Obrubník

Jak mě obrubník zastavil před střetem mého automobilu s fasádou domu a nebo ještě před jinou pohromou, kdo ví?

Bylo 15. ledna 5:30 hodin ráno, zazvonil mi budík a já se nemohla probudit. Polehávala jsem a přemáhala únavu. Nakonec jsem se z postele vyhrabala v 6:15, když mě probudil přítel se slovy:

„Lásko, máš tu kávu a pomerančový džus. Vstávej, už je čtvrt na sedm.“

Okamžitě jsem se probudila, posadila se v posteli a věnovala jsem se donesené „snídani“.

Ve spěchu jsem se oblékla, nalíčila a s pocitem, že „nestíhám“ jsem seběhla po schodech k autu před domem. Usedla jsem za volant, hodila tašku na sedadlo spolujezdce, otočila klíčkem startéru a … auto popojelo o kousek dopředu.

Klela jsem dopr…. a snažila se dát nohy do správné pozice: levá na spojku a pravá na brzdu, abych vyřadila zařazenou rychlost. Místo toho se mi podařilo brnknout nohou o pedál plynu a auto popojelo ještě kousek blíže k domu, udělalo doslova přískokem vpřed, hop, hop a zavěsilo se nárazníkem o vysoký obrubník před fasádou domu. V tu chvíli se auto konečně zastavilo a zastavilo to i mé naprosto nesmyslné konání.

Jo, to mám z toho, že parkuji na zařazenou jedničku, abych nezatahovala ručku! Tak mě to přítel naučil akorát já na to v ten den zapomněla.

Zařadila jsem zpátečku a snažila se vyjet. Bylo to naprosto marný, protože pod koly byla vrstva zmrzlého ledu. Bylo třeba povolat mužnou pomoc, vyběhla jsem tedy zpět do schodů, odemkla a požádala sklíčeně mého chlapa o pomoc: „Miláčku, prosím obleč se a přijď dolů, potřebuji pomoct vyjet s autem.“

„Co se stalo?“

„No to uvidíš, hlavně mě ušetři negativních poznámek o mých řidičských schopnostech, díky.“

Snažili jsme se společně nárazník auta vyprostit ze spárů obrubníku, dokonce jsme probudili dalšího mužného souseda, který nám přispěchal na pomoc, ale bylo to naprosto marný. Ani pokus o tažení mé Fabi za lano dodávkou neproběhl úspěšně. Hrozilo, že se urve nárazník o obrubník.

Mezi tím vším děním jsem telefonovala kolegyni do práce, že na školení přijedu později. Ještě štěstí, že mi zaměstnavatel uložil celý telefonní seznam spolupracovníků do mobilu.

Nakonec jsme to vzdali a přítel mě do práce odvezl. V podstatě to měl po cestě na své pracoviště.

Celý den jsem v sobě nosila pocit, že jsem Blondýna, co měla zkrat a zapomněla, jak se řídí auto, když parkuje na jedničku… Prostě jsem měla absolutní zatmění mysli, možná na to měl vliv i silný úplněk, který tomuto dění v noci předcházel… kdo ví…

Každopádně jsem věděla, že jsem se měla tak nějak zastavit. Večerní schůzku s přáteli v Praze jsem tedy telefonicky zrušila a počala jsem hledat dobrodince, který mě odveze z práce domů. Naštěstí se mnou jeden takový sedí v kanceláři. Nakonec pochopil, jak jsem to s tím odvozem myslela a odvezl mě až domů… místo na autobusové nádraží na Mělníku, vzdálenostně by to vyšlo téměř stejně … 😊.

Jakmile můj přítel večer přijel domů, přispěchala jsem za ním ven, abych mu pomohla s vyprošťovacími pracemi mého zaklíněného vozidla.

„Lásko, jak ti mohu pomoci?“

„Nijak, já to zvládnu sám.“

Tak to byla ta nejlepší zpráva ze všech. Ulevilo se mi, že nebudu muset nervózně asistovat výsledkům mé blbosti a šla jsem raději vařit večeři. Rozhodla jsem se, že je třeba upéct „odškodné“ = bábovku. A dobře jsem udělala…

Můj chlap zvednul kola vozu heverem o 5 cm výše, podložil je podlážkami z lešení, které přinesl ze sklepa a když se ujistil, že je nárazník fabie alespoň o 2 cm výše nad obrubníkem, sedl do vozu, nastartoval, zařadil zpátečku a auto vyvezl z pasti ven.

Z bezpečnostních důvodů ho zaparkoval úplně na jiné místo, kde nehrozilo, že bych do čehokoliv mohla opět narazit… a otočil ho ve směru výjezdu.

Ještě zbývá vypůjčit si od někoho z okolí „wapku“ a omýt stěny fasády od cementového prachu, který měl sloužit jako posyp pro snadnější vyjetí auta. Bohužel se kola automobilu jen protáčela na zledovatělém povrchu a metala cementový prach na novou fasádu domu.

Všechno to dění jsem přijímala nějak v klidu, a především ve smíření. Cítila jsem hluboký vděk za to, že se podařilo auto vyprostit bez větších materiálních následků.

Během dne jsem si od kolegů v práci vyslechla podobné historky, které reprezentovaly jejich zatmění mysli… Alespoň jsem se nemusela cítit tak hloupě…

Bohužel jsem se později dozvěděla, že v ten den 15.1. nečekaně zemřel moderátor rádia Kiss Jirka Vondra, který byl blízkým kamarádem našeho kamaráda, se kterým se vídáme často v sauně.

Nikdo z nás neví, proč se vlastně máme zastavit… možná abychom zůstali pod ochranou. AMEN