Nostalgic tour aneb po 22 letech opět na Šumavě

Věnováno mému tátovi, Mé počínání by komentoval slovy: „Pájo, dej si decko, ať oslavíš ten šťastný konec tohoto víkendu.“ Připíjím tedy pomyslně na dobré skutky všeho druhu… a že se jich za ty 3 dny událo...

Pátek 26.7.

6:35

„Vlak ve směru Praha hlavní nádraží má z provozních důvodů 30 minut zpoždění.“ Ozvalo se z nádražního amplionu.

Otočila jsem se na podpatku a jela do práce autem, výsledkem čehož jsem přijela o půl hodiny dříve, než obvykle.

10:24 hod

Zmeškaný hovor od přítele.

11:16 hod

Volám příteli zpět.

„Copak se děje, že mi voláš do práce?“

„Miláčku, plánuješ něco na víkend?“

„Ne, proč se ptáš?“

„A co kdybychom jeli na Šumavu, má být vedro, tak bychom se osvěžili v lesích. Už jsem nám vyhlídnul ubytování“

„No to je paráda. Dobrá. Tak to abych jela domů dříve, ať tam nedorazíme o půlnoci.“

JUPÍ, JEDEME NA ŠUMAVŮŮŮŮ“ Zavyla jsem v kanclu na znamení radosti a oznámila kolegyni, že zmizím z práce o hodinu dříve.

15:05

Nastartuji tu svou Faby a valím to dom.

15:55

Parkuji před domem, vbíhám do náruče příteli, pusinky v předsíni, děkovačka za super nápad zmizet konečně na Šumavu a šup do sprchy. Osvěžena balím pár kousků oblečení, má být vedro. Balíme tašky s proviantem.

„Lásko na co budeme potřebovat ty deky a polštáře?“

„No pro jistotu, kdybychom chtěli nocovat někde jinde než v penzionu.“

„Jo ták! A proč sebou bereš ten plynový vařič? Vždyť máme zajištěné ubytování?“

„Vařič moc místa nezabere, máme velkou dodávku, tam se to ztratí.“

„Ok, už nic nekomentuji.“

17:00

Vyrážíme na tříhodinovou pouť směrem na jih. Prokodrcáme se až k tunelu Blanka a během 15 minut směřujeme na Strakonice.

Cestou vzpomínám na těch pár let, kdy jsme s tátou, ségrou a tátovou druhou ženou trávili pravidelně týden na Turnerově chatě. Vždy to bylo uprostřed léta, když jsem měla narozeniny, které jsem neměla pořádně s kým slavit. Prostě mít narozeniny uprostřed léta nebo před vánoci je tak trochu blbý. Většina populace má v tu dobu zcela jiné zájmy. Po celý týden pobytu jsme podnikali nejrůznější pěší tůry po okolí. Během pochodů krajinou jsem se s železnou pravidelností ptala táty:

„Prosím Tě, kdy už dorazíme do další občerstvovny? Dala bych si malý pivo.“

Ségra si z nás dělala srandu: „Tý jo, vy fakt chodíte od piva k pivu!“ No, během těch zhruba 20 kilometrů jsme se zastavili tak 3x…

Večer jsme sedávali znaveni na terase Turnerovy chaty, popíjeli vínečko a občas pozorovali hvězdy. Usínali jsme pak za doprovodu šumění řeky Vydry. Byly to tehdy mé nejhezčí dovolené. Měli jsme si čas povídat, doháněli jsme těch 12 let, co jsme nemohli s tátou být spolu…

17:50

Cestou posloucháme rádio Impuls. Hraje se dramatická telefonní hra o několik vstupenek na koncert Eda Sheerena. Kdo zavolá jako třetí v pořadí, vyhrává. Dovolala se paní Iveta, která správně zareagovala na píseň Eda Sheerena. Je celá nadšená, že se dovolala. Vysvětluje, jak je její rodina o počtu 12 členů v pozoru a hrají s ní o to zavolání na třetí pořadí. Iveta je absolutně nadšená a sděluje, jak MOC si přeje, aby vyhrála právě ona. Moderátoři jí to přejí, ale zároveň jí vysvětlují, že by to byla opravdu obrovská náhoda, kdyby se jí to podařilo. Iveta zavěsí, hraje hudba, já se v duchu modlím, ať to ta ženská vyhraje. Najednou se z éteru ozve: „Ahoj, tady Iveta!“

