Domácí vinný sklep

Je listopad, nejvyšší čas uzavřít vinařskou sezónu! Naše „sauna parta“ si už v květnu objednala ubytování ve Velkých Pavlovicích, kde se 15.11. konaly Svatomartinské otevřené sklepy.

Na akci bylo zapotřebí se dobře připravit: vzali jsme si v den odjezdu (pátek) dovolenou, a pořádně se prospali. Po vydatné snídani jsem začala připravovat svačinu. Následně jsem upekla perník a trochu poklidila. Můj chlap dojel na malý nákup a pak dostal módní záchvat: běhal za mnou po bytě a ptal se mě, zda si má vzít na sebe tyhle džíny v kombinaci s tímhle nebo jiným tričkem. Tohle dělá téměř vždy v den odjezdu na dovolenou: obrátí šatník vzhůru nohama, aby si vzal na sebe to, co nosí beztak nejčastěji… No, tentokrát pěkný šedý svetr doplnil elegantní šedobílou šálou a obul si své zbrusu nové bílé kožené boty.

Já jsem si během necelé hodinky zvládla nejen umýt a vyfénovat vlasy, ale také se nalíčit, obléct a sbalit svoje osobní věci. V 13:08 jsme vyrazili na cestu směrem k autobusové zastávce. Před pár dny nám rozhrabali před domem silnici za účelem vložení kabelů pro rychlý internet do země. Kličkovali jsme mezi loužemi a hledali jsme co nejméně zablácená místa, aby naše obuv zůstala co nejvíce čistá. Přesně v 13:15 nás vyzvedli dle domluvy 2 členové našeho sauna spolku. Naládovali jsme tašky do auta a jeli necelou půl hodinku do výchozího bodu odjezdu na Moravu – Obříství. Tady jsme přestěhovali sebe i naše zavazadla do dodávky vůdce smečky Oty. Popojeli jsme do Neratovic na nádraží, kde jsme očekávali výstup a nástup Otovo ženy Pavly, která se vrátila se svými žáky z výletu z Prahy vlakem. Zhruba ve 14:15 jsme byli konečně kompletní a mohli jsme vyjet na Moravu. Ota zahájil jízdu stylově: z reproduktorů se ozvala píseň od Chinaski: My máme rádi víno … Dodávku rozvibrovalo 7 hlasů od samé radosti, že konečně jedeme na tu Moravu.

Cesta se klikatila mimo Prahu více jak hodinu, na D1 jsme najeli až u „Naháče“ kousek od Chocerad. Vrchní navigátor - Otova žena Pavla, pečlivě hlídala hustotu provozu. Před Brnem jsme sjeli z dálnice na okresky a proplétali se ve tmě další hodiny meandry silnic různého typu. Do cíle vzdáleného 270 km jsme dorazili po 4 hodinách! Kladu si otázku, proč máme dálnici D1, které se spíše vyhýbáme, než abychom jí používali…

Ubytovali jsme se ve Velkých Pavlovicích a šli se projít do nedaleké restaurace, kde jsme slušně povečeřeli. Večer jsme poseděli v penzionu u vynikající mandlovice. Každý si dával po kalíšku, rozdělili jsme mezi 7 účastníků zájezdu půlitránek a šli se na vše vyspat.

Ráno jsme hodovali u stolu bohatě pokrytého uzeninami, sýry, čerstvým pečivem a také plechem perníku. To vše doplňovala kávička, čajíčky, džusík, trocha zeleniny a vynikající marmelády. Nechybělo téměř nic…

Když jsem porcovala perník, ptala jsem se všech: „Tak co, chceš krajový nebo středový?“ Michal se ohradil, že žádný okrajový nechce, dožadoval se středového kousku, pěkně nadýchaného a prohlásil:

„Ty krajové jsou takové ošizené, to mi nedávej!“

Všichni jsme se moc nasmáli a každý z nás si teď pamatuje teorii o tzv. ošizených kusech.

Zhruba v 9:30 jsme popojeli autem pod Kraví horu a začali stoupat do kopce na jehož vrcholu je rozhledna. Cesta byla vytvrzena betonovými železničními pražci, ale jen do poloviny. Pak už jsme šli pěkně v mazlavém blátíčku s vysokým obsahem jílu. Říkala jsem si: „Chudák můj chlap, ten teď trpí, má ty nové bílé boty.“ A trpěl… jeho boty to pochopitelně přežily. Jakmile se vyskytl travní porost, ošetřil obuv kapkami z padající mlhy…

Mezitím se Michal dožadoval zastávky v Bořeticích ve vinařství Pazderkovi, kde si chtěl doplnit zásoby osvědčeného vinného moku. Rádi jsme mu vyhověli. Ještě jsme ani nic neochutnali a v kufru auta už bylo 6 kartonů s vínem!

