Chábr chlap

Užíváme si s dcerou dovolenou na řeckém ostrově Korfu. Míša vše naplánovala a stále je vrchním vyhledávačem míst, kam se pojedeme koupat, najíst nebo projít. Netušili jsme, že mi připravila fitness dovolenou.

Hned první večer jsme se vydali na pláž, abychom viděli západ slunce. Google maps nám doporučilo nejkratší cestu vedoucí lesem s trváním 13 minut. Vydali jsme se tedy k moři. Byl večer něco po 19. hodině a stále bylo vedro kolem 30°C. To tak u moře v srpnu bývá…

Cesta vedla mírně dolů olivovým hájem, všimli jsme si, že je označená zvláštní značkou skládající se ze dvou pruhů pistáciově zelené barvy a mezi nimi se skvěl pruh bílý. Sledovali jsme tedy značky, cesta se podivuhodně zkroutila do lesa. Stoupali jsme do vnitrozemí, přeskakovali kořeny a snažili se vyhnout kamenům. Pěšina byla úzká pouhých 40 cm, kterých bylo dobré se držet, protože napravo od nás byl značný sráz lemovaný křovisky nejrůznějších tvarů. Občas jsme přes porost viděli prosvítat moře. Přišli jsme do místa, kde byl dokonce dřevěný žebřík s lanem. Míša, ho zdolala jako první a já jí následovala. Krátce na to jsme potkali nějaký mladý pár, neváhali jsme se zeptat:

„Is this the road to the Beach?“

„Yes. At the end you will go down your ass off a cliff…“ Co??? To jako sjedeme po zadku z útesu? Kam???

„Directly in to the sea?“ Navázala jsem na ftipnou notu.

„Almost.“ no skoro...

„Ok, thank you. Have a nice day.“

„You too.“

Podívali jsme se s Míšou po sobě a raději jsme se smáli než bychom se nechali odradit do cesty k azurově modrému moři.

Na konci cesty jsme však spatřili hotelový bazén a vydali se přímo k němu po terasách ve stráni. Voda nás přitahovala jako magnet… Nakonec jsme sjížděli po zadku z těch teras, abychom se vůbec k tomu bazénu dostali. Když jsme byli konečně u bazénu, čekala nás cesta přes hotelovou restauraci plnou právě večeřících hostů. Tvářili jsme se jako by nic… jako že MY TADY JEN PROCHÁZÍME na pláž… no a co?!

Konečně jsme prokličkovali mezi lehátky na krásnou pláž. Slunce zapadlo za útes a už nebylo vidět. A ani být pořádně vidět nemohlo, ale my se chtěli kochat těmi oranžovo červenými mráčky na obloze….

Míša si cachtala svá namožená chodidla v moři, cestu totiž absolvovala v žabkách… !!! Statečná to děvčica… Asi se bude muset naučit, co v mapách znamenají vrstevnice!!!

Stála jsem vedle dcery, nohy mi omývaly vlnky moře a cítila jsem se utahaně. Spali jsme jen pár hodin, v letadle jsem psala, z letiště jsem jeli do apartmánu asi hodinku 2 autobusy a teď tahle večerní horská tůra… Cítila jsem se otráveně a hlavně jsem se bála, že bude brzy tma… Pobídla jsem dceru: „Myško, pojď, musíme zpět, nechci tím lesem jít po tmě.“

Ještě jsme stihli zjistit, kudy máme jít správně zpět. Pán ukázal na obrovský šutrák v moři, na který se máme vyšplhat a tam je ta cesta.

Holt jsme se u toho moře moc nezdrželi a už jsme se škrábali na útes. Opatrně jsme přešli jeho hřeben a protáhli jsme prosekanou uličkou v křoví, která měla zase sotva 40 cm. Byla jsem trochu poškrábaná od větviček, ale pojala jsem to jako takový přírodní scrub mé kůže…

Nahoru se nám šlo však lépe než dolů – známá to horolezecká pravda. Když jsme se ocitli u žebříku, ocenili jsme to jistící lano. Nutno dodat, že žebřík se trošku třásl, když se po něm člověk šplhal, o tu skálu je totiž pouze opřen. Nejspíš uzavřel nějakou smlouvu o magnetismu se skálou, o kterou se pouze opírá. Zbytek cesty už byl v pohodě, věděli jsme, že půjdeme dolů a to jen chvíli. Nejhorší jsme měli za sebou…

Během 20 minut jsme byly zpět v apartmánu. Nakonec jsme uznali, že tak strašná cesta to není. Alespoň už ji známe a víme, co můžeme očekávat.

