Andělské otisky

Konečně po pár letech zahalila krajinu pořádná sněhová vrstva, a to dokonce i v nížinách. Tuhle sněhovou peřinku bylo třeba vyzkoušet. Jak?

Můj přítel mi po ránu položil v ložnici vyzývavou otázku:

„Lásko, koukej, kolik je sněhu venku. To je nádhera viď!?“

„Běloskvoucí krása…“ Odpověděla jsem a usrkla si horké kávy, kterou mi právě donesl.

„Co kdybychom šli ven a udělali ve sněhu andělíčky?“

„Jako nahý za bytovkou, pod naším balkónem?“

„Ano, co ty na to?“

„No, většina lidí je v 9 ráno ještě v teple domova, to by si toho ani nemusel nikdo všimnout, že se válíme nazí ve sněhu.“ Následovala tichá pauza.

„A ty bys fakt šel?“ Prověřovala jsem situaci…

„No nevím.“ Pravil rozvážně navrhovatel…

„Ale jdeme tam v županu! Tak pojď, bude sranda. Tohle chci zažít znovu!“

„Jak znovu?“

„To ti povím, až se vrátíme. Jdeme!“

„Tak jo!“

Počali jsme se soukat do županů, zabouchli dveře od bytu a brodili se zhruba patnácticentimetrovou vrstvou čerstvého prašanu.

Akorát kolem projížděl soused, přibrzdil, stáhnul okénko u spolujezdce a ptal se:

„Tak co, jdete dělat andělíčky?“

„Jo, jak to víš?“

„Já snad zavolám hned do Beřkovic!“

Šli jsme sněhem dál dozadu za dům k zahradám. Zastavili jsme se pod naším balkónem, sundali si župany, ani jsme se nerozhlíželi a už jsme se váleli ve sněhu. Já stihla akorát máchat „křídly“, protože přítel se rozhodl, že mě zahrne ještě trochou sněhu. Jednoduše po mě házel sníh, trochu jsem křičela a nohama jsem už nehýbala. Zvedla jsem se a zabalila do županu. Pálila mě chodidla od chladu a dělalo mi problémy nasoukat vlhké ruce do župánku. Smáli jsme se oba jako malé děti. Když jsme přišli do vyhřátého bytu, zamířila jsem rovnou do sprchy a pustila na sebe horkou vodu.

Dali jsme si další kávu a já u stolu v klidu povídám:

„Tak to bylo dobrý, tentokrát mě při tom máchání rukama ani neprobíjel elektrický proud.“

„Jak to myslíš? Co si pro Boha dělala?“

„Za covidu jsem jezdila ke kamarádce domů, kde jsme se saunovali. Jednou napadlo dost sněhu, venkovní koupací jezírko zamrzlo, tak jsme se chladili ve sněhu a hráli si na andělíčky. Jak jsem tak máchala rukama, dotkla jsem se drátů ohradníku pro jejich ovce. Tak mě to docela brnělo…“

„Tak to já jezdil za covidu do sauny taky na tajňačku.“

„Jakou reakci jsi ode mě očekával, když jsi mi položil tu otázku ohledně tvorby sněhových andělských otisků?“

„No, nejdřív jsem si říkal, že to asi odmítneš, ale doufal jsem, že půjdeš.“

„A pak?“

„Pak jsem musel dělat trochu drahoty, abych tě vyprovokoval k akci.“

„Hm, řekni cholerikovi, že něco nejde a on ti ukáže, že to jde…“

„Přesně…“

Ještě štěstí, že se pravidelně saunujeme… Byla to příjemná vzpruha po ránu. Samozřejmě jsem pak z balkónu fotila naše andělské otisky ve sněhu. Mému andělovi tak trochu chybí hlava a pořádná sukénka. Holt jsem se do toho sice vrhla po hlavě, ale instinktivně jsem nechtěla mít tak mokré vlasy. Takže příště to vylepším, ať je ten anděl ještě krásnější.

Teď jsem zaslechla z venku dětský smích, vylezla jsem na balkon, abych zkontrolovala situaci. Sousedka se brodila se synem právě přes naše siluety andělů.

„Ahoj, to je sněhu co?“

„Jo, chtěli jsme dělat sněhuláka, ale ten sníh vůbec nelepí. Dokonce mám i mrkev.“

„Tak udělejte andělíčky.“

„Ty už jsme dělali u vedlejší bytovky.“

„Tak můžeš dát mrkev andělovi jako nos.“

„To by šlo.“

„Tak čau.“ Rozloučila jsem se, protože mě opět zábly nohy, stála jsem na balkóně jen v ponožkách…

Jak je vidět, hra na anděly je mezi místními obyvateli dost oblíbená. Jestli ještě napadne čerstvý sníh, půjdeme ráno znovu … Snad na nás nikdo nebude volat někoho z Beřkovic… Holt trochu blbneme … vždyť je to krása! A je nám fuk, co si o mě (54 let) a mém příteli (62 let) kdokoliv myslí… Dalo by se říci, že prožíváme asi poslední pubertu našeho života.