Přesunuli jsme se autem na okraj Velkých Pavlovic do prvního místa ochutnávky vín.

„Kolik vína, tolik vody a zajídat kousky chleba s pomazánkami!“

Tak znělo doporučení našich zkušených vinařů Oty a jeho ženy Pavly. Řídili jsme se touto zásadou až do večera všichni. Díky tomu se nikdo nemotal, jak nudle v bandě natož aby někomu bylo špatně. Zvládli jsme okoštovat vína ve 12 vinařstvích z 25 otevřených sklepů. Ochutnali jsme každý zhruba 36 druhů vín a vypili průměrně 1,5 l vína. K mému údivu jsem byla schopná rozlišovat chutě vín i v 8 hodin večer. Ušli jsme 12 km, což přispělo k únavě našeho organismu zřejmě více, než samotná konzumace alkoholu. Každý jsme si našli svého vinného favorita, kterého jsme si objednávali po kartonech. Večer jsme si užili cimbálovku v místním „kulturáku“ včetně tance.

Druhý den po snídani jsme naložili bagáž a vyrazili jsme na objížďku všech vinařství, kde jsme si předcházející den vína objednali. Celkem jsme naložili zhruba 24 krabic plných láhví dobrého moravského vína.

Cestou zpět jsme se zastavili v Hustopečích v „Mandlárně“. Velice mě překvapilo, jak zde byla obnovena tradice pěstování mandloní a co všechno se z mandlí dá vyprodukovat. Obzvláště nám chutnala limonáda z mandlového sirupu, který jsme si koupili domů. Několik lahví mandlovice jsme zakoupili už v penzionu ve Velkých Pavlovicích.

Pobyt na krásné Pálavě jsme zakončili vy vyhlášeném vinařství U kapličky. Vystoupili jsme z auta a krajina se zalila sluncem. Konečně jsem mohla fotit krajinu s modrým nebem, po kterém plují mráčky. Vystoupali jsme na rozhledu Dalibor a kochali se krásou vůkol nás. Poobědvali jsme ve vyhlášené restauraci Retro gril. Já a Pavla jsme si objednali Svatomartinské víno rosé, byla jsem poctěna jeho degustací. Bylo opravdu vynikající. Svým růžovým nadšením jsem nakazila i ostatní, kteří pili k obědu pivo. Nakonec jsme se zastavili v místní vinotéce a doplnili vinné zásoby… Ještě štěstí, že jsme cestovali dodávkou… všechno se nám tam pěkně vešlo…

Cesta zpět byla možná v celé délce D1, byla neděle – den před státním svátkem. Perník jsme dojedli na benzínce někde za Brnem s kafíčkem v ruce. Prahu jsme projeli soustavou tunelů během 15 minut… Do výchozího bodu Obříství jsme dorazili po 3 hodinách.

Následovala vykládka a překládka bagáže a krabic s vínem do několika vozidel. Příště vezmeme fixu, kterou si krabice zřetelně popíšeme jmény. Na popisky modrou propiskou jsme si museli svítit čelovkou, přičemž většina z nás vytáhla brýle na blízko…

Kufr toyty auris byl zcela zaplněn krabicemi vín pro 4 osoby. Museli jsme kartony několikrát přeskládat tak, aby bylo možné kufr zavřít. Veškerou jinou bagáž jsme nacpali na sedadlo pro 5. osobu na zadním sedadle. Dorazili jsme domů bez ztráty jediné lahve … Doma jsme vyložili vše před dům a krabice s vínem dali do polic ve sklepě.

Vzpomněla jsem si na jednu letní dovolenou, kterou jsem trávila s tátou a jeho rodinou na chatě. S taťkou

jsme rádi popíjeli vínko a pozorovali při tom hvězdy na nebi. Před odjezdem jsem se zastavila ve vinotéce a vybrala 6 skvělých vín, které jsem vyložila před chalupou. Má nevlastní sestra to tehdy komentovala opravdu vtipně: „Á… přijel vinný sklep!“ Konečně mám vinný sklep doma a mám to víno zase s kým pít! Můj chlap se pomalu „přešaltovává“ z piva na víno. Ostatně tato návštěva vinných sklepů byla jeho první v životě… A hodláme ji zopakovat příští rok v červenci ve stejné lokalitě u obdobné příležitosti, akorát sebou vezmeme kola a trochu se projedeme krajinou…

Doma jsme vybalili nepoužité oblečení (většina 😊)), umyli se a uvařili si čaj. Na víno nikdo nějak neměl chuť… nebo co ?!

Myslím, že ve čtvrtek proběhne v sauně definitivní „sčot“ všech krabic, které jsme si dovezli.

IN VINO VERITAS!