Ráno jsme si nacpali do batohu svačinu, láhev vody, osušky, telefony a vydali se na pláž – opět tou již známou horskou stezkou… Bylo vedro, záda jsem měla pod batohem celá mokrá a lilo ze mě jako v sauně při 100°C… Na konci cesty jsme zahnuli správně do scrub uličky vedoucím křovím a vylezli na útesu. Zůstali jsme tam stát jako přibité, protože moře mělo nádhernou azurově modrou barvu a prostě jsme se pěkně po česku kochali a taky fotili. Byla to učiněná nádhera.

Absolvovali jsme poslední a pro mě nejtěžší úsek: sednout si na okraj útesu a slézt dolů po kamenech asi metr. Bolelo mě opět pod koleny, ale zvládla jsem to.

Následovalo převlékání do plavek na pláži plné lidí. Upřímně: nejraději a nejčastěji se koupu „na Evu“ na nuda plážích. Ale to bych tady chtěla moc… Nasoukala jsem na své zpocené tělo podprsenku, natáhla spodní díl plavek a požádala dceru, aby mi upravila překroucená ramínka horního dílu plavek. Byl na nás jistě super pohled, jak matka s dcerou dorazili na pláž…

Konečně jsme se šli koupat. Moře bylo příjemně teplé a zároveň nesmírně osvěžující po té fitness pouti lesem. Míša si lehla na ručník a způsobně vystavila své mladistvé tělo slunečním paprskům. Měla jsem žízeň, vytáhle jsem láhev vody a pořádně se napila. Pak jsem nabídla dceři, ať se taky napije. Odmítla to a to neměla dělat, ve mě se totiž probudila rebelská nálada. Vzala jsem láhev vody s náústkem a postříkala jsem jí vodou břicho. Míše se to moc nelíbilo, ovšem v okolí mé chování vzbudilo pozornost. Ještě jednou jsem Míšu zkropila, tentokrát pořádně. Míša se kroutila jako had a vrčela: „Mami, nech toho!“

„Míšo, nebuď suchar!“

„Mami, už mě nech! Prosím Tě, co je suchar?“

„A jé je, tak vidím, že ti budu muset objasnit slangové výrazy mé generace.“

V tu chvíli se ozval mladík sedící u útesu, protože už nevydržel smíchy tajně sledovat naše počínání.“

„Dobrý den, já bych chtěl jen říci, že i když na to nevypadám, tak rozumím česky.“

Mladík vypadal jako Řek… Potěšilo nás, že postupně odhalil a objasnil svůj původ z Libanonu. Perfektně česky se naučil na studiích na Lékařské fakultě v Plzni. A tam se pochopitelně naučil pít i pivo… Nakonec jsme si s ním povídali celé dopoledne. Teprve po 4 hodinách jsme se představili a to proto, že mi nabídl pomoc při operaci mé staré pupeční kýly, která mi zůstala po složité operaci břicha před 20 lety. Zvláštní shodou náhod jsem zrovna v ten den slavila vlastně své 20. narozeniny, protože tehdy jsem se díky infekci dostala do bezvědomí. Naštěstí jsem se vědomě navrátila zpět do života se svými dvěma báječnými dcerami. Takže jsem dostala od pana doktora krásný dárek k 20. narozeninám…

Míša zkonstatovala následující: „Mami, to je Chábr.“

„Co? Co znamená Chábr?“

„Mami, vidím, že ti budu muset objasnit slangové výrazy mé generace.“

Tak schválně, co myslíte, že znamená „být Chábr“?

Tu cestu k moři jsme absolvovali ještě několikrát, občas jsem si připadala jako horská koza nebo kamzík. Až na to, že ta zvířata jsou mrštnější a nebolí je nohy… A také jsme zjistili, jaký má význam ta značka (dva pistáciově zelené pruhy a mezi nimi bílá). Jedná se o označení stezky Corfu Mountain Trail. Netušila jsem, že budu během dovolené u moře cestou na pláž praktikovat vysokohorskou turistiku…