Buď klidná …

… jako voda a silná jako proud. Našla jsem další „moudro“ v kartonové krabičce s nápisy Peace Happiness Love Harmony

Celý život jsem pociťovala jakousi vnitřní nervozitu.

Neustále jsem se něčeho obávala:

Budu mít na vysvědčení nějakou trojku? (Byly požadovány jedničky a maximálně dvojky, ovšem i ty v omezeném množství)

Dokážu zahrát skladby na piano bez technických chyb při veřejných koncertech? (Nikdy jsem se nenaučila číst pořádně noty, všechnu tu krásnou hudbu jsem si prostě pamatovala a moje prsty po čase věděly, kudy mají skákat po klaviatuře.)

Budu moci o víkendu jet s turistickým oddílem na výlet? (Všechno jsme měla tak nějak za odměnu. V pubertě pak existovalo nebezpečí, že bychom mohli s mým prvním přítelem trávit příliš mnoho času.)

Při studiu na vysoké škole v Lipsku jsem trpěla u každé zkoušky trémou, která mé myšlení občas i paralyzovala. Lidově řečeno, mívala jsem „okno“.

Moje vztahy doprovázela otázka: Jak dlouho spolu ještě budeme?

Během 18ti let mého manželství jsem trpěla zhruba 15 let existenčními strachy.

Až jsem si řekla DOST!!!

Bylo mi téměř 50 let…

Tohle všechno mě vlastně neustále posilovalo. Byla jsem zvyklá celý život překonávat překážky. Stal se ze mě mistr kreativních řešení v nejrůznějších situacích. A hlavně jsem začala čím dál více myslet na dobré „věci“. Představovala jsem si, jak vše dobře dopadne, jak mi bude pomoženo. Začala jsem být upřímně vděčná za všechno, co v životě prožívám.

Postupně se všechno začalo měnit, protože i já se měnila (zevnitř).

Zhruba po roce společného života s mým přítelem jsem jednoho rána prohlásila:

„Miláčku, je to zvláštní, ale má vnitřní nervozita je pryč. Ani nevím, kdy odešla, ale už tu se mnou není.“

Jsem silná jako proud, pluji životem v tom „flow“. Peřeje překonávám v nafukovací vestě a před vodopádem využívám padák. V rozbouřeném moři zachovávám klid, nebojuji proti jeho síle, ale využívám ji.

Dnes ráno mi byla naservírována do postele horká káva s legrační výzvou:

„Lásko moje, myslím, že už bychom se mohli líbat.“

„Už je na čase! Skoro po měsíci!“ Prohlásila jsem nadšeně. Nechtěli jsme si předávat s partnerem bacily kašle a rýmičky…

Vychutnali jsme si polibky a pak to přišlo:

„Miláčku, dnes je Valentýn, chci ti říct, že s tebou prožívám nejlepší roky života. Jsem s tebou opravdu šťastný. Až se vrátím z práce, zvu tě na večeři. Mohla bys prosím někde zarezervovat místo?“

„Ty jsi dobrák od kosti. To mi dáváš tedy bezva úkol. A to mi říkáš v 7 hodin ráno na Valentýna?“ Smála jsem se. Celá ta situace mi přišla hřejivě humorná. V minulosti bych se asi cítila popuzena. Jenže když cítíte denně vzájemnou lásku, úctu a radost ze „spolubytí“, dokážete si dělat legraci v mnoha situacích.

Pociťuji mír v sobě.

Prožívám štěstí.

Jak krásné je být milován.

A tohle všechno dohromady je v harmonii.

Jsem moc vděčná, že ty nápisy na krabičce Peace, Happiness, Love a Harmony prožívám.

PS 1: To mi to trvalo co? Ale stojí to za to… překonat své vlastní strachy…

PS 2: Rezervaca se mi ve 3 vybraných restauracích v den Valentýna nepovedla, překvapivě měli opravdu plno. Přítel dorazil v podvečer s pugétem, jehož stav komentoval slovy: „Větší koště neměli! Ale koupil jsem nám něco k večeři.“ A z tašky vyndal velikého lososa a bonboniéru ve tvaru srdce. Večeři jsem podávala na svátečních talířích od babičky. Losos se salátem a bramborem doprovázela hudba z živého přenosu koncertu kapely Radeček, jejichž romantické smyčce skvěle doplňovaly láskyplnou atmosféru našeho obýváku. Chvíli jsme i tančili a konstatovali, že nám nic nechybí, život si dokážeme užívat.

Holt do restaurace půjdeme až zítra na pozdní oběd. Vždyť je to vlastně fuk...