Do Itálie s jednou korunou v kapse

Ne, neobjevila jsem návod na levnou dovolenou. Směnárna a vlak sežraly moje bankovky v peněžence. Udělala jsem dohodu s Vesuvem a dovolená s dcerou Míšou mohla začít.

Pondělí 10.8.

5:00 Budíček

5:30 Káva v posteli s mým chlapem

6:15 Snídaně spolu, po tom všem se mi bude asi týden stýskat…

7:15

Balím minimalistickou výbavu, abych vyhověla přepravní společnosti Ryanair. Své životní potřeby musím smrsknout a napasovat do kufru o velikosti 55 × 40 × 20 cm. Šminky nechávám doma ladem, abych s sebou nemusela vláčet skin care. Rozhodnu se vydržet týden bez elektrického kartáčku, který je prostorově náročný. Na postel pokládám výhradně sportovní oblečení a plavky (bohužel).

Troje boty: sandály, boty do vody a žabky.

Šaty? To jsem si rozmyslela. Musela bych sebou táhnout ještě jedny boty. Beztak budeme trávit večery na terase domu na kopci a sledovat cvrkot v hlubinách pod námi. Městečko bude dost daleko, než abychom se tam večer procházeli.

Ale záclonu si beru! Ptáte se jakou záclonu? Můj plážový krajkový obleček přes plavky, který je dlouhý až do půli lýtek a zkrášluje mou postarší postavu takovým způsobem, že můj chlap je po mě okamžitě lačný, jakmile si ho na sebe obleču. Na pláži nosím pod těmi krajkami plavky. Doma ne … doma máme nudistický možnosti kdykoliv se nám zachce.

Ponožky? Na co? Jedu bez ponožek, na Rhodosu taky nebyly potřeba.

Největší prostor v kufru zabírá veliká plážová osuška s papoušky. Kdysi jsem si ji koupila v Lipsku na studiích, od té doby se mnou cestuje k vodě už více než 30 let.

Místo pasu beru jen občanku, pas je moc velký, občanka se vejde do peněženky, stejně jako platební karty a hotovost.

Analogové vybavení spisovatelky:

Blok pro můj blog.

Propiska.

Zápisník.

Dvě knihy na čtení – příznak Knihomůlky.

Mobil jako základní vybavení pro spojení s civilizací včetně nabíječky.

Všechno zjednodušuji, zmenšuji, zmenším i sebe? Čeká mě vegetariánský týden, dcera nejí maso a já si od něj ráda odpočinu.

Doufám, že bude v ubytování alespoň fén, je otázkou, zda si přibalit i kulatý kartáč na vlasy. Klasifikuji to jako zbytečnost, beztak budu mít vlasy věčně zkroucené od slané vody.

Všechno se rozprostírá na posteli, mám pocit, že si mám odpočinout, sedám si do křesla a skroluji v mobilu.

8:15

Proberu se z čučecí letargie. Je čas na předodletovou výzbroj: ostříhat ofinu, umýt vlasy, zkrátit nehty a oholit se. Do kabiny letadla totiž nemohu vzít nic ostrého. Což znamená, že se musím vyzbrojit ještě doma.

9:30

Vyrážím do města jako splašená. Cíl: směnárna. Cestovní horečka jede na plné obrátky a já začínám litovat těch dvaceti minut čučení do mobilu.

9:48

Stojím nervózní ve frontě tří osob před okénkem směnárny propojené se sázkovou kanceláří. Pán přede mnou nejdřív mění peníze, pak si ještě jde vsadit, takže paní za přepážkou pendluje mezi směnárnou a sázkovou kanceláří. Já mezitím sleduji hodiny a mám pocit, že se zblázním. V 10:11 mi jede vlak do Prahy. Vyměnila jsem 1500 kč za 60 eur. V peněžence jsem si nechala jen pár stovek a drobné.

9:55

Na okénku nádražní pokladny spatřím ceduli: PLATBA POUZE V HOTOVOSTI, KARTY MIMO PROVOZ. Ptám se, kolik mě stojí cesta do Prahy až na letiště: 210 Kč. Lovím z peněženky dvoustovku a 10 Kč v drobných. Zbyla mi přesně 1 koruna. To se mi teda ulevilo. Jsem vděčná, že jsem se poslechla a směnila jen 1500 kč za eura.

10:06

Sedím ve vlaku a má propiska sviští po papíru.

10:10

Obdržela jsem fotku, jak dcera Michalka veze nový kufr v nosiči na svém kole. Ona ještě nemá sbaleno?! Ona má na vše dost času …

10:15

Do vlaku nastoupila maminka s třemi kluky. Jednoho z nich „plísní“ za to, že si vzal červené kraťasy, které jsou špinavé. Postupně nabírá na intenzitě a zvyšuje množství nadávek vůči jednomu ze synů. Vygradovala to až na: „No ty vaše mobily, dělají z vás debily! Co máš v tom mozku? Asi nic.“ Udělalo se mi z té její agresivity nevolno. Nejspíš měla těžký den, ale bylo mi toho kluka líto. Rozhodla jsem se, že ho nějak povzbudím.

Napsala jsem na papír v mém zápisníku pár vět:

Ahoj chlapče, tvůj mozek má velikou moc. Naslouchej sám sobě. Přeji ti krásný život. Užij si ho.

