Když vedru přestanete odporovat

Teploměr se letos rozhodl trumfnout lidskou trpělivost. Máme dvě možnosti: nadávat, nebo začít improvizovat. Začala jsem objevovat nečekaná řešení. Některá byla chytrá. Jiná trochu šílená. Všechna ale fungovala.

Byl čtvrtek, tradiční den, kdy chodíme s partou pravidelně do sauny.

Při odchodu z práce jsem se svým kolegům pochlubila:

„Těším se dnes do sauny, to se pořádně ochladím!“

„Co? Vždyť je venku 36 °C! Jak se chceš ochladit? To se nepotíš celý den? Ty se chceš potit ještě v sauně?“, reagoval kolega.

„Venku je sice vedro, v sauně kolem 100 °C, ale ochlazovací bazének má teplotu 11 °C!“

„A to máš opravdu pocit, že se ochladíš?“, podivil se druhý kolega.

„Jasně, zkus to někdy, no asi je to nezvyklé, ale opravdu to funguje. Než jdu do sauny, tak vlezu nejprve do toho ochlazovacího bazénku a pak teprve do té pořádně vytopené sauny.“

„To bych nedal!“

„Zvyk je železná košile. Tak se mějte! Pa.“

Jak jsem řekla, tak to bylo. Perfektně jsem si odpočinula, ochladila se a pokecala s kamarády.

V sobotu přišla první vlna veder. Vyrazili jsme k nedalekému jezeru Lhota na nudistickou pláž. To je také taková naše domácí tradice…

Miluji ten zážitek: dorazit na pláž, rozprostřít deku a ručníky na písek, svléknout se a šup do vody. Je to úžasný pocit svobody, plavat bez plavek. Naštěstí tuhle zálibu sdílíme s mým partnerem společně. Ostatně poznali jsme se v sauně. Tahle naše nudistická záliba má jednu nespornou výhodu při seznamování: člověk ví, do čeho jde … a pak je příjemně překvapený, jak nám to v šatech ještě více sluší.

Dcera s přítelem ohlásili příchod taktéž k jezeru Lhota, ovšem do plavkové části. Oblékli jsme se do triček a kraťasů a vyrazili za nimi na procházku. Povídali jsme si ve stínu borovic a pili studené nápoje. Bylo to moc fajn.

Na cestě zpět k nuda pláži na mě spadla mladá slečna. Prostě z toho vedra omdlela, naše hlavy se střetly a ona se svalila do písku mezi lavičku a stůl. Strašlivě jsem se lekla a vykřikla: „Co děláš?“ V tu chvíli se můj přítel, který šel přede mnou a nic neviděl, otočil a šel ke mně. Někdo z nedaleké fronty u stánku s občerstvením slečnu otočil a někdo další jí chrstnul vodu do obličeje. Slečna se probrala. Já odstoupila, přítel už byl u mě, aby zjistil, jak mi je: „Dobrý? Jsi v pořádku?“

„Jo, ale bolí mě levá tvář a celá hlava.“

„Nic tam nemáš, pojď jdeme, slečna vypadá, že už je jí dobře.

„Hm, to budu mít pěkný móňo.“

„Zlato, nic tam nemáš, to bude v pohodě.“

Po chvíli chůze jsem zjistila, že mám uštípnutou sklovinu na jednom ze spodních zubů. Po příchodu na nuda pláž jsem se nenudila, začala jsem shánět od známých kontakt na dobrého zubaře, kterého potřebuji jen výjimečně, protože jsem doposud neměla žádný kaz. Prostě si nenechám kazit ničím život… a taky leccos zkousnu…

Během víkendu bolest ustoupila, ale v pondělí ráno už se mi pod okem začala klubat modřina. „No nazdar, to budu muset v práci vysvětlovat, že mě doma nikdo nebije.“

Po příchodu do kanceláře jsem se pohotově podělila o historku, jak jsem zřejmě poskytla ochranný štít mladé slečně při jejím omdlévání. Kdybych tam nebyla, nejspíš by spadla na lavičku, a to by mělo daleko horší následky, než má bolavá tvář a monokl pod okem.

O týden později vlna veder dosáhla svého maxima. Vyrazili jsme opět k jezeru Lhota. Po příjezdu si naši známí dělali z mého přítele legraci: „Hele, už ji nebij. Ten monokl jí nesluší.“

Po pravdě: byl to můj první a doufám poslední monokl.

Teplota vody v jezeře dosahovala až 29,5°C. Chodila jsem se ochlazovat do sprchy, kde tekla výrazně studenější voda. Navzdory vedru jsme si den u vody užili.

Druhý den, kdy předpověď hlásila stále vysoké teploty kolem 40°C, jsme vstali velmi brzy. U jezera jsme byli už v 7 hodin ráno. Našli jsme si lavičku se stolem ve stínu s krásným výhledem na jezero a počali si připravovat pořádnou snídani: káva, míchaná vajíčka, zeleninka, pečivo, sýry a džus. Občasní kolemjdoucí nám přáli dobrou chuť a obdivovali, jak si na malé pánvičce smažíme vajíčka. Po snídani jsme si šli pořádně zaplavat. Voda byla moc příjemná stejně jako ranní teplota vzduchu. Občas fouknul větřík, takže jsem chvílemi měla pocit, že je mi dokonce chladno – cenná zkušenost po těch několika dnech pocení se ve vlastní šťávě po celé dny a noci.

V pondělí jsem dorazila do kanceláře a vydržela v ní jen do 12 hod. Ve firmě se opravuje porouchaná klimatizace a v kanceláři se teplota vyšplhala ke 32°C. Ve výrobě to bylo ještě horší. Rozhodla jsem se, že upocená a unavená jsem dost. Moje hlava ve vedrech nemyslí. Sbalila jsem počítač a nějaké pracovní podklady a vyrazila ku domovu.

Ke vší té smůle mi v autě nefunguje klimatizace. Volant jsem ochladila vlhčeným kapesníčkem, který nosím v kabelce.

Doma jsem se pořádně ochladila studenou vodou ve sprše. V pracovně bylo příjemných 26°C. Přemýšlela jsem, jak se udržet v chladu. Už delší dobu jsem chtěla udělat pořádek v mrazáku. Vyrazila jsem tedy do kuchyně na průzkum a našla 2 misky s postarším vývarem se zeleninou. Misky jsem umístila na talíře a ty si dala na zem pod pracovní stůl. Zapnula jsem počítač, vyřizovala e-maily a telefonáty, přitom jsem měla položená chodidla na těch již studených talířích. Bylo mi báječně. Pracovala jsem až do 17 hodin.

Kdyby někdo viděl pod můj psací stůl, asi by se pousmál nad mou vynalézavostí.

Odpor nás vyčerpává. Přijetí nám uvolní ruce, abychom mohli něco vytvořit.