Chtěla jsem, ale už bylo pozdě…

Chtěla jsem psát o Rhodu. Jenže smrt měla jiný plán. A život? Ten mi ukázal, že se nečeká. Tenhle článek musel počkat, až se vytruchlím.

Chtěla jsem napsat článek o dalších událostech během mé dovolené s dcerou Káťou v Řecku.

Chtěla jsem radostně popsat, jak jsme čekaly ve vedru hodiny na autobusy, abychom se dopravily na přenádherné pláže ostrova Rhodos.

Chtěla jsem nařknout Řeky z jejich mánie diskotékových barů u moře, člověk přes dunění basů sotva slyšel šplouchat vlnící se moře.

Chtěla jsem popsat, jak jsme s Káťou často pózovaly, abychom ulovily krásné fotečky z dovči.

Chtěla jsem vysvětlit, co znamenalo „nakrmit delfína“ (vyhodit odpadky do odpadkového koše ve tvaru delfína).

Chtěla jsem se sejít s kamarádkou, se kterou jsme se neviděly více než rok.

Dokonce jsem o tom mluvila na dovolené s dcerou…

Bohužel už se neuvidíme. Zemřela.

Tu zprávu jsem obdržela od jejího manžela, když jsme se potkali náhodně v restauraci. Byl to šok, nejen pro mě, ale hlavně pro něj a jeho rodinu.

Stála jsem jako opařená a intuitivně se na něj „zavěsila“ do objetí. Potřebovala jsem s ním sdílet svou obrovskou lítost.

Ten večer změnil opět můj úhel pohledu na život. ČLOVĚK NEMÁ NA NIC ČEKAT, MÁ KONAT!

Je to už druhá ženská během několika měsíců, která opustila Zemi. Další žena v pořadí, se kterou jsme já i moje rodina strávili několik let života.

Budu muset projít telefonní kontakty lidí mé duši blízkých a domluvit si s nimi setkání. Holt už jsem ve věku, kdy mě někteří lidé začínají opouštět a já ještě nestačila vytvořit nová přátelství, která by zaplnila jejich místo. Zůstala díra v srdci plném vzpomínek.

Když jsem to oznámila dcerám, ihned mi telefonovaly, abychom alespoň truchlily spolu.

Rozhodla jsem se, že její sestře, která zůstala bez sourozenců, budu několikrát týdně posílat povzbudivé citáty. Alespoň to pro ni mohu udělat…

Po návratu do práce, se mě všichni ptali: „Tak co, Pavli, jaká byla dovča?“

Odpovídala jsem: „Skvěle jsme si to s dcerou užily. Měly jsme hodně času jen pro nás dvě a povídaly si. ALE bohužel mi umřela kamarádka, s tou už si nepopovídám.“

A bylo ticho…

Dokonce i můj šéf se při poradě ptal: „Pavli, ty jsi nějaká smutná, stalo se něco?“

Stalo se toho hodně… ty dvě ženy v mém životě jen tak někdo nenahradí. Možná teď působím sentimentálně, ale tyhle dvě dámy byly první osoby, se kterými jsem se seznámila po přestěhování do Kokořína v roce 2012.

Po mém odchodu díky rozvodu v roce 2022 jsem se tak nějak stáhla ze společnosti, potřebovala jsem být sama, abych nabrala síly být opravdu sama sebou. Největší oporou mi byl přítel Láďa, začali jsme společně budovat vztahy s lidmi z jiných kruhů.

Opustila jsem minulost, abych naplno žila v přítomnosti.

Takže nyní se snažím propojit zbytky minulosti s přítomností…

Zbyla mi ještě jedna žena v telefonním seznamu, se kterou jsme se rovnou domluvily na setkání. A pak už začal život zase ukazovat i svou druhou tvář.

V nadcházejícím týdnu jsem se znovu přesvědčila, že život umí během několika dnů ukázat celou svou škálu – od bolesti až po radost.

Ve středu jsem ochutnala skvělé devítichodové menu v úžasné restauraci. Vlastně se mi splnil dávný sen. Tu explozi chutí jen tak nezapomenu… A navíc to byl jeden z nejkrásnějších dárků k narozeninám, který jsem kdy dostala.

Teprve po takto prožitém pozitivním zážitku jsem byla schopná oplakat ztrátu kamarádky.

Včera jsem dostala důkaz, že jsme si s Láďou společně vytvořili úžasný okruh nových přátel. Dva z nich jsme večer pozvali na grilování. Kamarádka mi darovala knihu převázanou mašličkou se slovy: „Pavli, to je pro tebe, když máš tak ráda ty knihy o pozitivním myšlení, to máme společné.“

Kniha má pestrou obálku, jmenuje se Síla mysli, autorem je John Kehoe a vydal ji můj dávný kolega z práce, který si před mnoha lety založil nakladatelství.

Ta kniha je úžasná. Stejně jako má „nová“ kamarádka. Jedeme na stejné vlně a to mě opravdu blaží…