Moderátoři jí pozdraví a dají prostor všeobecné radosti. „Jo, jsem ta Iveta, co volala před chvílí. Ježiš,to snad není možný, nám se to fakt povedlo! Jdeme na koncert Eda Sheerena! Já jsem tak šťastná! Já si to tak přála!“

„No Iveto, to se nám ještě opravdu nestalo. Je to historická chvíle a my vám moc gratulujeme!“ Zazní fanfáry a myslím, že si absolutně všichni s Ivetou vychutnávali ty pocity radosti. Já tedy rozhodně. Další důkaz toho, jak se plní přání. Cítím se nadšeně, cítím vděk, že se to opět zase zhmotnilo. Cítím naději, protože jak si správně přát, to je umění, které si postupně osvojuji již mnoho let.

18:45

Po téměř 2 hodinách vysedávání v dodávce si potřebujeme odpočinout a také se najíst. Zaparkujeme na nejbližší čerpací stanici.

„Jé tady to znám! Vzadu jsou lavičky, tam jsme s tátou vždy svačili. Tátova ženy vytáhla plechovku plnou řízků a vylovila sklenici kyselých okurek. K tomu všemu jsme si pochutnávali na čerstvém chlebu. Milovala jsem ty chvíle, kdy jsme takhle cestou „debužírovali“.

Přítel zaparkoval dodávku kousek od těch laviček, ke kterým přibylo pěkné zastřešení a dokonce i jezírko s fontánkou a rybkami. Vytáhli jsme čerstvé housky, šunku, sýr a zapíjeli to nealko pivem. Byl to báječný pocit, vrátit se zpět na tohle „svačinkové místo“.

19:10

Pokračujeme v cestě na jih. Ve Strakonicích nás zastavila neprůjezdná hlavní cesta, která postrádala značení pro objížďku. Klasika, české silnice jsou sjízdné pouze pro inteligenty orientující se buď v terénu a nebo v navigaci. Já volím tu navigaci. Do obce Vacov jedeme úzkou silničkou mezi poli, dodávka občas dostává šlehance od větví okolních stromů a přítel úpí, kudy ho to táhnu… Já ne, to paní Mapová…

20:15

Jsme v cíli – pod vrcholem kopce Javorník. Krčí se tu ve stráni penzion oblečený do spousty květin. Jsme natěšení. Venku se před autem trochu protáhneme a jdeme hledat majitele penzionu. Ponejprv se mu snaží přítel dovolat, ale nikdo to nebere. Obcházíme dům, natrefíme na nocležníky sedící kolem stolu.

„Prosím vás, tušíte, kde je pan majitel?“

„No, někde tady je, zkuste mu zatelefonovat a kdyby to nebral, tak můžete spát vždycky venku.“

HA, HA, pomyslím si – blbý pokus o vtip… Obcházíme budovu penzionu dokola a najednou volá pan majitel.

„Tak vás tu vítám, omlouvám se, já nemohu pořádně chodit, víte?! S dovolením vás budu navigovat do pokoje. Kde teď stojíte?“

„Na louce před domem, díváme se na štít.“ Odpověděl mužně můj chlap.

