidé se zvedají od stolů a snaží se získat pozornost 2 číšníků, kteří pochopitelně na obsluhu asi více jak 55 lidí nemohou dostačovat.

Po hodině a půl nám na stole přistanou ravioli a krevety s chobotničkami. Kupodivu je oběd vynikající. Taková náprava reputace tohoto restaurantu. Když se mě číšník při placení zeptá, zda bylo všechno v pořádku, odpovídám: „Nebylo! Čekali jsme na jídlo 1,5 hodiny.“

„No, to víte, dnes je státní svátek Ferragosto, takže máme plno a málo personálu.“

Tak touto větou mě číšník opravdu popíchnul, protože já jsem na nejvytíženější svátky v naší rodinné restauraci najímala o několik lidí více, abychom zvládli v klidu nápor. Tudíž jsem ze své vlastní životní zkušenosti odpověděla: „No právě, ten svátek máte každý rok, takže byste se na něj měli lépe připravit.“

Číšník zklapl, dcera na mě vrhla rozbouřený pohled a mně se udělalo lépe, že jsem řekla pravdu.

Ferragosto aneb Nanebevzetí Panny Marie. Italský svátek, kdy se podle všeho celá země přesune k moři. A restaurace to překvapivě zjistí až právě 15. srpna.

Prostě ANO, takové situace se dají předpokládat a také řešit.

Celé odpoledne jsme se slunili každá v jiném koutě pláže. Michalka si nasadila sluchátka, četla knihu opodál a nehlásila se ke mně. Chápu. Vlastně ano, chápu, že jí to bylo nepříjemné, ale já už se nehodlám přetvařovat, že něco je v pořádku, když to v pořádku není. Zvládla bych čekat na jídlo hodinu a půl, ostatně včera jsme také na oběd čekali, ALE číšník si byl vědom, že čekáme a snažil se situaci spíše uklidňovat a také tišit donáškou alkoholu na účet podniku. A v tom je sakra rozdíl.

18:00 Akorát jsme přišli k autobusu, který je docela plný, nastupujeme a ihned odjíždíme serpentýnami nahoru. Tentokrát se opět vyplatilo přijít o chvíli dříve, autobus měl odjíždět o pár minut později.

Na nádraží čekáme asi 20 minut na další spoj. Všichni Italové obchází kdejaký autobus s číslem 009, aby zjistili, zda je doveze tam, kam potřebují.

Po krevetách, chobotnici a croissantu s pudinkovým krémem je mi nějak těžko od žaludku. Možná jsem si to způsobila tou nervozitou, kdo ví. Do kopce k apartmánu se sotva vleču. Míša vnímá, že mi není zrovna hej, namíchá mi speciální drink: elektrolytový posilovač. Po hodině mi je mnohem lépe, dokonce mám i hlad a chuť k jídlu. Dávám si naši klasiku: rajčata, mozzarellu, bazalku, olivy a trochu chleba.

Michalka zůstává večer nahoře na terase, já telefonuji kamarádce a zjišťuji, že mám problém s telefonem. Nemohu se nikomu dovolat, data fungují, takže to zkouším přes Whatsapp. Nikdo není na příjmu, tak si dopisuji s AI, jak si mám telefon „opravit“. Zkouším všechno možné, kupodivu se v tom začínám orientovat, ALE výsledek žádný. Po hodině a půl to vzdávám a modlím se, aby se stal přes noc zázrak a telefon ráno fungoval.

Co myslíte? Stal se přes noc zázrak, nebo mě Itálie ráno přivítala další pomyslnou fackou?

Mé pokusy o usnutí opakovaně přerušovaly rány ohňostrojů zvenku. Tedy podívaná to byla pěkná, výhled jsme měli perfektní. Musela jsem prostě ukojit svoji zvědavost, vyjít na balkon a vzdychat: „Krása, nádhera, paráda. Tak dobrou noc, Míšo.“ A pak o třicet minut později opakovačka… Asi až do dvou do rána. Pak už byl konečně klid.

Takže Ferragosto se zjevně neslaví jen u oběda.