Nebuď tak šťastná!

Takovýto „podnět“ jsem obdržela od kolegy, když jsem si radostně vykračovala odpočatá a opálená po dovolené ke kopírce, abych si vyzvedla tisky dokumentů k zakázkám do výroby.

Usmála jsem se na kolegu a provedla jsem slovní smeč směrem k jeho osobě: „Mám se skvěle a TY?“

Kolegův obličej se zkroutil do unavené grimasy, zmizel ve dveřích openspace a ani nemuknul.

Možná to bylo ode mne kruté, ale v mém věku 50+ jsem se rozhodla říkat, co si myslím, když je to jen trochu možné.

O hodinu později jsem si šla pro kávu a potkala na té samé chodbě kolegyni, která rozradostněně vykřikla: „Jé, Pavli, ty celá záříš!“

„Díky, to mě těší!“ Odvětila jsem polichoceně.

Aby ne, pomyslela jsem si, měla jsem na sobě kanárkově žluté triko a kraťasy v téže barvě se sytě růžovými květy.

Uvědomila jsem si starou pravdu o tom, jak lze okolí spolehlivě naštvat: Být šťastný a dávat to najevo. Energie štěstí je nakažlivá, avšak jen pro ty z nás, kteří se cítí býti přijímačem. Lidé, kteří se příliš zabývají svou vlastní momentálně těžkou situací jsou jednoduše přeplněni stresem a už nemají prostor, kam by to štěstí pustili. Je smutnou realitou, že být šťastný se neučí na základní škole. Hlavně, že děti umí číst, psát, počítat a odpovídat na všetečné otázky učitelů. Bohužel o důležitosti vytváření pocitu štěstí se na školách mnoho neučí. A s tradiční filmovou hláškou: „Štěstí je jen muška zlatá!“ si člověk jednoduše nemůže vystačit. Já osobně jsem mušku zlatou nikdy neviděla… Co vy?

Přirozeně šťastné jsou malé děti. Mají radost z toho, co vše objevují ve světě. Všechno je pro ně zábava a když třeba spadnou, rozbrečí se a za chvíli o tom neví a jdou objevovat dál. Rodiče je dokonce v tom objevování podporují, objímají se s nimi, pusinkují, chválí je za každičký pokrok ve vývoji.

Čím jsou děti větší a zdatnější, tím více je společnost začíná „formovat“. Pomalounku se ty roztomilé šťastné děti snaží dělat to, za co je okolí pochválí, aby zase mohly být šťastné. Takto se děti dobře naučí, že nic není „zadarmo“. Jednoduše se postupně přizpůsobují, aby byly přijímány svým okolím.

V tomto ohledu jsme vychovávaly dcery poněkud „proti proudu“.

Když byly naše dcery malé, učili jsme je, aby na otázku „Jak se máš?“ odpovídaly: „Mám se skvěle.“ Byla to zábava, pozorovat reakce okolí. Jednou přijel závozník se dřevem a ptal se dvouleté Míši: „Ahoj jak se máš?“

Dcera odpověděla tradičně: „Skvěle!“

Její odpověď závozníka velice udivila: „No to zírám, normálně děti říkaj, mám se dobže, ale ty se máš skvěle, tak to jsem rád!“

Když přijel o týden později s další dávkou dřeva, šla mu malá Míša naproti a mávala mu. Závozník se smál: „No jo, ty jsi ta holčička, co se má skvěle!“

„Ano. A jak se máte vy?“

„Já se mám vlastně taky skvěle.“

Dodnes naše dcery odpovídají, že se mají skvěle. A když je něco trápí, tak se je snažím na závěr upomenout na to, že se mají v podstatě skvěle. Nemyslím si, že by to byla přetvářka, ani hon na pozitivní myšlení. Jednoduše vím, že mít pocit, že se mám skvěle, vzbuzuje další dobré pocity, které se pak řetězí a štěstí se „tetelí“…

Některé děti mají to štěstí, že jsou zahrnovány bezpodmínečnou láskou alespoň ze strany svých rodičů.

Díky neustálému formování mládeže školním a společenským systémem, hledají téměř dospělé děti své štěstí všude možně. Mladí lidé často unikají do nejrůznějších závislostí, ať už je to internet, alkohol, drogy, práce, sex, sport nebo jídlo.

Já se kupříkladu dlouhé roky uspokojovala prací a celistvostí nejbližší rodiny. Avšak jakmile mi došly síly na uspokojování potřeb všech okolo, za cenu upozadňování potřeb vlastních, prozřela jsem. Začala jsem dělat to, co opravdu chci, co cítím, že mi dělá dobře. Postupně hledám v tomto rovnováhu a cítím se lépe a lépe. Dokonce si pravidelně na sebe najdu čas o samotě, abych zpytovala své svědomí otázkami typu: Co mi chybí, co potřebuji? Odpovědi přichází snadno a řešení mnohdy také.

Po čase jsem si jednoduše zvykla denně se zasmát, cítit se hezky, vykračovat si v šatičkách na boso po chodbách v práci, když je mi horko. Prostě se snažím být sama sebou. Vnímám krásu kolem sebe a raduji se i z maličkostí.

Před pár lety jsem se dozvěděla, že lidské srdce je obklopeno silným elektrickým polem o průměru 2,5 metru! Bylo změřeno, že toto pole je zhruba 60x silnější než elektrické pole mozku. V tu chvíli jsem pochopila plný význam známé věty: „Správně vidíme jen srdcem.“ Prastaré civilizace toto znaly, akorát MY to potřebujeme všechno měřit, abychom tomu uvěřili… Představte si tu energetickou sopku dvou zamilovaných lidí. Není divu, že spolu chtějí být téměř neustále, jejich silné energie se vzájemně posilují, mohou se v nich doslova koupat. Jejich rysy ve tvářích jsou uvolněné a pohled tak trochu zasněný.

Dnes ráno jsem po cestě potkala velikánskou duhu. Byly vidět všechny její pestrosti od sytě fialové až po temně rudou. Hned jsem si řekla: „Duha, bezva, to bude šťastný den, očekávám dobré zprávy.“ A drobné dobré zprávy se opravdu dostavily.

Jsem šťastná, zvykla jsem si na ten slastný pocit. Mám radost, že jedu do práce vlakem a mohu cestou psát. Víkend jsme strávili s přítelem na Šumavě. Zase se mi splnilo další přání… o tom více příště …