„Jo, jo, tak pojďte vpravo, tam jsou dveře u přístavku, otevřete je, vejděte dovnitř, tam je předsíňka, pokračujte dál, je tam tma (no to nám nemusel sdělovat, to jsme si fakt všimli, málem jsem zakopla o příliš vysoký práh), vpravo si rozsviťte… Ták a teď zahněte doleva krátkou chodbičkou a pak doprava, vidíte to schodiště? Tak teď vyjděte do prvního patra, pokračujte vlevo a tam jděte k prvním dveřím po levé straně, ty otevřete, už jste ve vašem pokoji.“

NO NAZDAR!!! překvapením jsme tak trochu ztratili jakoukoliv reakceschopnost na další pokyny majitele penzionu:

„Vpravo na ledničce máte lůžkoviny, tak si povlečte.“

„Promiňte, je to skutečně ten správný pokoj? Já si objednával pokoj s manželskou postelí.“

„No to není možné, ten je obsazený.“

„Ale na internetu jsem si to tak objednal, máte to v objednávce.“

„Tak to se vám pane moc omlouvám. No, zítra bude volný apartmán, tak bych vám mohl nabídnout ten.“

„Ne, nechte to tak, je to v pořádku.“

Obě strany ukončili telefonní hovor. A my tam s Láďou stojíme, díváme se z otevřeného okna na krásnou louku a pozorujeme horské hřebeny na horizontu.

„Ale výhled je tu krásnej, co?“ Snažím se odlehčit fakt, že když si lehnu do té postele vlevo, budou moje nohy směřovat přímo do obličeje mého drahého přítele.

„No to jo, ale co ta postel? Myslíš, že se na ní vyspíš?“

Zkouším tvrdost postele ze 70. let minulého století a vzdávám to. „No, nic moc, co navrhuješ?“

„Miláčku, v dodávce máme super matraci, naštěstí jsem vzal i polštáře a deky. Takže bych řekl, že využijeme maximálně WC a sprchu. No nevím, je to tady fakt šmucig. To si snad vyčistím zuby na louce před autem.“

Stojíme ve dveřích do koupelny a přemýšlíme, proč jsou na poličce vedle lahvičky s mýdlem 3 kusy houbiček na mytí nádobí. Pod umyvadlem je hadr přehozený přes odpadní trubku sifonu a taky se tu nachází lopatka a smetáček. Úklid pronajatých prostor se asi očekává od klientů…?

Opouštíme prostory pokojíku, z kterého nás přechází zrak… balíme tašku s jídlem, pivem a vínem.

„Lásko, vzal si vývrtku?“

„Ne, to jsem zapomněl, ale koupil jsem ti dobré červené víno.“

„No to je bezva, tak já jdu do penzionu na průzkum, kde je kuchyně, tam je i vývrtka. Sejdeme se na louce v tom přístřešku.“

Vracím se k domu, vejdu jinými dveřmi dovnitř a potkám nějakou paní:

Prosím vás, tušíte, kde je tady kuchyně?“

„Jo, musíte po schodech dolů, tam je i jídelna.“

„Dokonce i jídelna, to je super, díky.“

Scházím po schodech dolů, slyším zvuky televize a nějakého sportovního utkání. No jo, vždyť začíná olympiáda… proletí mou hlavou myšlenka…

U stolu v rohu sedí postarší pán a ztěžka se zvedá, zdravíme se: „Dobrý den!“

„Dobrý den, Vy jste pan majitel?“

„Ano.“

„My jsme teď přijeli, navigoval jste nás po telefonu do pokoje. Můžete mi poradit, kde bych našla vývrtku?“ Jdu prostě přímo k věci, už chci ven z tohodle zatuchlého brlohu...

„Vítám Vás. Jo vývrtka, tak to nevím, zda tu nějaká zůstala, to víte, to je úzkoprofilové zboží na téhle chalupě.“

Připomenu si ten starý výraz ze sociku – úzkoprofilové zboží – a vybaví se mi fronty na banány a toaletní papír nejen před vánoci. Pan majitel mi ukazuje, kde je kuchyně. Vstupuji do prostoru tak 3 x 3 metry, kde se tísní špalek na porcování masa, malý pracovní pult a starý plynový sporák. Prohledávám šuplíky, loudím očima po mnoha kuchyňských potřebách visících na háčcích nad obkladačkami. Nikde nic. Vývrtka je v nedohlednu.

„A máte tady někde k zapůjčení sklenice na sket?“

„Jo, pojďte za mnou, tady v baru.“

Na polici u starého baru, kde se dříve jistě čepovalo i pivo, nacházím krásné sklenice z dílny Crystalexu (žádná Ikea) na náš oblíbený bublinkový večerní nápoj.