Vytrhávám proužek papíru s textem, smotávám ho do ruličky a využívám chvíli, kdy se maminka baví s panem průvodčím. Dávám chlapci papírek a v duchu si přeji, ať tohle všechno vidíme jen my dva. Všiml si mě jen jeho mladší bratr, který ihned podává mamince raport. Stala jsem se neviditelnou. Maminka na informaci vůbec nereaguje. Mezitím si chlapec stihl zprávu přečíst. Naše zraky se setkaly, usmáli jsme se na sebe a on pokývl hlavou.

Později, když jsem tuhle historku vyprávěla dceři při čekání na letišti, na mě Míša vyvalila oči a řekla: „Mami, ty si hustá. Jsem ráda, že děláš takové věci.“ Udělala jsem to pro svůj dobrý pocit, měla jsem dojem, že mám chlapci dodat odvahu a zastat se ho.

12:00

V metru na Veleslavíně oslavuji svůj příjezd a zpříjemňuji si čekání na Michalku kávou a horkou meruňkovou kapsou.

12:30

Konečně: objímáme se s dcerou a vzápětí nastupujeme do autobusu směr letiště.

14:50

Letadlo se vznáší do oblak, trochu ho potrápí turbulence, ale jinak dobrý. Krátím si čas seznamováním se spolusedící milou ženou, prokecáme o životě celé 2,5 hodiny letu.

17:30

Přistáváme v Neapoli a opět se setkávám s dcerou. Holt Ryanair nás rozsadila…

18:00

Hledáme na nádraží ten správný vlak směr Sorrento. Občas potkáme policajty. Všude je podivně nečisto, prostě nádraží. Nakonec najdeme správný „peron“, vlak před chvílí odjel, čekáme a svačíme české zásoby. Pozorujeme ostatní projíždějící vlaky s vagóny posprejovanými pestrými graffiti.

18:56

Vlak přijel na čas, dokonce jsme mohli hodinu sedět a pozorovat krajinu míhající se za okny. Občas vykřikujeme: „Hele moře!“ Objíždíme Vesuv, míjíme Pompeje a já si s tímhle vulkánem v tichosti uzavírám dohodu o nečinnosti.

20:00

Vystupujeme z vlaku ve Vico Equense, fotíme nádražní ceduli zarostlou bujnou vegetací. To jsem zvědavá, co tohle místo všechno ukrývá. Na nádraží nás čeká Antonio, náš ubytovatel, nasedáme do jeho malého italského auta a jedeme do Seiano, kde se nachází na kopci dům s naším apartmánem. Spatříme nádherný ohnivý kotouč slunce nad útesem, jak zapadá do moře. Jedeme po mostě přes údolí, někde dole v dáli jsou vidět plachetnice. Stoupáme nahoru.

Antonio odbočuje z hlavní ulice do uzoučké uličky a dlouze troubí. De facto dává signál: JEDU! Už chápu, proč vyrábí Italové i tak malinkatá auta. Moderní velké by tady prostě ani neprojelo, no možná se ztrátou zrcátek… Fiat se na jedničku doslova škrábe do prudkého kopce. Parkujeme na plácku na kopečku a Antonio se rázem mění v portýra, má štěstí, že máme tak maličké kufry. Stoupáme do prudkého kopce se sklonem zhruba 35° a pak stoupáme už jen po 50 schodech. Dýchám zhluboka a potím se opravdu jako vrata od chlíva, jak se hezky česky říká. Konečně staneme u domu našeho ubytovatele. Před domem je krásná mozaiková lavička. Jak příhodné – odpočívadlo pro slabší povahy. Když dojdeš až sem, musíš si prostě sednout. Jdeme překvapivě po schodech dolů. Antonio nás vpouští do pokoje, který je krásně chladný, ve vzduchu je cítit vlhkost. Dostáváme instrukce, co kde je, platíme 20 eur za pozdní check in (si nedělám srandu) a loučíme se.

Míša okamžitě otevírá dveře na balkon, výhled je naprosto úchvatný – vidíme Vesuv, pod námi je spousta světýlek - signály civilizace.

Večeříme na balkoně: sendviče z Prahy, okurky a pijeme vodu z kohoutku. Ještě štěstí, že jsem to jídlo zabalila v takovém množství, že nám zbylo i na večeři. Obchod je někde pod námi. Vše musíme prozkoumat, ale to se na to raději vyspíme.

Míša nadšeně fotografuje krásně modré obklady v koupelně, další pestrobarevné kousky u kuchyňské linky a taky ornamentální obraz nad gaučem – to ještě netuší, že bude celý týden spát právě tady, protože já sebou v noci stále „melu“ a prý chrápu. No toto?

Jsme šťastné, že jsme spolu na dovolené: máma a dcera.

Každopádně si odpočinu od počítače. Svůj zrak budu zaměřovat na barvy nebe a moře. Letos už po třetí. Tak to se mi ještě nestalo. Avšak je potřeba dohnat těch 18 let, kdy jsem nikam k moři necestovala. Jsem hladová po moři…

První díl italské cestonovely končí. Hrdinky usínají s výhledem na Vesuv a netuší, co jim přinese další den. Pokračování zítra.