Mediální „PROFESIONÁLOVÉ“

Všimli jste si, že se kolem nás páchá dennodenně tolik násilných činů? A je to skutečně pravda? Nebo se v nás někdo snaží vzbudit pocit strachu?

Večer jsem se chtěla podívat na nějaký pěkný film v televizi. Otevřela jsme si na internetu program a objevila následující nabídku:

Profesionálové

Zázraky přírody

Země faraonů

Mission: Impossible – Odplata 1. část

Polda 5

Wasabi

Teorie velkého třesku II

Ned Kelly

Myšlenky zločince

Zamilovaná do vraha

Návrat Xandera Cage

Severské vraždy: Přístav smrti III

Povolení zabíjet

Vražedný obdiv

Pozoruhodná evoluce

Freddie Mercury: Příběh, Je nám ctí

Filmařské legendy: Miloš Forman

Ztracená města s Albertem Linem – Nabatejské město SELA a Petra

Z 18 titulů se hned 12 zabývalo tématem vražd! Někteří z nás si dělají už legraci ohledně městečka Midsomer, tam už byli vyvražděni nejspíš všichni… Byl snad někdo ve vaše okolí zavražděn?

Nakonec jsem se díky Albertu Linovi vrátila ve vzpomínkách do bájného města Petra, které jsem kdysi v Jordánsku navštívila. Díky dokumentu jsem se dozvěděla mnoho dalších informací o této lokalitě.

Mnozí se diví, kde se v lidech bere tolik agresivity… Myslím, že není divu… Agresivita je nám nabízena v mnoha podobách. Nikdy jsem nepochopila, jak může někoho bavit hrát počítačové hry, ve kterých se virtuálně zabíjí. Uniká mi, proč muže baví hrát na počítači tankové souboje a vydržet u toho i několik hodin. Ostatně i malým dětem je v animovaných seriálech podsouváno, že násilí je běžné. Vzpomeňme si na Tomma a Jerryho, kteří mají snad milion životů, protože takové srážky a pády by ve skutečnosti žádná kočka ani myš nepřežili.

Mediální „PROFESIONÁLOVÉ“ nám defacto nabízejí pocit strachu a nesmrtelnosti zároveň.

Proč se takto v lidech soustavně podněcuje chuť zabíjet? Už i věta: „Já Tě zabiju!“ je prostě strašlivá a má v sobě obrovský energetický potenciál.

Faktem je, že si z minulých životů si naše duše nesou mnoho agresivních zkušeností. Kdybychom se jednoho dne probudili s vědomím, kdo všechno nám ublížil, asi bychom se opravdu na této Zemi pozabíjeli. Nicméně jsme dostali do vínku dar „zapomnění“, takže pocity dávných křivd v nás „pouze“ skrytě dřímají. Bohužel naše představivost je tak skvělá, že v nás budí okamžité emocionální reakce. Důkazem toho je představa o sexu. Stačí pouhých pár myšlenek a člověk se cítí opravdu vzrušený. Stejně však funguje náš mozek i v případě sledování nějakého strašlivého filmu. V podstatě v nás vzbuzuje pocit „reality“.

Když jsem kolem roku 2000 četla článek pojednávající o tom, že největším nebezpečím pro lidstvo v 21. století se stává virtuální realita a schopnost zařízení holografických zobrazení, nechápala jsem tehdy, co je tím myšleno. Nejspíš má někdo zájem na tom, aby bylo lidstvo udržováno ve strachu, protože tak se lépe „ovládají davy“.

Dnes výsledky vidíme na každém kroku. V metru, autobusu nebo tramvaji 90% lidí sleduje něco na mobilu. Mladí lidé přechází přes přechod s mobilem v ruce. Ve školách jsou často mobilní telefony během vyučování zakazovány, aby se studenti dokázali vůbec soustředit. Na sociálních sítích prezentuje jedna skupina šťastné obrazy ze svého života, přičemž další skupina je zoufalá, protože nemá co prezentovat… Lidé se tak nějak odcizili, nedůvěřují sobě ani svému okolí. Raději se skrývají doma u počítače, což je pro ně bezpečné prostředí pro komunikaci.

Večerní „zprávy“ v televizi jsou směsicí přehledu domácích i světových katastrof. Již před časem jsem si jako hlavní prohlížeč nastavila google, abych nemusela při vyhledávání přes seznam.cz odolávat pokušení číst podbízivé titulky jako například ty dnešní:

Skupinka mladistvých v centru Vídně zmlátila a okradla Čecha

Po útěku z KLDR se stala jen zbožím

Legionelóza láme v Česku rekordy

Tragická nehoda na Nymbursku. Řidič vlétl do lidí, dva zemřeli

Obří žralok kroužil kolem člunu u chorvatského pobřeží. Rybář jej natočil.

Trendy francouzské mikádo lichotí každé ženě

Část Evropy ochromily lijáky a sněhová kalamita

Na Slovensku opět útočil medvěd

Kdybych tohle všechno denně četla, asi bych si myslela, že žijeme ve značně nebezpečném světě a začala se bát.

Jako děti jsme s bráchou potajmu sledovali v pozdních hodinách detektivky, které sledovali naše rodiče z pohodlí gauče v obýváku. Potichoučku jsme se přišourali do prostorné předsíně před otevřené dveře obývacího pokoje a sledovali jsme obrazy odrážející se z televizní obrazovky na velikánské zrcadlo. Po čase jsem zjistila, že se v noci bojím, protože se mi zdály sny o vraždách, válkách a dalších hrůzách.

Já osobně se nesmím dívat na příliš napínavé a zákeřné scény ve filmu. Mám tak silnou vizuální paměť, že se mi o hrůzných obrazech zdají sny klidně několik dnů. Dokonce jsem nucena objíždět autonehody bez vizuálního povšimnutí, jednoduše bych si ten strašlivý výjev pamatovala a pak by se mi situace v noci zjevovala.

Po těchto zkušenostech se snažím sama sebe chránit a zaměřuji se na pozitivní věci. Každý den si všímám nejrůznějších radostných drobností. Těší mě, že s jarem přichází každým dnem více a více světla. Vnímám, že po jarním deštíku roste vše bravurní rychlostí. Ještě minulý týden byly stvoly pivoněk u nás v zahradě sotva 10 cm nad zemí. Po týdnu narostly do výšky 40 cm … to je 4 x tolik… Mám vlastně radost z toho, že ležím v posteli s nachlazením, protože konečně nemohu dělat nic jiného než spát, dívat se na filmy, telefonovat a především psát. Baví mě moje nová práce produkční, jsem vděčná, že spolupracuji s ochotnými kolegy a kolegyněmi na zajímavých projektech. Doma máme s partnerem pohodu. Těším se, až nás zítra navštíví mé dcery. Kupuji si pravidelně květiny do vázy, protože mám ráda kolem sebe čerstvou krásu.

Jasně, že řeším větší či menší problémy, nicméně se snažím zachovat klid a nenechávám se ovlivňovat takzvanými katastrofami. Děje se tolik dobrých věcí, jen se o nich v médiích moc nepíše.