„No, asi si je přeleštěte.“ Doporučuje mi majitel.

Chci je umýt, popojdu k plechovému kuchyňskému dřezu a přemýšlím, který kohoutek otočit, aby tekla voda. Ten vpravo má pod kohoutkem hadičku, otáčím a NIC.

Zkusím ten levý a voda teče, ale bohužel jen pod kohoutkem, z ramena baterie nekápne ani kapka. Děkuji panu majiteli za sklenky a odcházím na louku, ještě štěstí, že balím nože do utěrky, ta se mi hodí pro to vyleštění sklenic.

Stoupám do kopce po čerstvě posečené trávě. Je vlahý večer, nebe se barví do červena, slunce zapadá v dáli za kopce. Je tu nádherně. Konečně se posadím na lavičku do přístřešku na vrcholu sjezdovky. Vedle nás stojí soukolí konstrukce jednoduchého lanového vleku na tzv. háček.

Láďa otvírá sklenici se sektem a já mu podávám sklenice přeleštěné od prachu.

„Tak Pájo, připíjím na zdraví a ať si to tady pěkně užijeme!“

„Miláčku, na zdraví a holt se obohatíme o nevšední zážitky. Proč být doma a spát v pohodlné posteli? Raději povečeříme venku pod širým nebem, s pořádným výhledem do krajiny. Zbožňuju tahle překvapivá dobrodružství.“

„Já jsme rád, že jsi taková ženská do nepohody.“

„No, tak to skoro vypadá, jako bys mě testoval, co jako vydržím.“

„No to je jasný, za chvíli ti končí dvouletá záruka!“

„Hodláš mě reklamovat u své tchýně?“

„No to bych si nedovolil!“

Smějeme se a oba vzpomínáme, jak jsme se zalykali smíchy, když jsme sledovali film Svatební cesta do Jiljí...

Padla tma a pozorujeme hvězdy. Je to nádhera. Ještě štěstí, že jsme oba takoví romantici. Dojedli jsme, dopili, balíme a jdeme zpět k dodávce. Zuby si čistíme opravdu před autem, mácháme si kartáčky v hrnečcích na kávu. Je to sranda, jako na vandru… Uleháme na pohodlnou matraci v nákladovém prostoru dodávky. Láďovi se před cestou podařilo deaktivovat 6 stropních LED světel, tudíž nesvádíme bitvu s komáry, kteří jsou rychlí jako světlo… Všude je neuvěřitelné ticho a taky tma. Vychutnávám si tyhle dva cenné parametry. Je to ohlušující a oslepující… Usínáme ruku v ruce, šťastní jako malé děti, které zažily dobrodružství.

Sobota 27.7.

7:15

Probouzíme se, já su celá trochu rozlámaná, Láďa taky. Vyspat se ve dvou na matraci o šíři 140 cm není až tak komfortní. Avšak stále lepší než v tom pokojíku v penzionu. Hledám ručník, toaletní potřeby, čisté prádlo a jdu využít služeb koupelny a WC v budově penzionu.

Když se vrátím, čeká na mě horká káva. Ještě štěstí, že vzal Láďa ten vařič sebou! Vystřídáme se ve využívání koupelny a WC, připravuji věci do tašky na snídani.

Za chvíli už sedíme opět v přístřešku na vrcholu kopce, usrkáváme kávu, pochutnáváme si na houskách a koláčích. Při tom všem pozorujeme krajinu před námi. Je to učiněná nádhera. Rozhodneme se, že tu přespíme ještě jednou.

9:05

Odjíždíme do Sušice. Pomáhá nám opět navigace. Zaparkujeme na náměstí a jdeme se projít.

„Miláčku, tak tady jsem se kdysi ženil a v tomhle hotelu byla svatební hostina.“

„Bezva, tak bychom tam mohli jít dnes poobědvat, co ty na to?“

„OK, začíná naše nostalgic tour.“

Bloumáme městem, z mostu nad řekou pozorujeme pstruhy, jak se vlní proti proudu. V kavárně si dáváme super capuccino a bezva malinovou limonádu. Pokračujeme zpět k autu, bereme si plavky a ručníky do batohu a směřujeme k řece Otavě na místo s podivným názvem Fuferna. Teplota vody 17,5 °C, vzduch 35°C. Vlézám do řeky, mám pocit, že mi mrznou prsty u nohou, nořím se do toho chladivého proudu, za chvíli vylézám osychám a mám chuť se jít znovu ochladit… Nakonec v té řece docela dlouho plaveme, užíváme si to osvěžení.

13:30

Objednáváme si pivo a řízky s bramborovým salátem v restauraci Fialka, je tu plno. Nápojů se dočkáme až skoro po 20 minutách, panuje tu chaos, nakonec se to vše nějak uklidnilo a po 45 minutách dostáváme řízky s bramborem… salát už došel… klasika, nevadí, bylo to dobrý.

14:30

Vylézáme na náměstí, které se mezitím zcela zaplnilo starými auty. Pomaloučku je okukujeme, je to nádhera. Fascinuje mě ta pestrost barev, na jednom místě vedle sebe stojí 3 stejné typy staré Felicie v zelené, tyrkysově modré a jasně červené barvě. Obhlížíme ty krasavce zhruba hodinu, pak nasedáme do auta a konečně jedeme směr Čeňkova pila.

15:30

Parkoviště je téměř plné, našli jsme jedno místo, ale moc nám nevyhovuje. Nakonec opět zabrala má parkovací modlitbička a Láďa auto přeparkuje na místo po dvou motorkách. Paráda, teď můžeme v klidu stoupat po cestě 3,5 km k Turnerově chatě. Je vedro, na hlavě mám klobouk a po vydatném obědě se sotva šourám. Nějak nemohu tu cestu poznat, protože v okolí zmizely stromy. Některé kmeny tu ještě zůstaly, čekají na lesníky, aby je použili na dřevo, protože kůrovec je zbavil jakékoliv další možnosti růstu. Vypadá to tady divně. Nepoznávám to. Naposledy jsem tu šla před více jak 22 lety…

Vzpomínám na tátu a je mi smutno. Hledám místa, kde jsme jedno léto našli mnoho vzrostlých hřibů. Tehdy jsme pronikli do lesa, objevovali jednu velkou houbu za druhou pokřikovali na sebe od radosti:

„Tati, pojď sem, to jsi ještě neviděl!“

A táta přiběhl, zhodnotil můj úlovek o velikosti 25 cm na výšku zvoláním: „No, Pájo dobrý, ale HELE!“ A ukázal na ještě větší hřib ve svém košíku. Zírala jsem na tu krásu a šla hledat další. Tehdy jsme nasbírali skutečné skvosty. Bylo to 1 den před naším odjezdem, vyžádali jsme si v kuchyni papírové krabice, abychom si houby odnesli 2 km pěšky po cestě z Turnerovy chaty nahoru na Antýgl. Tátova žena se nám „pošklebovala“, že nám ty houby nevydrží, že je spořádají červi, ale mi s taťkou jsme se drželi svého: Půjdeme s báglem na zádech a krabicí plnou hub o váze ca. 3 kg… To se nám to tedy proneslo. Myslela jsem, že mi odpadnou ruce… Ale byli jsme hrdinové… Když jsme přijeli domů, počali jsme houby čistit a bohužel se potvrdila předtucha taťkovo paní… Zbyly nám akorát hromádky lišek, téměř všechny ostatní houby byly na houby… pro červy… Večer jsme si s tátou telefonovali:

„Tak co, Pájo, kolik ti toho zbylo z těch hub?“

„No akorát lišky a 2 menší hříbci.“

„U mně je to stejný, nic si z toho nedělej, byl to zážitek co?!“

„To teda. Aspoň nám zbyly fotky.“

Uzavřela jsem debatu, kterou doprovázely zvuky našeho vzájemného smíchu. Ještě teď se tomu směji a zároveň se mi trochu derou slzy do očí. Je mi líto, že už s tátou nejezdíme na Turnerku… Tak až v příštím životě …

Stoupáme stále pozvolna vzhůru po cestě k Turnerově chatě a sledujeme krásný tok řeky Vydry.

Ze skrání nám stékají čůrky potu. Láďa nachází místo, kde bychom se mohli vykoupat v řece. Než se naděju, už se chladí v tůňce. Svlékám se a střídám jeho pozici. Je to bezvadný! Ještě štěstí, že je tu kmen spadlého stromu, mohu se přidržovat, proud je o kousek dál silný. Vylézám, oblékám oblečení na mokré tělo a jsem fakt osvěžená a šťastná.

Tohle je ten důvod, proč jsem sem doposud nejela sama. Čekala jsem na parťáka, který tyhle radosti bude sdílet se mnou. Jsme nadšení. Jsem tak trochu střelení, prostě se rádi koupeme…

17:10

Mezi stromy vykukuje „Turnerka“. Hurá, tak jsme tady! Vstupujeme dovnitř k baru a já se nedočkavě ptám: „Dobrý den, můžeme vás požádat ještě o nápoje?“ V 17 hodin totiž restauraci zavírají pro veřejnost…

„Ano, co si dáte?“

„Bílé víno, decko? No nebo raději rovnou dvě decka.“

Sedíme u stolu venku před chatou, nasloucháme šumění řeky Vydry, vychutnáváme si stín pod slunečníkem a mě se derou slzy do očí.

„Miláčku, připíjím na Tvýho tátu a na všechno dobrý, co jsi s ním prožila!“

„Tak na tátu, co mě měl rád takovou, jaká jsem.“

CINK…

17:50

Odcházíme zvolna po cestě dolů směrem na Čeňkovu pilu. Je stále horko, něco kolem 30°C. Občas sledujeme kameny v řece Vydře. Najednou vidíme takový velikánský placák, kam by si člověk mohl lehnout a nechat se ochlazovat proudem vody. Ohledáváme terén a už sestupujeme dolů k řece. Svlékáme se, přeskakujeme kameny, aby nás nestrhl prudký proud a už se zase cachtáme v chladivé vodě. Je to paráda. Láďa si na placák lehnul na břicho, je to otužilec. Já ho střídám, ležím na zádech a volám do éteru:

„Jsem vodní anděl! Juchů!“ A mávám rukama, která mají znázornit pohyb andělských křídel. Otáčím se na břicho a opakuji: „Jsem anděl a kouká mi z vody prdel...ka!“ Láďa stojí opodál a osvěžuje se v tůni. Ještě chvíli tam výskám hlasitě do krajiny a chovám se jako totální puberťačka. Pak se objímáme stojíc ve vodě po kotníky na tom velikánském placáku.

Prožíváme oba vzácnou chvíli láskyplného spojenectví.

„Miláčku, já jsem tak šťastnej, že jsi tak praštěná a klidně se svlíkáš na břehu řeky do naha, jen proto, abys se šla se mnou koupat. Zbožňuji tuhle tvoji vášnivost.“

„A já jsem šťastná, že jsi stejně praštěný jako já a mám ty praštěnecké zážitky s kým sdílet. Víš, to je nejspíš důvod, proč jsme sem těch více jak 20 let nejela, protože jsem to neměla s kým sdílet.“

Na mokrá těla oblékáme pár kousků oblečení. Vysoukáme se mezi kameny z prudkého břehu nahoru na cestu a jdeme dolů. Ještě debatujeme o našem koupacím zážitku na tom obrovitánském placáku.

„Jo, abych nezapomněl, příště bychom asi neměli být tak hluční. Jak jsi tak křičela radostí, sestoupili k řece nějací pocestní a sledovali, jak se koupeme.“

„Čumilové, no.“

„No, lásko, možná si mysleli, že křičí někdo proto, že se třeba topí nebo je v jiných nesnázích. Ale já ti nechtěl nic říkat, nechtěl jsem ti kazit tu radost. Já jsem rád, když křičíš blahem.“

„To jsi tedy první chlap v mém životě, kterýmu to nevadí.“

Cestu si krátíme povídáním o tom, jak a kde jsme trávili prázdniny jako děti. Bolí mě nohy, na kochání se soutokem Vydry s Křemelnou už nemám sílu. Nasedáme do auta a jedeme zpět na Javorník.

18:30

Pokoj v penzionu opět oba využíváme pouze k hygieně a také jako dobíjecí stanici pro naše mobilní telefony. Balíme dobroty k večeři do tašky a opět stoupáme po posečené louce nahoru k přístřešku s lavičkami s stolem. Je dusno a stále ještě dost horko.

Láďa otvírá láhev červeného vína otvírákem, který jsme koupili v Sušici „u Vietnamce“. Nikdy by mě nenapadlo, že v Čechách si nakonec budu chodit kupovat zboží na vesnici a v malých městečkách výhradně u obchodníků Vietnamského původu. Ve městech mám pak druhou možnost: supermarkety zahraničních značek. Je smutnou skutečností, že obchod s tím nejpotřebnějším zbožím jsme přenechali cizincům…

Vychutnáváme si víno a večeři s rozhledem na šumavské kopce. Je tu nádherně! Vpravo od nás se ne obloze občas trochu zablýskne.

„Jde sem bouřka zlato, jak začne pršet, balíme a mizíme do auta. Jsme v horách a tam se počasí mění velmi rychle.“ Uvažuji rozumradovsky nahlas.

Zhruba za 20 minut padají první dešťové kapky.

Jdeme rychle k dodávce, vše dáváme dovnitř a Láďa se jde vykoupat. Já se převlékám a ulehám na naši bezva matraci. Během 10 minut začíná vodní peklo poháněné velice silným větrem. Nejen že „leje“, ale padají i kroupy. Vtom plechovém autě se všechny zvuky tak rozléhají, že se normálně bojím, aby na nás třeba nespadla nějaká větev z toho stromu, co u něj stojíme. Jsem strašpytel, modlím se, abychom byli v bezpečí. Stále prší a najednou je ticho.

Láďa vystihl situaci a právě přichází do dodávky.

„Tak zlato, střídání stráží v koupelně, šup, jdi teď, dokavaď neleje.“

„Tak mi dej zubní pastu“.

A už vybíhám ven s toaletní taškou, ručníkem a pyžamkem.

Cestou občas ztrácím na louce žabky. Mám mokro v botách a tak se mi vyzouvají. Směju se, jak občas couvám jako rak, abych si nazula botu. Musí na mě být srandovní pohled, nikdo se však nedívá. Všichni jsou zalezlí v suchu…

Po vydatné sprše se vracím zpět do auta. Naštěstí stále neprší, hromy a blesky jsou již vidět a slyšet v dáli. Zalézám do auta. Uleháme, povídáme si, usínáme.

Probouzí mě opět zvuk kapek deště, které hlasitě bubnují na kapotu dodávky. Hluk posiluje vítr z hor. Bouřka se vrátila. A tak je to celou noc, chvíli ticho, spíme, pak randál, nemůžeme spát.

Neděle 28.7.

8:05

Ráno se probouzíme do ochlazeného dne, oblékám si mikinu a vylévám vodu z žabek, které strávily celou noc venku před dveřmi dodávky. Láďa se směje, jak mu to v žabkách čvachtá.

„Copak, máš pocit, že ti teče do bot?“ Nadhodím laškovně.

„Voda v botách mě netrápí, ale koukni na to šedé nebe. Bude nejspíš zase pršet.“

„Tak co s načatou nedělí?“

„Pojedeme na Čerňák do sauny, co ty na to?“

„Bezva nápad – v létě.“

Směřuji opět do koupelny v penzionu a konám ranní hygienu. Láďa to po mě opakuje s tím rozdílem, že si dal sprchu – tekla pouze studená… Tohle není penzion, ale horská osvěžovna…

8:30

Vaříme kávu na cestovním plnovém vařiči, usrkáváme ten lahodný mok a přikusujeme zbylé koláče.

Balíme věci, převlékáme se do civilu a uháníme před deštěm zpět domů. Škoda, že nás ten déšť vyhnal tak brzy. Během 1 dne jsme toho však stihli zažít opravdu hodně. V tuto chvíli netuším, co se ještě stane.

9:05

Odjíždíme, máváme Šumavě na pozdrav – tak zase brzy na viděnou!

Cesta nám ubíhá rychle.

12:30

Po více jak 3 hodinách ležíme v Saunii v Praze na Černém mostě na prknech, která pro nás znamenají svět. Oba saunování milujeme, dokonce jsme se v sauně seznámili… Odpočíváme, sluníme se venku na lehátkách a užíváme si klídku. Postupně se z nás stávají hladoví vlci.

15:40

„Miláčku, mám chuť na pořádnou točenou plzínku, co kdybychom se stavili na Mělníku U Kance a dali si tam takovou obědovečeři?“

„Tím chceš říct, že mě zveš na večeři a následně mi svěříš řízení tvé bezva dodávky?“

„No, líp bych to neformuloval.“

„Tak dobrá, jedeme.“

17:30

Užíváme si večeři na zahrádce, sedíme u krásného jezírka, ve kterém plavou barevné rybky. Nádhera.

19:00

Doma vše vybalujeme, pereme prádlo, uklízíme a … hledáme Láďův téměř vybitý mobil. Po chvíli vznese otázku: „Sakra a neviděla si moji peněženku.“

„NE.“

Telefonuji na přítelův mobil, doma se nic neozývá. Jdeme k autu, zazvoní to dvakrát a pak už NIC. Telefon se vybil úplně.

„Ach jo, pojď si sednout a přemýšlej, kde jsi měl mobil a peněženku naposledy.“

„No v šatně sauny jsem ti dával tvůj mobil a brýle a svůj jsme si dal do skříňky i s tou peněženkou.“

„Ok, jdu volat do Saunie, třeba to v té skříňce zůstalo, pamatuji si číslo svojí i Tvojí skříňky, uvidíme.“

Slečna na druhém konci „drátu“ je moc ochotná, jde do šatny, ale nic nenachází. Předávám jí na sebe kontakt, sděluji jí iniciály svého partnera a obě doufáme, že paní uklízečka večer vše najde. Slečna „Saunová“ je skeptická. Dozvídáme se, že máme příště využít trezor. No jo, dobrá rada…

Sedíme v kuchyni a Láďa sčítá „škody“. Nejhorší je, že tam měl všechny doklady. Připravuje se mentálně na ranní návštěvu policie a příslušných úřadů. Ještě, že má v šuplíku platný pas.

Připíjíme si skleničkou sektu na krásný víkend a na ztrátu. Jsou to přeci „JEN“ peníze a doklady. Hlavně, že jsme zdraví a šťastní.

22:30

Jdeme spát, právě usínám A V TOM ZVONÍ NA NOČNÍM STOLKU MŮJ MOBIL.

„Dobrý večer, paní Jera, tak jsme našli mobil i peněženku Vašeho přítele. Necháme jí na recepci, může se zítra zastavit.“

„Moc Vám děkujeme, to je skvělé, to jste nám dala dobrou zprávu na dobrou noc. Nashle.“

„Lásko, ty máš takové štěstí, to je paráda!“

„Miláčku, díky, že jsi tam zavolala a zkoušela to štěstí…“

„Jsme děti Štěstěny. Konec dobrý, všechno dobrý, dobrou noc.“

Následující den obdržela paní na recepci Saunie na Černém mostě pugét krásných květin a bonboniéru jako odměnu za nálezné. V peněžence zůstalo všechno i několik tisíc korun…

Nakonec ten výlet na Šumavu měl nádherný konec. Vyplatí se důvěřovat, že nejsou všichni lidi chamtiví. Dávat přednost důvěře v dobro je můj celoživotní postoj.

A díky tomuto postoji a mé trpělivosti jsme s mým tátou strávili nádherných 12 let spolu, navzdory tomu, co jsem jako dítě o tátovi slýchávala od mámy…